Velmoci a vytváření nepřátel: Role ideologie v ruské válce na Ukrajině

12. 6. 2023

Během prvního roku ruské barbarské války na Ukrajině se téma ruských imperialistických motivací stalo v západních politických kruzích populárním. Tento trend vytlačil pohled na Rusko jako na normální stát, který se řídí úvahami o národní prosperitě a bezpečnosti. Přesto myšlenky a světonázory zůstávají v rozporu s převládajícími přístupy ke strategii. Mainstreamové pohledy na válku připisují nadměrný význam hmatatelným aspektům konfliktu a podceňují roli nehmotných statků jako užitečných průvodců pro pochopení zdrojů a výsledků války. Ruská agrese na Ukrajině je silnou připomínkou významu myšlenek pro ozbrojený konflikt. Ruská propagandistická kampaň proti Ukrajině nabízí užitečné analytické ukazatele pro rozpoznání příběhů o vytváření nepřátel, které vyžadují použití síly.

Západní stratégové tradičně považovali Rusko za racionálního a strategického hráče. Americká vláda přistupuje k prezidentu Putinovi jako k zuřivému zastánci reálpolitiky, jehož politika upřednostňuje materiální zájmy před ideologií. Zdroje ruské zahraniční politiky se nacházely ve všeobecných podmínkách geopolitické nejistoty. Rusko, formované náročným geografickým prostředím, blízkostí k jiným velmocím a vlastními územními ambicemi, si vypěstovalo hluboký pocit zranitelnosti, který se snažilo bránit před vnějšími hrozbami, jako je rozšiřování NATO. Kromě geopolitických obav se Putinův režim obával, že americká podpora ruských protestů doma potlačených vládou by nevyhnutelně eskalovala ve změnu režimu ze strany Washingtonu.

Tyto typy vysvětlení spojující chování Ruska s tradiční geopolitikou nebo obavami z demokratizace neobstojí jako vysvětlení totální invaze Ruska na Ukrajinu. Válka nedávala Moskvě strategický smysl. Kreml utlumil vyhlídky Ukrajiny na vstup do NATO anexí Krymu a válkou na Donbasu. Ruská vláda nečelila žádné smysluplné opozici doma ani hrozbám ze svého blízkého zahraničí. Když Rusko napadlo Kyjiv a rychle zakolísalo ve své takzvané zvláštní vojenské operaci, těžiště diskusí o strategii Moskvy se přesunulo k Putinovým chybným předpokladům, minulým křivdám a imperialistické touze po rekolonizovaném Kyjivě.

Uznání spojení mezi válkou a ideologií znamená významný posun v současném strategickém myšlení, které bylo dlouho nepřátelské vůči myšlence sekulárního ideologického boje mezi moderními státy. Schopnost ideologických zpráv informovat o analýzách chování zemí však byla podkopána převažujícím, ale chybným způsobem přemýšlení o ideologii jako o pevném systému víry, který stimuluje oddané stoupence k realizaci ideologické vize. Toto rámcování ideologie zachovává zjednodušující lineární vztah, který spojuje ideje se státním chováním. Je také náchylnější k politizaci ideologických nálepek za účelem znevažování protivníků, spíše než jejich pochopení.

Ruský případ je poučný v tom, že ukazuje, že ideologie nemusí být fixována v rigidní doktrínu, která by poskytla motiv pro válku a zvýšila schopnost státu použít násilí. Nemusí být ani určena pro export a aktivně propagována v zahraničí. Ruská vláda ve skutečnosti nikdy nevyvinula soudržnou národní ideologii. Ruský ideologický prostor byl vždy proměnlivý, což vedlo k akademickým a politickým debatám o tom, zda je Rusko fašistickým, autoritářským nebo kleptokratickým státem. Kreml zkomplikoval úkol identifikovat ideologické základy ruské zahraniční politiky instrumentalizací ideologických narativů pro politické účely.

Strategičtí myslitelé se mohou podívat na ruské zkušenosti s produkcí a reprodukcí ideologických konstruktů o sobě, Západu a Ukrajině, aby objevili mechanismy ideologického vlivu na chování státu. Mechanismus, který převedl myšlenky a ideologii v rozhodnutí Kremlu vést agresivní válku, obsahuje čtyři analytické ukazatele: (1) přístup k národní identitě, který zdůrazňuje neřešitelné rozdíly a povyšuje Já tím, že očerňuje Druhého; (2) rostoucí konzistentnost v dalších tématech v oficiálním, akademickém a populárním diskurzu; (3) institucionalizace těchto myšlenek ve vnitrostátním zákonodárství; a (4) jejich převedení do každodenní praxe státnictví.

Za prvé, v ruských názorech na svůj stát jako nástupce Sovětského svazu a velmoc existuje pozoruhodná konzistence. Klíčovým cílem ruské vlády od nástupu Vladimira Putina k moci bylo obnovení moci Ruska v multipolárním světě. Zatímco západní stratégové náležitě zaznamenali velmocenské aspirace kremelských ideologů, vágnosti ruských geografických a diskurzivních hranic se dostalo jen malé pozornosti. Během prvních dvou funkčních období Vladimira Putina jako ruského prezidenta Kreml často využíval komparativní výhodu Ruska v produkci energie a prvenství v jaderném zbrojení jako základ pro své nároky na velmocenské postavení Ruska. Po dokončení druhého vojenského tažení na severním Kavkaze, přezdívaného protiteroristická operace, a ruské války v Gruzii v roce 2008, ruská vláda diskurzivně povýšila vojenskou sílu na symbol velikosti Ruska. Po návratu Vladimira Putina do funkce ruského prezidenta v roce 2012 se reakční témata stala ve strategickém diskurzu Kremlu stále významnějšími. Místo toho, aby ruský prezident nabídl vizi Ruska do budoucna, definoval ruské Já starožitnými pojmy. Tropy 2. světové války se staly ústředním bodem národní identity triumfujícího Ruska, které se těší respektu pro svou schopnost bránit se, a to i silou zbraní.

