Aleniny chlupatice

22. 8. 2023 / Soňa Svobodová

 

Paní Aleno, odkud se vzala vaše myšlenka začít pomáhat právě dyslektikům?

Vznikla z mých vlastních zkušeností, neboť jsem také dyslektik. V naší rodině je totiž přítomna jako dědičný rys. Nejen má maminka, ale i mí bratři jsou dyslektici.

Kdysi se tvrdilo, že tyto potíže při čtení a výuce jsou zakódovány v DNA. Co si o tom myslíte?

Ano, je to tak. Tvrdívalo se, že je to dědičný stav, ale v současné době se diskutuje i o možném vlivu jiných faktorů, z nichž jedním může být i brzké přestřihnutí pupeční šňůry tzv. „ její dotepání“ plus další vlivy.

Vám to, ale nedalo a pustila jste se do vlastního bádání. Co jste zjistila?

Během svého výzkumu, který jsem prováděla jak s dospělými, tak i s dětmi, které pořádně ještě ani neznají písmenka, jsem došla k poznatkům, že dyslektici zpracovávají informace převážně pravou hemisférou, která je specializována na obrazovou podobu informací, ale existují i dyslektici s dominantní levou hemisférou, jichž je méně. Jejich upřímné odpovědi na to, co vidí, v písmenkách z hlediska tvaru, barvy a zvuku, mne přivedly k závěru, že u dyslektiků není jasně definována oblast, ve které by byli všichni stejně silní nebo slabí.

Tudíž každý jedinec je originální.

Přesto jste nepolevila, a ve svých výzkumech jste pokračovala i během studia na AVU?

Ano. Hledala jsem způsob, jak zaznamenat neviditelné v různých konceptuálních projektech, a při tom mě napadlo, že musí existovat možnost, jak zaznamenat dyslektický mozek. Z toho důvodu jsem se přihlásila na doktorandský program s cílem vytvořit slabikář pomocí očí dyslektika. Netušila jsem však, co jsem tím otevřela. Vznikly z toho dva projekty a spolupráce s Karlovou univerzitou, pedagogicko-psychologickou poradnou a psychology. Místo toho, abych tvořila pouze slabikář, začala jsem pracovat s dětmi a současně hledat i řešení pro ty, kteří pomoc skutečně potřebují. A tak jsem kromě slabikáře vytvořila i testy pro odhalení počátečních problémů se psaním a čtením již od čtyř let. Byla to mravenčí práce po dobu šesti let.

Po ní jste ale navázala další spolupráci?

Přesně tak. Seznámila jsem se s programátorem a grafikem M. Klegou, a vše se rozjelo. Náš program byl uveden na trh 9. září 2010, tak jsme tento den vyhlásili za Den dyslexie. Od té doby uběhlo již čtrnáct let.

A stále přemýšlíte nad dalšími projekty...

Ten původní jsme nechali svému osudu. Já se věnuji svému volnému umění a dyslexii každý den. Samozřejmě existuje i možnost vytvořit aplikaci pro mobil, ale momentálně se v tom sama nehrnu kupředu. Nicméně se tomu nebráním a nechávám si otevřené dveře k budoucnosti. Možná bych měla vytvořit další knihu místo počítačového programu, neboť ten potřebuje neustálé aktualizace, kdežto kniha je kniha. Avšak technologie jsou svým způsobem fascinující a neustále mě jako tvůrce drží v napětí a nejistotě. A když nad tím přemýšlím, tak si často říkám, že slovo dyslexie zanikne a příjme se jiný přístup ke vzdělávání.

Ale kromě toho jste i autorkou interaktivní hry, kterou jste vytvořila při příležitosti výstavy Pocta J. Schikanedrovi?

Bohužel, Národní galerie dala tento projekt už pod polštář, neboť se zabývala pouze touto velkou výstavou. Je to škoda, protože díky němu děti poznaly nejen celé dílo J. Schikanedra, ale také rozvinuly své dovednosti jako psaní a čtení.

Takže vlastně tímto interaktivním způsobem, jste schopna vytvořit i další hry?

Ano, takto mohu vytvořit další hry, k jakýmkoliv produktům a projektům.

Což svědčí o tom, že vaše tvorba je velmi rozsáhlá?

