Britský rozhlas řeší tyto trestné činy ve svých poradenských spotřebitelských pořadech skoro každý druhý den. Finanční podvodníci používající telefonátů prostřednictvím mobilních telefonů jsou nesmírně psychologicky zdatní. Kolikrát jsem v britském rozhlase slyšel opravdu zkušené, sofistikované, vzdělané jedince, kteří se přiznali, že jemné psychologické manipulaci podvodníků propadli a přišli o velké peníze. Naštěstí se nyní v Británii zpřísňují zákony, takže banky mají ve většině případů povinnost zákazníkům peníze, o které je okradli kriminálníci, vrátit. Dělají to neochotně.

Většinou jde při těchto finančních mobilních podvodech o to, že vám zatelefonuje někdo, kdo se vydává buď za policii, nebo za pracovníka vaší banky. Řekne vám, že vaše vklady jsou ohroženy podvodem a nadiktuje vám jiné, "bezpečné" číslo bankovního účtu, kam si musíte své finance neprodleně převést. Je to samozřejmě podvod a o peníze přijdete. 

Prosím, nedůvěřujte nikdy nikomu, kdo vám volá a koho neznáte. Telefon okamžitě položte. Spojte se s vlastní bankou prostřednictvím důvěryhodného kontaktu, který znáte, nikoliv číslem získaným z internetu, protože může jít o podvodné stránky. Když mi volají spamy, okamžitě to pokládám.

Ovšem tento film se, jak už řečeno, odehrává v Bulharsku, a tak tam dosáhli během příběhu kriminálníci v součinnosti se státními strukturami ještě jiného, dokonalého úspěchu. Děsivé zážitky Blagy, sedmdesátileté učitelky literatury v penzi, čtrnáct dní poté, co jí zemřel její manžel, bývalý policista, "věřící více v Lenina než v Boha", ji během tohoto filmu poučí, že jedinou možností jak v bulharské sobecké, individualistické, mafiánské společnosti, kde rozhodují jen peníze, jakkoliv zsískané, přežít, je začít se chovat stejně individualisticky, sobecky a kriminálně jako ostatní, nebo ještě víc.

Film začíná právě tím mobilním podvodem. Učitelce Blaze zatelefonuje na pevnou linku někdo, kdo se vydává za policejního komisaře, a ten ji varuje, že za několik okamžiků se jí ozvou na druhý telefon finanční zločinci, kteří po ní budou chtít peníze. Má jim je dát, vyhodit je v igelitce z okna, protože policie je v akci, má celý obytný blok obšancovaný a zločince chytí při činu. Tento takzvaný "komisař" během hovoru s učitelkou na pevné lince zjistí její mobilní číslo a skutečně, za pár okamžiků jí na mobil volá agresivní "zločinec", požadující, aby peníze vyhodila z okna. Na pevné lince ji přitom "policejní komisař" přesvědčuje, že je všechno v pořádku, že jí policie posléze peníze vrátí. Je to velmi přesvědčivá psychologická akce.

Učitelka Blaga po smrti svého manžela prodala jejich chatu na venkově a získané peníze - v hotovosti! má doma a chce je použít na koupit hrobu a náhrobku na místním hřbitově pro svého manžela a v budoucnosti i pro sebe. Pod psychickým tlakem však tyto peníze vyhodí z okna.

Za pár hodin jde na místní policejní komisařství si vyzvednout své peníze, a samozřejmě se doví, že celá akce nemá s policií nic společného a byl to kriminální podvod.

A teď: velkou roli ve všem hraje tzv. "komerčně" nastavená bulharská společnost. "Podnikatel", který prodává hroby a nechává budovat náhrobky, se snaží i z chudé důchodkyně vyrejžovat co největší množství peněz, jinak hrob prodá někomu jinému, nebo o něj projevil zájem příbuzný pana starosty, "to jsou ty tržní principy".