Jak Ukrajina, tak USA jsou nyní ústředním bodem ruského příběhu o budování národa. Překrucováním ukrajinských národních dějin a popíráním nezávislé státnosti se Kreml snaží vyvolat ruský nacionalismus podněcovaný vírou ve věčné a transcendentální kvality ruského národa. Protizápadnictví bylo využito k prosazování morální a civilizační nadřazenosti Ruska, k přehodnocení viny za jeho domácí problémy a k zasetí semínka dalšího konfliktu mezi Západem a Ruskem.

Postupem času se však jiné narativy používané pro účely budování národa proměnily v mocné tvůrce ruských názorů na hrozby pro jeho Já. Putinova vláda se ztotožnila s názorem, že Washington záměrně tlačil Ukrajinu a další postsovětské republiky, aby omezily spolupráci s Ruskem, aby Moskvě odepřely příležitost získat zpět svůj politický, ekonomický a civilizační status v měnícím se světě. Tato snaha odepřít Rusku velmocenský status se stala hrozbou pro samotnou existenci Ruska a ospravedlňuje riziko spojené se silovým zpochybněním bezpečnostní architektury v Evropě vzniklé po studené válce.

Za druhé, ruská veřejnost byla vždy důležitou arénou pro ideologickou válku Kremlu se Západem. Ruská vláda se spoléhala na komplexní a rozsáhlý ekosystém tradičních médií, vlivných sociálních médií, spisovatelů, celebrit, ruské pravoslavné církve a nacionalistických skupin, aby šířila to, co považuje za historické a kulturní pravdy o Rusku, jeho místě ve světě a hrozbách pro ruskou státnost. Veřejná kampaň Kremlu zaměřená na Západ a Ukrajinu předcházela invazi v roce 2022 o více než deset let. Proces přeměny Ukrajiny v nepřítele ruského národa byl doprovázen přípravou psychologického bojiště prostřednictvím vydávání fiktivních a "historických" knih. Knihy šíří narativ ukrajinského lidu jako projektu USA a zasévají do čtenářů semínko hrozící války mezi Moskvou a Kyjivem. Nacionalistická indoktrinace se rozšířila do kulturního média a školních a vysokoškolských osnov. Vykreslování Západu jako ruské existenční hrozby a výzvy k obnově historického Ruska se objevily v ruských učebnicích a učebních plánech. Nacionalistické plameny rozdmýchávané Putinovým režimem úspěšně ovlivňují ruské veřejné mínění a shromažďují podporu ruských občanů pro akce Kremlu. Průzkumy veřejného mínění provedené v Rusku ukazují neustálé zhoršování postojů veřejnosti vůči Kyjivu a Washingtonu od roku 2014, přičemž Ukrajina napojená na Západ a USA jsou považovány za země nejnepřátelštější vůči Rusku.

Za třetí, sílící nesnášenlivost Ruska vůči nesouhlasným a nekonformním názorům je víc než jen symptomem autoritářského vládnutí. Nepřátelství vůči politickým oponentům a protivládním aktivistům je známkou šíření odcizujících praktik a názorů doma. Putinova vláda označila všechny odpůrce oficiálních názorů za nepřátele Ruska a spolupracovníky se západními institucemi označila za zahraniční agenty. O ruských feministkách a LGBT aktivistech hovoří jako o západních podvodnících a bezbožných queer hrozbách ruskému státu. Zákony, které zakazují propagaci netradičních sexuálních vztahů a zahraničních agentů, legalizovaly jiné praktiky a změnily velké části ruské populace na nevlastenecké subalterní lidi. Institucionalizace myšlenek o nepřátelích Ruska v pozměněné ústavě z roku 2020, koncepci národní bezpečnosti z roku 2021 a dalších dokumentech znamenala dokončení procesu enemifikace Západu a Ukrajiny. Ruská válka proti Ukrajině se stala možnou pouze s internalizací těchto myšlenek ruskými elitami, akademiky a lidmi.

Strategickým myslitelům může ruská válka poskytnout ponaučení, že měnící se rovnováha materiálních schopností sama o sobě neurčuje státní konflikt. Válka je komplexním výsledkem společenského procesu, kdy se elity a společnosti začínají navzájem považovat za nepřátele a existenční hrozby. Takové vnímání je často založeno na představách národních identit. Podobně jako náboženské ideologie jsou sekulární teorie identity důležitými ukazateli normativních nároků politických aktérů a toho, koho považují za přátele či nepřátele.

Válka na Ukrajině není jen o ruských územních ambicích nebo právu veta nad politikou suverénního státu. Je poháněna konspiračními teoriemi o nepřátelích Ruska a narativy o jeho identitě. Ideologické dimenze ruské války zvyšují sázky v probíhajícím konfliktu, zmenšují prostor pro vyjednávání a kompromisy a zvyšují schopnost násilí. Putinův režim možná postrádá pokročilé vojenské schopnosti, ale má podporu většiny ruského obyvatelstva, které sdílí vládní propagandu o existenční válce mezi Ruskem a Západem. To znamená, že konflikt vedený Ruskem ve skutečnosti s válkou na Ukrajině neskončí, ale posune se do nevojenských oblastí. Informační válka, podloudné akce a energetické vydírání, to vše zesílí. USA a jejich spojenci a partneři v Evropě i jinde by měli kromě posílení odstrašování a obrany vyvinout odolnost proti ruské hybridní válce.

Zdroj v angličtině: ZDE