Máte pravdu, je. Domnívám se, že to souvisí i s tím, že jako dyslektik zpracovávám vše obrazem, díky němuž nacházím ona originální řešení. Takže moje tvorba jde od smaltu přes litografie, práci s českým křišťálem až k monumentálním objektům. A nesmím zapomenout ani na mé výrazné chlupaté materiály, z nichž vyrábím zmíněné chlupatice, které jsou sice kontroverzní, ale nikdo jiný s nimi ve světě takto nepracuje.

Když se ale ještě nad nimi pozastavíme, tak ty úplně první jste vytvořila v roce 2000. Z jakého podnětu vznikly?

Víte, chtěla jsem tehdy ohromit svého dnes již bývalého partnera, a tak jsem je vytvořila. I když v současné době žije v JAR, ta paradoxně první chlupatice a i přítel na dálku mi zůstali.

A jaká byla jeho reakce na ni?

Vzhledem k tomu, že se pohybuje v mezinárodních pracovních vodách, tak jeho reakce byla jednoznačná. Byl ohromen, neboť ve světě nikdy nic takového neviděl, takže jsem vlastně dodnes jedinou osobou, která nejen, že rozvinula „ metodu reliéfu pubického ochlupení“, ale i otevřela mnoho otázek a odpovědí, s tím spojených. Často mě totiž kont

aktují jak zahraniční média, tak i tvůrci dokumentárních filmů, jenž se zabývají různými tématy spojenými s intimitou.

Předpokládám tedy, že tento materiál získáváte z celého světa?

Je to tak. Tento materiál mi posílají lidé z celého světa. Zajímavé na tom je, že toto mé umění sbírá paradoxně více žen. Pravdou ale je, že když jde o muže, musím si vybrat jeho ženské protějšky, jinak to neprojde.

Čím si to vysvětlujete?

Netroufám si to hodnotit, neboť je to velmi citlivé a otevřené téma týkající se erotiky ve spojení s vnímáním vlastního těla. Dokud lidé neviděli mé dílo, reagovali negativně. Dokonce ho odsoudili a o mně řekli, že jsem blázen, ale po jeho zhlédnutí přiznali, že je to úžasná linie...Samotný chloupek je totiž opravdovým objektem, který v sobě skrývá mnoho světla, jenž se mění, a to je na něm úžasné. Takovou linii plnou světla a barev tužkou, perem nebo štětcem – NIKDY NEVYTVOŘÍTE!!! Ale pochopíte to až tehdy, když se na toto dílo velmi zblízka podíváte.

Ale setkala jste se i s jeho cenzurou?

Ano. Poprvé mé dílo zcenzurovali v roce 2003 v Paříži, kde jsem obdržela mezinárodní cenu LVMH – Louis Vuitton – Moët Hennessy, kterou mi měla předávat tehdejší první dáma Francie, paní Chiracová. Měla být i výstava, o níž rozhodli francouzští odborníci, ředitelé pařížských muzeí a kurátoři, prostě velká liga. Její součástí mělo být i video s textem, na němž jsem zaznamenala portréty – obličeje mých přítelkyň, které mi tento materiál poskytly a také celý proces vzniku těchto chlupatic, ale někdo z vysoké politiky se dozvěděl, o co vlastně v mém díle jde. A tak, aby byl klid vymysleli to, že mi dali cenu za doprovodné video k chlupaticím.

Cenu vám dali, ale dveře k dalším výstavám vám před nosem zavřeli nejen galerie, ale i výstavní centra. Je to tak?

Ano. Je to tak, ale je to velmi zajímavé, neboť zadními vrátky mě všichni opět zvali, abych svá díla vystavila, protože je chtěli vidět.

Vidíte, tak i přes zákaz jste dosáhla úspěchu…

Přesně tak, ale hodně k tomu přispěl článek od jedné renomované novinářky s názvem Cena proti srsti, v němž popisovala mé dílo a získanou cenu, ale vše bez obrázků. A tak se mi zase všechny dveře společně s omluvami ode všech začali znovu otevírat.

Musím však přiznat, že mne to dění kolem mé tvorby, tenkrát mi bylo pouhých 24 let velmi moc zklamalo. Ale když to celkově shrnu, dosáhla jsem vlastně toho, že od dyslektického slabikáře až po erotiku může v tvorbě, vše dobře fungovat.