Když přijde Blaga o své peníze, pokouší se najít práci. Protože je jí sedmdesát, (z pro mě nepochopitelných důvodů) ji nikdo nezaměstná. (Naštěstí ve Skotsku platí zákon, že vás nesmějí vyhodit z práce či nepřijmout do práce kvůli příliš vysokému věku, To zejvně neplatí ve středovýchodní Evropě. Mám nejméně jednoho univerzitního kolegu, kterého kvůli věku donutili na české vysoké škole jít do důchodu.) 

Blaze neposkytnou ani bankovní úvěr, protože "je příliš stará". Odkáží ji jen na šiřitele úžery, kde může dostat pár drobných za vysoký úrok. Tento druh společnosti prostě není pro normální občany.

Jedinou drobnou možností výdělku k malému starobnímu důchodu jsou hodiny bulharštiny pro mladou imigrantku, kterou Blaga připravuje na zkoušku, v jejímž rámci má imigrantka získat bulharské občanství, a získat tak možnost do Bulharska přivézt ze své země ničené válkou i svou maminku. Imigrantská dívka z blíže nejmenované země se cítí v Bulharsku bezpečně - ve své zemi žila, ztraumatizovaná, celou dobu ve sklepě a jen čekala, kdy ji zabije nepřátelská bomba. 

Po jedné jazykové hodině pro imigrantku  ji požádá učitelka Blaga, aby jí na internet zadala žádost o práci. Protože Blaga dobře ví, že by žádnou práci nedostala, kdyby přiznala, že je jí sedmdesát, inzerát je zveřejněn pod fingovaným jménem a Blaga předstírá, že je jí čtyřicet.

Místo kupodivu dostane, S autem svého zemřelého manžela má jezdit pro určité věci, podle průběžně zadávaných instrukcí mobilním telefonem.

Velmi brzo vyjde najevo, že Blagu si najali právě telefonní podvodníci jako osobu, která má vyzvedávat z ulic peníze, které tam zanechají nebo v tašce hodí občané zmanipulovaní telefonním podvodem. Shodou okolností jde o tytéž podvodníky, kteří Blaze ukradli její peníze určené na koupi hrobu.

Blaga tuhle práci začne dělat. Z každé ukradené částky dostane několik procent pro sebe. Jednou je téměř odhalena, ale nestane se to .- policie je neschopná. Poslední balík peněz v igelitce je obrovský. Blaga si ho nechá celý, podvodníkům zmizí a svůj mobil hodí do řeky.

Imigrantská studentka úspěšně udělá zkoušku z bulharštiny a dostane bulharské občanství. Je šťastná a jde to k učitelce Blaze oslavit nad slavnostním dortem. Blaga zjistí, že nemá doma čaj, a tak skočí pro něj do vedlejšho supermarketu. Když se s čajem vrací do svého bytu v paneláku, slyší na schodech ze svého bytu výkřiky a úpění mladé imigrantky, zasypávané ranami. Blažin byt objevili telefonní podvodníci a mladou imigrantu si spletli s Blagou - domnívají se, že jde o jejich uprchlou zaměstnankyni a bijí ji, aby z ní dostali, kde jsou ty neodevzdané peníze.

Když to Blaga slyší, obrátí se na podpadku, vyjde na ulici a jde jinam. Její přerod v naprostou individualistku byl dokončen. Policii o útoku na imigrantu informovat nemůže, protože by se provalilo všechno. Žádná alternativa není použitelná. Blažiným přerodem v individualistku, tak jak to vyžaduje východoevropská "tržní společnost" je definitivně a úspěšně uzavřen.

Poněkud podivným filmem je snímek Davida Jařaba (který už v minulosti točil podivné filmy, viz mou knihu Jací jsme) je snímek Hadí plyn (2013), podle tvůrců volná variace  na klasický román Josepha Conrada Srdce temnoty, o podivné postavě jménem Kurz, která uprostřed Afriky vytvoří jakýsi fantasmagorický, v podstatě autoritativní stát. Josef Škvorecký kdysi napsal článek, v němž spekuloval, že Conrad, Polák Korzenowski, dobře znal z Polska ruské utlačitelské tendence a v Kurzovi ve svém románu vytvořil předobraz Josefa Stalina - což podle Škvoreckého západní kritikové nikdy nepochopili.

