Proč se USA a svět propadly do katastrofy

6. 11. 2024

 
Při vyrovnávání se s úzkostí v přítomnosti vždy existuje riziko romantizování minulosti. Agresivní nacionalismus, který se vyznačuje rasismem, misogynií a machismem, je v americké politice starým známým stylem. Na polarizovaných společenských postojích také není nic zvlášť nového. Kulturní války se s různou intenzitou vedou už po celé generace.

To, co vyniká jako jedinečná inovace 21. století, je rozdělení politických kmenů do samostatných a sebeposilujících informačních sil. Dříve i v dobách ostrého politického konfliktu  existovaly instituce a pravidla, které řídily diskusi. Existovala společně dohodnutá fakta, která mohla být předmětem soupeřící interpretace a zároveň spojovala straníky opačných názorů se společnou realitou.

Tento způsob vedení politiky není zastaralý, ale má kořeny v analogových systémech. Opírá se o reálné interakce, porady, těžkopádné staré instituce, meandrující rozhovory, nezávazné rozhovory. Je to věc, která se odehrává na shromážděních a radnicích, kde se společně láme chléb. Je to opak politiky, která se odehrává v digitálním režimu, kde platformy, na nichž se vede debata, jsou zároveň motorem radikalizace; kde se názorové rozdíly urychlují v nesmiřitelné nepřátelství.

Toto není elegie za nějakým předinternetovým zlatým věkem osvícené veřejné diskuse. Předsudky, dezinformace, čirá hloupost a zneužívání moci byly dostatečně hojné i v době, kdy byly informační toky přísně kontrolovány a jejich objemy byly jen nepatrným zlomkem toho, co je tomu nyní.

Zjevná korelace mezi extrémní politikou a vzestupem sociálních médií nedokazuje příčinnou souvislost. Existuje však věrohodný argument, že právě online kultura, vyznačující se krátkou dobou pozornosti, narcismem a netrpělivým konzumním apetitem, má přirozenější vztah k povrchní demagogii než k zastupitelské demokracii.

Celý aparát volby kandidáta, který možná neuspokojuje přesně vaše potřeby a pravděpodobně neztělesňuje všechny hodnoty, které jsou vám svaté, ale mohl by v příštích letech učinit alespoň nějaká alespoň trochu slušná rozhodnutí pro zemi jako celek, působí podivně zastarale. Je to cizí duchu digitálního obchodu „klikni a vybírej“.

Demokratické volby jsou protikladem internetové transakce. Obsahují nejen očekávání opožděného uspokojení, ale i záruku frustrace. Kompromisy, nedokonalost a zklamání jsou nutnou cenou za to, že se vláda snaží vyvažovat složité požadavky různorodé společnosti.

Jde o způsob vedení kampaně, který je nepřátelský základnímu předpokladu demokratického hlasování, jímž je, že vyhrát může kterákoli strana a počítání hlasů se skutečně počítá.

Využívá také kultury politické žurnalistiky, která měří profesionální integritu tím, že odmítá vybírat si stranu. Bylo zvláštní pozorovat, jak liberální americká média nadále uplatňují své tradiční zpravodajské šablony, které obsahují implicitní úsudek, že oba kandidáti mají rovnocenné demokratické předpoklady. To je absurdní, když jeden z nich demokracií zjevně pohrdá.

Zdá se, že velká část amerického umírněného konzervativního a liberálního establishmentu strávila kampaň tím, že procházela pohyby politické normality a doufala, že se jí podaří vyburcovat systém k odolnosti pomocí svalové paměti. Nefunguje to.

Ale nefunguje ani bití na poplach před přízrakem fašismu. Není pochyb o tom, že Trumpův temperament a ambice jsou fašistické. Obdivuje diktátory, touží po absolutní moci, o politických kriticích mluví jako o nepřátelích a chlubí se ochotou rozdrtit je ozbrojenými státními orgány.

A přesto nazývání tohoto druhu politiky pravým jménem nevyvolává u jeho příznivců žádné obavy. Částečně je to proto, že srovnání s diktátory 20. století je již přílišným používáním otupeno. „Fašista“ je nálepka, která byla používána příliš náhodně a příliš často jako bezmyšlenkovitá nadávka, než aby mohla být více než 100 let po svém vzniku rehabilitována jako nástroj s morální přesností a rétorickým dopadem.

To však neznamená, že poučení z dvacátých a třicátých let minulého století je pro současnou situaci irelevantní. Je snadné nalézt znepokojivé paralely a souvislost nelze ignorovat, když bělošští supremacisté a neonacisté s kartami jsou aktivním kádrem nové radikálně pravicové koalice.

Přílišné opírání se o známé varovné příběhy z historie však představuje pro liberální názor i nebezpečí.

Vylíčení hrozby jako oživení něčeho starého - zombie ideologie, která vstala z poválečného hrobu - zachovává pohodlnou představu liberální demokracie jako modernějšího a vyspělejšího politického systému. Je to instinkt odmítající nacionalismus jako ideologický domov důchodců pro rozzlobené bílé lidi, jejichž schopnosti jim neumožňují konkurovat v dynamické globalizované ekonomice a kteří svou frustraci vyjadřují jako bigotní reakci na progresivní sociální změny.

Na této analýze může být jistá dávka pravdy - ale neobsahuje žádný argument ve prospěch liberální demokracie, kromě implikace, že proti ní vystupují jen hloupí a špatní lidé. Nepřekvapuje, že ti samí lidé nepovažují tento argument za příliš přesvědčivý.