Důkazem toho je i vaše tvorba, na níž je nejvýraznější barvou červená. Proč právě ona?

Ve své tvorbě, ať již jde o smalt či obrazy, nejraději používám tři barvy, a to bílou, černou a červenou. A právě o té červené si myslím, že nejlépe vyzdvihuje hloubku detailu, který je mnohdy bez povšimnutí.

Z toho důvodu také stále více zdokonalujete i své chlupatice?

Přesně tak. V současné době je technologicky a vizuálně rozšiřuji, snažím se přitom pracovat i s plochou, kterou zdobím zlatem a stříbrem. Paradoxem však zůstává, že hodně lidí tuto tvorbu považuje za „ohavnou“, ale když ji vidí, říkají, že je to krásná kresba. Pak si všimnou popisky, že je to reliéf z pubického ochlupení… A je to zpět.

Osobně si ale myslím, že je to velká legrace, když někomu vadí chlup, který dokonce mohl zbořit dobré vztahy ČR a FR.

Co říkáte na to, že se o vás často hovoří jako o kontroverzní umělkyni?

Myslím si, že lidi dost irituje to, když člověk nejde s davem, ale svobodně tvoří a dělá věci jinak. Ale ti, kteří mě znají, vědí, že ve své umělecké tvorbě preferuji smysl pro humor, i když to na první pohled není zřejmé. Dokladem toho jsou nejen mé chlupaté reliéfy, ale i můj narcistický chameleon, moucha sedící na zlatém lejně a další výtvory, které vznikly s nadsázkou.

Kromě již zmíněných erotických reliéfů a smaltů vytváříte i litografie, instalace a pracujete s českým křišťálem, což mě vede k otázce, že velmi ráda ve své tvorbě experimentujete?

Řekla bych to tak, že velmi ráda hledám pravdu. Proto se snažím dokonale zachycovat to, co není viditelné, tudíž vše, co dělám, dělám poctivě. Z toho důvodu si říkám „vědecký umělec“ nebo chcete-li „umělec vědec“ -:)

Proto jste se při svých studiích na AVU převážně věnovala „Konceptuálnímu“ umění, že?

Ano. Zaměřovala jsem se hlavně na transformaci „věcí“ do obrazu a zvuku. Příkladem toho bylo zkoumání oční duhovky, které jsem prováděla za pomoci iris – diagnostiky.

Takže se vám podařilo vytvořit určitý systém. V čem spočívá?

Spočívá v tom, že při svých dalších studiích umění na jihoafrické univerzitě jsem každý měsíc fotila svoji oční rohovku. Po návratů domů jsem se zaměřila na zaznamenání změn, způsobených například vlivem odlišné stravy nebo prostředí. Na základě toho, se mi podařilo vytvořit notový zápis pomocí obrazů, který jsem převedla do systému symbolů a nakonec do notového záznamu.

Ale takovýchto obdobných projektů jste zrealizovala vícero?

Mým dalším projektem bylo fotografování rozbitých cest, a to z toho důvodu, abych zaznamenala určité místo, a tento obraz se tak stal partiturou. Poté jsem tyto partitury převedla do reliéfu z českého křišťálu, dávajícímu jim estetizovanou podobu. Tedy takovou, aby co nejdéle zůstala v paměti diváka a tím se stala středem zájmu – ve společnosti.

Pak jsem se snažila zachytit pohyb slunce, což jsem zrealizovala tak, že jsem si vyrobila model v podobě objektu, který byl nalezen v moři. Fotografovala jsem ho celý den a díky stínu z tohoto objektu jsem získala obraz, který jsem převedla do čísel a k tomu jsem využila obloukovou míru k výpočtu pohybu slunce a zaznamenala ho tak číselně a z toho jsem vytvořila notovou partituru. Kdo by nechtěl slyšet slunce na obloze? A k tomu jsem vytvořila Hudbu lesa, kterou jsem díky dendrochronologii – letokruhům zhotovila cele notové zápisy stromu a převedla je do obrazu a zvuku…

No, a poté mě napadlo, že bych také měla najít způsob jak zaznamenat dyslektický mozek, a tak vznikl můj projekt s texty a slabikářem.

Když jste zmínila tu Hudbu lesa, tak na svém tvůrčím kontě máte i Zpívající strom, který po celý rok 2016 visel nad klubem Roxy?

