15. 3. 2023 / Karel Dolejší
Technologické, ale i sociální prognózy, zejména ty vedené nezřízeným historickým optimismem, ale vykazují vysokou míru neúspěšnosti také na Západě. Není lepším lékem na přílišnou sebedůvěru ohledně "čtení budoucnosti", než si dnes otevřít Tofflerův Šok z budoucnosti (70. léta) nebo Megatrendy 2000 Naisbitta a Aburdenové (90. léta). Cvičně si můžete vypsat zde učiněné předpovědi na kus papíru a odškrtávat si, kolik se jich ve skutečnosti také vyplnilo. Že by...?
Současné populární vyhodnocování trendů robotizace, internetizace (zejména pokud jde o zavádění internetu věcí) a rozvoje umělé inteligence ale zřejmě trpí obdobnými nedostatky jako předchozí prognostické pokusy. Mezi nimi lze uvést namátkou: Absolutizace technologické dynamiky mimo reálný ekonomický a sociální kontext, který ji v praxi limituje, záměrné přehlížení problematických stránek nových trendů, nezasazení technologických prognóz do rámce ekologické a klimatické krize.
Extrémem je samozřejmě představa, že v budoucnu dokážou stroje obstarat většinu práce za lidi a ti tak prý nebudou vědět, co s volným časem. Nanejvýš se ještě připouští, že v určitých odvětvích by to mohl být problém kvůli vzniku vysoké nezaměstnanosti.
To ale zdaleka nemusí být úplný obrázek. Vidíme, a je to jen logické, že zavádění průlomových technologií v ekonomikách s nízkou cenou práce probíhá velmi pomalu, případně vůbec ne - protože se prostě nevyplatí. Špatně placení polootroci zůstávají mnohde ekonomicky výhodnější. Den, kdy roboty nahradí třeba sezónní zemědělské dělníky, je nesmírně daleko, pokud tedy vůbec někdy nastane. Takže představa, že roboty "odstraní manuální práci", je nesmírně přehnaná. Jak kterou, jak kde, jak brzy. A zdaleka ne všude.
Mimo zorné pole zatím zůstává také otázka budoucích provozních výdajů moderních společností. Ty začínají postupně vytvářet natolik rozvinutou a náročnou infrastrukturu, že vzniká zcela legitimní otázka, zda se potomstvo neocitne v pozici zoufalých údržbářů zděděného, na jehož pouhém dalším chodu bude mimořádně závislé, ale nezbudou mu už síly na žádný další postup vpřed. A navíc je docela možné, že ani prosté provozní náklady sítě robotů, "inteligentních" myček a ledniček i umělých inteligencí nakonec nedokáže hradit. Tak jako v minulosti "hydraulické" společnosti studované Karlem Augustem Wittfogelem nakonec nedokázaly ani udržet v provozu ohromné zavlažovací systémy, bez nichž nedovedly fungovat.
Zatímco se totiž opájíme představami, jak nesmírné množství služeb nám mohou nové technologie poskytnout, uniká nám, že jiné typy služeb, na něž automaticky a nereflektovaně spoléháme - totiž dosud bezplatné služby globálního ekosystému - už brzy vůbec nemusíme dostávat ve formě, na niž bylo lidstvo odjakživa zvyklé.
Společnosti stále častěji čelící extrémnímu suchu a mimořádným klimatickým jevům či jednorázovým meteorologickým událostem by mohly trávit čas mezi jednotlivými katastrofami stále dokola opravováním, opravováním a zase opravováním všeho toho rozvinutého technického haraburdí, na kterém se učinily závislými jejich předchůdkyně v ještě podstatně přívětivějších dobách.
Přitom je ovšem pravda, že "inteligentní" ledničky nebo pračky nabízející funkce nad rámec toho, co poskytují řekněme modely z roku 2010, potřebujeme zhruba stejně jako supermoderní kamión, který vás ani nenechá nastartovat motor, protože se nedaří nastavit zpětnou kameru zbytečně nahrazující zpětné zrcátko (díky za příklad Tomaszi Oryńskému). Zbytečně luxusní a samoúčelná "vylepšení" věcí, které už fungovaly dostatečně dobře, přinášejí společnosti zcela nadbytečnou dodatečnou křehkost, aniž by to mohly zdůvodnit výrazným zlepšením provozních parametrů.
A to ani nemluvím o děsivých mezinárodních konfliktech, které zasněné vizionáře opakovaně nachytávají se spuštěnými kalhotami.
Dejme si na prognostiky pozor. Joggi Berra měl bohužel pravdu. Ne všichni jsou samozřejmě tak "úspěšní" v odhadování budoucnosti jako Václav Klaus, Miloš Zeman, Jan Mládek nebo Miloslav Ransdorf. Ale mnozí jiní ve světě se nad podprůměrný český prognostický folklór příliš vysoko nepovznesli.
Až někdo za třicet nebo padesát let začne pročítat naše dnešní představy o roce 2053 či 2073, nejspíš bude mít stejný pocit nezměrné absurdity jako dnes my při studiu Tofflera či Naisbitta.
Diskuse