Čemu nás učí čínští soudruzi aneb Blahobyt za rohem
21. 7. 2023 / Karel Dolejší
Odpověď úřadů, které řídí donedávna nejrychleji rostoucí z nejvýznamnějších světových ekonomik? Polykejte hořkost, vzkazuje nespokojencům soudruh prezident Si Ťin-pching. Měl by zřejmě vědět, o čem mluví.
V asijských ekonomikách, včetně čínské, panuje na trhu práce tvrdá konkurence. To zahrnuje i tlak na kvalitní vzdělání - jenže každé ale má i své alebrž. Pilný mladý Číňan tedy nastoupí v osmnácti na univerzitu, v třiadvaceti dokončí magisterské studium, v šestadvaceti-sedmadvaceti doktorát. Pak mu zbývá celkem osm až devět let profesního života na to, aby zaměstnavatele výrazně zaujal. Pokud se mu nepodaří bombasticky profesně zaskórovat před pětatřicátým rokem, zaměstnavatel má tendenci se jej zbavit a nahradit ho mladším uchazečem.
To vše v zemi, která kromě rekordní nezaměstnanosti mladých současně prodělává také rekordní demografický propad.
Teoreticky tedy v Číně "nejsou lidi" a zaměstnavatelé by si jich měli mimořádně vážit, včetně předkládání nabídek zajímavé práce s vysokým finančním ohodnocením. Nicméně realita je jiná. A soudruh Si zřetelně signalizuje, že vláda situaci nemůže nebo ani nechce měnit. Ve své politice klade beze změny dlouhodobý důraz na imperiální expanzi, kdežto budoucnost nedostatečně početné mladé generace stojí před plánovanou válkou až na druhé koleji. Volbou personálu do nejvyšších funkcí dávají zase úřady najevo, že vojáci jsou teď důležitější než ekonomové.
Proč teď píšu zrovna o tomhle? Na sociálních sítích se nám uprostřed v okurkové sezóny rozhořela flame war ohledně "teoretické" a faktické výše mezd v České republice.
Levičácký časopis A2larm v dubnu čtenářstvu oznámil, že "minimální důstojná mzda" letos činí v České republice 40 912 korun. S touto zprávou přišlo médium, které zásadně a dlouhodobě odmítá brát v úvahu jakákoliv ekonomická omezení pro nekonečný růst mezd, ačkoliv zároveň také prosazuje ekonomický nerůst. Jinak řečeno, kombinuje nereflektovaný konzumerismus námezdně pracujících, na němž se snaží honit levné politické body, s nereflektovaným sentimentem ohledně ochrany planety. Jako by se tyto postoje nevylučovaly, ale perfektně doplňovaly.
Nyní pražská redakce A2larmu sama hledá specialistu na sociální sítě. Nabízená odměna? 35 000 korun měsíčně hrubého. Ve městě, kde aktuální průměrná hrubá mzda, do níž se počítají i příjmy zaměstnanců v manuálních profesích, dosahuje necelých 49 000 korun.
Čímpak to asi je, že organizace, která tak vehementně odmítá argument, že ne každý zaměstnavatel v ČR si může dovolit platit zaměstnanci více jak 40 000 měsíčně, nenabídla kvalifikovanému zaměstnanci důstojnou mzdu podle svých vlastních měřítek? Proč bychom měli s lidmi, kteří de facto tvrdí, že není lepší pracovat za nízkou mzdu, než po administrativním plošném zvýšení minimální mzdy na naprosto nerealistickou úroveň pobírat jen (dočasnou) podporu v nezaměstnanosti, diskutovat o tom, jaká je či není důstojná mzda zaměstnance v jejich vlastní redakci?
Na stole je hned několik možností, které vysvětlují postoj A2larmu. Za prvé, navzdory propagandě redakce ve skutečnosti ví, že aby mohl zaměstnavatel vyplácet vysoké mzdy, musí si na ně nejprve vydělat. Sama si totiž nevydělá na to, co označuje za důstojnou minimální mzdu pro zaměstnance. Tak jako na tuto vyfantazírovanou mzdu nevydělá malý vesnický obchod se smíšeným zbožím, drobný podnikatel v potravinářství nebo subdodavatelská továrna, která je zahraničním finalistou donucena prodávat svou produkci za co nejnižší ceny.
Za druhé, v A2larmu skutečně věří tomu, co píšou, nicméně nároky, které kladou na zlé kapitalisty, na levicovou redakci s "historickým posláním" vůbec nevztahují. Zlí kapitalisté tedy podléhají nároku platit zaměstnancům "důstojnou minimální mzdu", vykořisťovat je podle pravidel. V levicovém listě je ale možno zaměstnance vykořisťovat více než v kapitalistickém podniku, protože "to je něco úplně jiného". Za kapitalismu dochází k vykořisťování člověka člověkem, kdežto v socialismu je tomu naopak.
Zatímco v ekonomice, která podle některých metrik už předstihla americkou, soudruzi razantně mírní optimismus ohledně budoucího růstu příjmů, v Česku jsme na tom jinak. Zde levice zásadně vzbuzuje nerealistická očekávání neodpovídající struktuře české ekonomiky a jejímu postavení v mezinárodní dělbě práce. Očekávání, jimž ani tam, kde má věci pod kontrolou, sama nedokáže dostát.
"Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik já vám můžu slíbit," říká okřídlený bonmot vystihující názor českých politiků na ekonomickou příčetnost voličů.
Jenže totéž bohužel platí také o očekáváních vzbuzovaných ve veřejnosti radikálně levicovými médii.
Diskuse