Ten rok byl pro mne úžasný… Nejenže se mi v mých 40 letech narodilo moje první a jediné dítě, ale byla vyhlášena i soutěž na objekt, který měl být umístěn v Dlouhé ulici v Praze po dobu jednoho roku. Vzhledem k tomu, že jsem na AVU vystudovala výtvarné umění u Aleše Veselého v ateliéru monumentální tvorby, který se zaměřuje na objekty a myšlenky nad měřítko, bylo to přesně pro mě.

Takže přímo na tělo, jak se říká?

Ano. Tento můj projekt s názvem „Zpívající tančící strom“ představoval vlastní krajinu ve veřejném prostoru. Jednalo se o sochu, která byla kineticky pohyblivá a reagovala na počasí a sílu větru. Vytvořila jsem ji ze stovky deštníkových konstrukcí, které tvořily objemnou korunu stromu, v níž se vznášela figura ptáka Avese. Kmen stromu se rovněž pohyboval a jeho letokruhy symbolizovaly život a časový průběh. S jeho sestavením na místě mi pomáhal nejen můj přítel a otec mého dítěte David, který ve vzduchu strávil kolem patnácti hodin, ale také i můj italský bratr Andrea. Díky jejich pomocí proběhlo vše dokonale, až na to, že jsem si během instalace jedním z deštníků málem vypíchla oko, a tak jsem skončila na pohotovosti.

Ta pohotovost mi evokuje pyžamo. Čím to, že vaším nejoblíbenějším pracovním oděvem je pyžamo?

Víte, že ani nevím proč, ale opravdu se mi nejlépe pracuje v pyžamu, a to i v polosedě, kdy se zcela ponořím do práce a necítím své tělo. A také se přiznávám, že se mi nejlépe pracuje v posteli, která je mým nejoblíbenějším místem. Jsem na ní zvyklá už od mala, kdy se má máma zabývala nonstop praním povlečení od barev a hlíny -:).

Vaše díla, nejenže baví ale také diváky provokují. Provokujete je ráda?

Ani bych neřekla, spíše se snažím vytvářet věci, které jsou technologicky nezničitelné a vydrží po celé roky, Je to cílem každého umělce. Ráda, ale ukazuji ty skryté prvky, čímž obyčejné proměňuji v neobyčejné. Moje tvorba samozřejmě může někoho provokovat, ale současně přináší radost a legraci, i když to na první pohled nemusí být zřejmé v tradičním smyslu. Jako například ztvárnění obyčejných rostlin a proměna jedné z nich, v kus plevele či narcistický chameleon, který se dívá na sebe do zrcadla a již zmíněné pubické chloupky. V těchto prvcích je obsažena nadsázka a snaha, ukázat to, co někteří lidé podceňují. A tím dalším neviditelným tématem je dyslexie. A možná se taky snažím zachránit něco nebo někoho, co bylo, je a bude, a to prostřednictvím umění.

V roce 2015 jste měla průřezovou výstavu SEX/m2 v galerii Art Slon S v Tančícím domě v Praze, která se těšila velké pozornosti široké veřejnosti. Už tušíte, v které galerii budete mít tu další?

Právě po této výstavě následovaly další, ale musím zmínit tu největší, která proběhla na ploše 1000 m2 v Letohrádku v Ostrově, který spadá pod galerii města Karlovy Vary.

Byla to opravdu velkolepá výstava. Momentálně se ale věnuji práci na nových projektech, neboť v hlavě se mi rodí stále nové nápady. I když je budoucnost plná nejistot, tak si říkám, že musím neustále pracovat, abych měla co ukázat. Zajímám se také o svět NFT (zhotovení digitálních kopií v počtu 1 – 100 kusů), protože sběratelé se mě stále ptají, zda budu mít i něco v tomto formátu, ve svém uměleckém portfóliu. A ve spolupráci s dětmi z anglické školy, do níž chodí má dcera jsem dokončila velkou mozaiku, jejíž tvorba nám zabrala několik týdnů. A nemůžu také opomenout, že již nyní chystáme 14. ročník Dne dyslexie, který proběhne v září.

Co vás na vašem umění uchvacuje nejvíce?

Pro mě je umění fascinující v tom, že nikdy nevíte, co přijde a kam vás to zavede, je to prostě život.

Děkuji za rozhovor.