O kultuře boje a vnitřním nepříteli

4. 9. 2024 / Jan Paul

čas čtení 5 minut
18266
Vládní koordinátor tzv. strategické komunikace si lidově řečeno pustil hubu na špacír, chtěl být zřejmě lidový, ale moc se mu to s těmi sviněmi a zombíky nepovedlo. Jako voják někdejší dvouleté základní vojenské služby v Československé lidové armádě vím, že tzv. vyšší velitelský kádr neměl příliš smysl pro humor. Sprostí lampasáci byli, to jo.

Nevím, co to je tzv. strategická komunikace, kterou plukovník Foltýn koordinuje, ale někdo by mu měl vysvětlit, že je veřejná osoba, která by měla umět koordinovat také sama sebe. Video, na kterém pan Foltýn sděluje, co by se mělo udělat s lidmi, kteří mají jiný než režimní názor, není ani trochu veselé. Pan plukovník by si měl zopakovat základy psychologie, když tvrdí, že jsou to neúspěšní, nešťastní, zahořklí a opuštění lidé, a je nutné mezi těmito antisystémovými osobami a zbytkem společnosti vykopat hluboký příkop a izolovat je, protože už jim není pomoci. Plukovníkova „hluboce“ lidská soucitná sonda mi ale připomíná heslo bývalého komunistického presidenta Klementa Gottwalda, který prohlásil, že kdo nejde s námi, jde proti nám. Jak jednoduché a stále aktuální.

Mnozí se k Foltýnově projevu kriticky vyjádřili, někteří jeho urážkám naopak vyjádřili podporu, mě ale znepokojuje to, co už delší dobu provází naše kulturní prostředí a pro co lidé na Václaváku klíči určitě necinkali. Už se tu zase někdo snaží ukázat prstem na „vnitřního nepřítele“, a rozděluje lidi na zlé, destruktivní a na ty hodné, loajální. 35 let po změně režimu a nabytí svobody se plíživě vrací to, co už starší generace znají: zase nám chce někdo určovat, jaké máme mít postoje a jak se máme chovat. Zase jsou tu ti, kteří nepovažují výchovu, zkušenost a lidský rozum za dostatečnou výbavu k tomu, aby člověk věděl, jak se má chovat, co má říkat a jak má myslet. Už zase musíme čelit nedůvěře ve schopnost vlastního úsudku a poslouchat poučování o tom, co je pravda.

Proti těm s pokřiveným názorem je prý třeba bojovat, protože jsme přece v tzv. hybridní válce. Všimněme si, jak se do našeho kulturního prostředí a uvažování elity vplížila slova, tak často vyslovovaná v době normalizace. Boj, válka a nepřítel. Tehdejší označení “třídní nepřítel“ už zase nabývá nového významu, protože přece i demokracie má své nepřátele. Tato primitivní logika a rétorika, která je ve své podstatě destruktivní, protože může naopak nepřátelství vytvářet, je znehodnocením ideálů sametové revoluce. Pamatujete někteří na označení nepřítel lidu a socialistického zřízení? A už jsou tu – řečeno s nadsázkou - zase nepřátelé státu a proruští diversanti kdykoliv připraveni škodit. Kde se v lidské kultuře bere ta odporná tendence k totalitnímu myšlení?

Když se zamýšlím nad některými názory ideologů dnešní doby, tak se mi vybaví někdejší známí normalizační apel: Demokracii si nenecháme rozvracet! Hm, jak snadno dostanou stará varování novou formu. Nebudu zde poučovat čtenáře o tom, co je svoboda slova, jen se obávám, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, třeba i prostřednictví změny zákonů, jako například chystanou novelou rozšířených pravomocí vojenské policie. Vojenství je zase po desítkách let v kurzu, protože nepřítel naslouchá. Vykopeme zákopy, a připravíme lid na boj s nepřítelem. Přijmeme každého s jakýmkoliv omezením, protože každý se může hodit do boje za naši věc. Z někdejšího nepřítele už se stal přítel a z přítele na věčné časy je úhlavní nepřítel. Jak jednoduché.

Řečeno v nadsázce: už bychom zase měli vědět, co se smí říkat a co jde jaksi proti demokratickému zřízení. Jsme zase ve válce proti těm tzv. „neúspěšným, nešťastným, opuštěným lidem se životní smůlou, jejichž jediným zájmem je destruovat společnost. A zase se škatulkuje a nálepkuje, jaká to chlouba svobodné společnosti, kterou řídí osvícená vláda jedné strany, pardon jednoho správného postoje. Jdeme do toho přece spolu. „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické“. Na jedné straně osočování a nadávky pro tzv. nepřizpůsobivé, na straně druhé požadavek korektnosti, aby se nikdo ve společnosti necítil dotčený. Je to divná době militantní a elita nechce vidět skutečné příčiny válečných konfliktů.

Já zůstanu pacifistou, nejen díky zkušenosti s vojnou, ale i z povahy své konfese. Kult boje a odplaty mi je odporný. Věřím, že lidé mají až na patologické výjimky schopnost být dobrými a možnost dobro vyjednat. Nemám rád násilí člověka vůči člověku, fyzické, duševní, ani ve formě jiné moci zasahující do života lidí. Věřím, že člověk se jako Boží bytost narodil svobodný, je obdařen rozumem a pokud selhává, je nutné mu pomoci a ne ho vyřazovat ze společnosti. Rodiče mi předali dostatek informací k tomu, abych věděl, jak se mám chovat, a nejen z povahy své umělecké profese vyznávám svobodomyslnost a spoléhání se na vlastní úsudek a síly. Jsem překvapen a zarmoucen z toho, jak náš stát během 35 let opouští ideály, ke kterým jsme v někdejším Československu vzhlíželi s nadějemi.

2
Vytisknout
3249

Diskuse

Obsah vydání | 6. 9. 2024