David Jařab zjevně tuto Škvoreckého recenzi nezná, a tak se pokusil Conradův román naplnit jiným, aktuálnějším významem. Přibližně padesátiletý bývalý profesor Klein, který, podle svých slov "utekl ze Španělska i z Francie, kde vyučoval, celý život utíkám" se spojí s jakousi nadnárodní japonskou firmou se zastupitelstvím v České republice, která vyrábí, absurdně, konzervy s úhořím masem, které získává v jakési podivné nepřístupné přírodní oblasti někde v Evropě, protože pro tuto firmu pracuje jeho bratr. Profesor Klein se s ním chce sejít, jenže ani firma vlastně řádně neví, co v nepřístupné oblasti podnikatel Klein dělá a s kým. Nedá se tam telefonovat ani používat internet, "neboť je to nebezpečné", Film je tu charakterizován Conradovou nejednoznačností. 

Profesor Klein se s několika muži, včetně jednoho českého inženýra rasisty (ve filmu se mluví česky, ale také anglicky a francouzsky) do zakázané oblasti vydají a po většinu filmu jedou na malém dřevěném člunu divokou oblastí řeky, plné zlámaných, poloshnilých kmenů, je to zřejmě dunajská delta (film byl vyroben v koprodukci s Rumunskem). Shodou okolností má film určité rysy podobné snímku Citlivý člověk - taky se v něm pořád někam jede nebo pluje, lidi žijí nebo přespávají v polorozbořených místech bez domova a chovají se excentricky. Že by  to byla nová móda dnešních českých filmařů? Film se vyžívá v nejednoznačnosti, kterou traktuje romantickým způsobem. Nakonec se muži na člunu dostanou až k cíli, kde v pustině vytvořil Kleinův bratr idylickou bratrskou komunitu z černošských uprchlíků, která nejenže produkuje vynikající úhoří maso pro onu japonskou nadnárodní firmu, ale zároveň v místě objevila obrovská ložiska zemního plynu, o něž samozřejmě projeví zájem rasista inženýr, a šéf komunity Klein běduje, že mu kapitalismus a těžba plynu ve velkém komunitu zničí. Nakonec souhlasí s tím, že se vrátí s muži člunem zpět do civilizace, ovšem při jednom přespávání v pustině profesor Klein svého bratra z blíže neurčených důvodů utopí v řece, Loď pluje dál a tím film končí. Tak nevím, že bych na to šel do kina. 

Další podivný, hodně nedovařený zřejmě studentský film, financovaný kupodivu jak Českou televizí, tak FAMU a dalšími institucemi ("To je neuvěřitelné, co se dneska prodá," konstatuje jedna postava v slavném filmu Nuda v Brně) je snímek Alberta Hospodářského Brutální vedro. Je to směsice odjinud obšlehnutých motivů a důrazu na podivnosti, které zřejmě podporující instituce interpretují jako originalitu, ale ten film je námětově nedovařený. Ze slavného filmu Don´t Look Up byla obšlehnuta myšlenka, že se k zemi blíží "fragment Slunce", žhavý asteroid, který ji možná zničí, nebo taky ne. Kupodivu, obyvatelé planety Země zůstávají nemotivovaně zcela v klidu, přestože se nebezpečná hořící hora přibližuje nebem stále více. Jediný dopad, jaký to má, jak říkají v televizi, je prý, že se k sobě chovají zvířata záměrně slušněji a solidárněji. Jinak je obrovské sucho a horko, další obšlehnutý motiv je motiv globálního oteplování.  A třetí obšlehnutý motiv, viděli jsme ho už ve filmech Citlivý člověk a Hadí plyn, je to, že se pořád někam bezcílně jezdí.

Začátkem filmu se hrdina, osmnáctiletý mladík Vincent, nepohodne s otcem (generační rozpor mezi osmnáctiletými a padesátiletými je zjevný, padesátiletí se chovají jako agresivní blbci, viz scéna s agresivním řidičem autobusu, který zraněného a zbitého Vincenta nechce vpustit do vozu, "protože by mu mohl ušpinit sedadlo"), ale kamarád ho pozve na mejdan na svou chatu někde u Pardubic. Vincent tam jede vlakem a ve vlaku ho osloví podivná stařena komunikující jedině přístrojem, do nějž píše vzkazy, a ten pak mluví. (Proč?) Stařena Vincentovi prorokuje, že tato civilizace i on sám zahyne. Ona sama prý do ní nepatří. Vlak kupodivu (omylem?)  nezastaví v místě, kde má Vincent vystoupit, a tak dojede až do Pardubic (město Pardubice film spolufinancovalo). Tam marně čeká na autobusovém nádraží na autobus zpět, na zastávce se ho pokusí znásilnit jakási paní středního věku. Vincent uteče, ale při courání večerním městem se pokusí postavit se na obranu jakéhosi mladíka, kterého bije skupina mužů, takže ti se obrátí proti Vincentovi a šílené ho zmlátí. Vincenta pak zachrání dvě lelkující dívky, přivlečou ho do svého taxíku a dovlečou ho až k sobě do postele, jedna s dívek s ním pak z vlastní inciativy jaksi sexuálně obcuje (sexuální útoky žen na mladíka jsou oblíbenou mužskou fantazií nejen v tomto filmu, no tak hlavnímu hrdinovi je osmnáct a zdá se, že také výrobnímu štábu, takže sex ve filmu musí být). Myslím, že nemá smysl tohle popisovat dál, bloudění mladíka pokračuje, až se nakonec dostane na kýženou chatu, ovšem brzo ráno, kdy tam všichni účastníci mejdanu už spí. Vincent si půjčí mobil, zavolá otce , který pro něj přijede a veze ho domů autem. V motorestu, kde se zastaví, slyší Vincent v televizi onu právu o solidárních zvířatech a apel, že by lidi na sebe měli být hodní.

Teda, je to film teenagera. Uznávám, že instituce jako Česká televize, FAMU a karlovarský filmový festival chtějí podporovat nové talenty, ale tohle? A účastí na tomto projektu se diskreditovali i zavedení producenti České televize. Opravdu už není nic lepšího? Nemělo se raději s takovýmto projektem trochu počkat? 

Jo a ještě jedna důležitá, hnusná věc. Doslova všichni v tomto teenagerovském filmu kouří, ten hnus je zjevně považován za něco normálního nejen v Brutálním vedru, ale i ve většině zde zhlédnutých  českých a východoevropských filmů. Výmluvně to vypovídá o podřadnosti společností, o nichž tyto filmy pojednávají.

Ale jak byl tento film Brutální vedro povrchní, zaznamenávající jen pubertální zkušenost, kterou se snažíl ozvláštňovat náhodnými podivnostmi či překvapeními, budu muset možná přehodnotit své tradiční tvrzení, že filmy v karlovarské hlavní soutěži nejsou moc dobré, protože máte-li nový film, pošlete ho spíše do soutěže v Cannes nebo v Karlových Varech? Zdá se mi letos, že alespoň pro středovýchodní Evropu, Blízký východ a arabský svět jsou přece jen Karlovy Vary dost důležité.

Protože jsem zaznamenal po Úsvitu a po Blažiných lekcích další opravdu dobrý soutěžní film. Výjimečně to je dokument, německo-libanonský film Tanec na pokraji sopky libanonského režiséra Cyrila Arise.

Libanon je v obrovském politickém i hospodářském průšvihu. Zemi zničili tamější neschopní a zkorumpovaní politici. Dne 4. srpna 2020 došlo v hlavním městě Bejrútu k obrovské katastrofě, která se stala symbolem zničení země mafiánským politiky a tzv. "podnikateli". Explodovalo velké množství dusičnanu amonného uskladněného v přístavu Bejrút v hlavním městě Libanonu, což si vyžádalo nejméně 218 mrtvých, 7 000 zraněných, škody na majetku ve výši 15 miliard USD a odhadem 300 000 lidí zůstalo bez domova. Náklad 2 750 tun této látky (což odpovídá přibližně 1,1 kilotuně TNT) byl po dobu předchozích šesti let skladován ve skladu bez řádných bezpečnostních opatření poté, co jej libanonské úřady zabavily z opuštěné lodi MV Rhosus. Nikdo to nekontroloval. Výbuchu předcházel požár ve stejném skladu.

Arisův film začíná tímto výbuchem, který je pro obyvatele Bejrútu absolutním symbolem zničení jejich země. Jak řekl v úvodu před promítáním tohoto filmu Karel Och, jedním z důležitých motivů filmu je rozhodování jeho protagonistů, zda vůbec mají ve zničené zemi zůstat, anebo si hledat existenci jinde, což podle Ocha by mělo rezonovat s Čechy, protože ti za nedávných režimů v Československu řešili toto dilema často.

Arisův film sleduje bejrútský výrobní filmový štáb, který se přes všechny překážky snaží připravovat natáčení hraného filmu o rodině, která se uprostřed ekonomického chaosu rozhodne odstěhovat na libanonský venkov a vytvořit tam ekologicky udržitelnou farmu. Po explozi v přístavu, která zničí  v podstatě všechno a usmrtí partnera producentky připravovaného filmu, to vypadá, že budou muset natáčení vzdát: mimo jiné i proto, že peníze na rozpočet filmu, kteeré si uložili do libanonských bank, užrala inflace a část z nich vůbec z bank nyní vybrat nejde. Další hrozbou je samozřejmě covid - produkční tým se neustále obává vyhlášení lockdownu, dvojčata, dvě asi desetileté holčičky, které mají ve filmu hlavní roli, onemocní covidem. A dále - hlavní mužský herec je Palestinec, jenže Izrael ho nepustí s palestinským pasem přes hranici do Libanonu, bylo by to autem asi 90 minut jízdy, ale herec musí cestovat z Izraele do Turecka a pak do Jordánska a teprve odtud do Bejrútu, a přitom není do poslední chvíle jasné, zda ho v  Bejrútu vůbec pustí z letiště. Když se pak výrobní štáb snaží film stříhat, skoro vůbec to nejde: v Bejrútu totiž několikrát denně vypínají elektřinu. Lidé nemají na jídlo, jsou trápeni vypnutým proudem, pracují, aniž by dostávali řádný plat...

Jak řekl Karel Och, ten film, sledující všechny ty překážky a jejich zdolávání je  dojemný, hlavně taky proto, že filmový štáb se skládá z vynikajících, sehraných lidí, slušných lidí se smyslem pro humor. Film se podaří navzdory všemu dotočit a vidíme jeho premiéru na filmovém festivalu v Benátkách.

Ale pro české publikum je ten film zajímavý a rezonuje s nimi nejen kvůli vzpomínce na dilema zda opustit svou vlast. I v České republice máme v současnosti vládu, která úspěšně vede ekonomiku i politiku do kopru, inflace užírá lidem úspory i platy. Samozřejmě to ZATÍM není tak šokující jako v současném Libanonu, ale přesto bychom si z Libanonců, zobrazených v tomto filmu a jejich optimismu měli vzít příklad. V závěru filmu vidíme rozhovor s jedním postarším místním univerzitním profesorem, který poukazuje na to, že i když jeho studenti nemají vůbec žádné peníze, trpí vypínáním elektřiny, nemají na jídlo a jejich rodiče živoří, vypracovali letos rekordně nejlepší projekty na to, jak svou zemi dostat z tohoto marasmu. Z toho bychom si určitě měli vzít příklad.

Vytisknout