Drsné příhody s bezdomovci

30. 8. 2021 / Vojtěch Landa

čas čtení 7 minut
 Místnost je přeplněná. Všichni na sebe neustále štěkají. První radost z toho, že nejsou na mrazu, už je fuč. Neustále za námi chodí a žalují jeden na druhého jak malé děti. Jaktože je tady tahleta, vždyť krade a všichni to tady ví! Ať jde pryč! Dneska jsou všichni nějací neklidní, jde za námi dokonce i pan Horák, který bývá bezkonfliktní. Chce se s někým rvát. Tvrdí, že dotyčný si propašoval na pokoj chlast, ožral se a v noci, jak to u opilců bývá, se ve spánku pomočil. Jelikož se ale spí na patrovkách a on spal nad Horákem, tak to všechno pěkně steklo děravou matrací dolů na něj. Jenomže nám to říká až teď odpoledne. Nemůžeme s tím nic dělat, když to nejde dokázat. Co my víme, třeba to byl někdo jinej? Horáka nakonec nějak uklidníme, ale to nám moc nepomůže.

Neuplyne ani čtvrt hodina a je tu nový řev. Vysoký mladý bezdomovec, je to pan Kaliňák, se vrhá na jednoho Roma. Chvíli to vypadá, že na sebe budou jen řvát, ale pak mu dá Kaliňák hlavičku a objeví se první krev. Kaliňák tu má ještě kumpána, který je připravený zaútočit na kohokoliv, kdo by šel napadeného bránit. Romů je zde sice víc, ale není to jedna parta, takže napadený je v tom sám.

Padnou nadávky na špinavé cikány, což tady nikoho nepřekvapí. Když člověk nemá nic a je na ulici, rád si zandává alespoň na cikány. Ostatně i ta samotná nadávka špinavý cikán je zde trapně nepatřičná, protože špinaví jsou tu úplně všichni.

Máme štěstí, že tu jsme zrovna 3 muži, což vůbec nebývá zvykem, protože zde pracují hlavně ženy. Tak vybíháme a snažíme se agresory dostat od sebe.

Po pár zkušenostech v charitě zjistím, že existují 2 fáze útoku. Úplné šílenství, kdy dotyčný napadá všechny kolem. A běžná agrese, kdy se chce rvát s někým, ale ne s personálem.

Máme štěstí, že tohle je ten druhý případ. Takže nám stačí postavit se mezi ně a postupně vytlačit agresora z místnosti na chodbu a z chodby na ulici. Celou dobu se snaží nás přesvědčit, že byl přece v právu, ale my to pouštíme oběma uchy zpátky do éteru. Who cares?

Agresor se vzteká, protože dobře ví, že ho čeká zákaz nejméně na 3 měsíce, tedy v podstatě na celou zimu. Až bude někde mrznout pod mostem, bude ještě hořce litovat. Nejnebezpečnější agresoři, které znám naštěstí jen z vyprávění, se tu obvykle zdrží jen 2, 3 dny. Myslím 2, 3 dny poté, co jim skončí půlroční zákaz. Ty 2 dny jsou tak limit, který jim jejich temperament dovolí se do ničeho nezaplést. Pak žluč-cholé znovu vypění do varu a už to lítá. Konečně za Kaliňákem zabouchnou dveře. Policii nakonec stejně zavoláme, ale je to k ničemu. Zranění není nijak velké, tak to nemá smysl řešit. Ostatně, čím pohrozíte bezdomovci? Že si půjde sednout do tepla s pravidelnou stravou?

Jak často napadnou někoho z personálu? To je asi nejčastější otázka, na kterou se tu ptají všichni noví zaměstnanci. Ten večer jsem vyfasoval mazáka Karla a ten mě zrovna nepotěšil. Ukázal mi velkou jizvu: „to mám ze zlomené ruky, když mě napadli v noclehárně.“ Ten teda umí povzbudit nováčka - motivační Ted Talk jak vyšitej. Ale obecně se to nestává příliš často. Musíš prostě doufat, že budeš mít štěstí. A být na pozoru.

Po konfliktu za mnou chodí Romové a mají různé dotazy. Jestli dělám karate nebo tak, že prý vypadám docela sportovně. Přemýšlím, jestli mám lhát, anebo jim popravdě říct, že jsem změkčilý intelektuál z dobré rodiny, který si po cestě do práce čte Kunderovu SLAVNOST BEZVÝZNAMNOSTI. Takže v bitce bych na sebe moc nesázel, ale pokud chtějí vyložit Kunderovu anekdotu o Stalinovi a 24 koroptvích, tak jim zdarma nabízím kvalitní literárně-vědní rozbor. Raději pak dotazy zahraju nějak do autu.

No, proti zkušenému ramenatému kriminálníkovi, a i takové tu máme, bych určitě moc šancí neměl. Naštěstí je tu i spousta hubených pervitinových závisláků, které už ulice ohoblovala tak, že víc štěkají, než koušou.

Večer se vyhrocuje. Oba agresoři si kolem sebe nabalili hlouček fanoušků, čekají před vchodem a slibují Romům pomstu. Voláme znovu policii, ale dobře víme, že je to jen symbolické gesto. Kaliňák z nich má beztak akorát srandu. Proto se rozhodneme napadeného ubytovat přednostně a vůbec ho nepustíme ven do fronty.

Jako jediný mám šichtu do 9, jsem z toho lehce nervózní, že tu budu pár hodin sám, ale kolegové mě uklidňují. Prostě si jenom musím dát pozor, abych ty agresory nepustil dovnitř. A pokud by se náhodou dovnitř dostali, stačí mi jen zabouchnout dveře v kanceláři a zavolat policii, takže reálně mi vlastně hrozí mnohem menší nebezpečí, než když jsme ten konflikt roztrhávali. Stejně jsem z toho ale rozhozený.

Pouštím proto všechny osobně a ne přes bzučák, abych měl jistotu, že nikdo neproklouzne. Lidi z azylového domu, kteří tu jsou ubytování a vrací se z města, to pochopitelně štve, protože je to pomalejší, takže se vztekají.

Jsem už tak vystresovaný z celého náročného dne, že když mě mladý Rom začne znovu vyjmenovávat, co všechno dělám blbě, tak mu vztekle odpovím, že je mi úplně fuk, co si o mně myslí. Pak za sebou zabouchnu dveře a jdu mu vydat klíče od pokoje. Když mu je dávám, tak se jeho nasranost změní ve smích a začne si mě dobírat.

„Ste nějakej nervózní, ne, pane sociální? To chce klid, všechno bude fajn,“ říká posměšně a bere si klíče.

Už mu na to nic neříkám, ale vnitřně mě to ještě víc naštve, jak mizernej jsem pokerovej hráč a jak na mně každej pozná, když mám strach. Vše už proběhne v klidu a v 9 večer končím a mizím domů, mám toho po krk.

Naštěstí mám pár dní volno, když se pak znovu hlásím do šichty, vítají mě dveře zaplněné dřevěnou deskou. Ani se nemusím ptát, Kaliňák se nám mstil za to, že ho někdo nepustil dovnitř. V břichu to nervózně zašplouchá při pomyšlení, že tu frustraci nemusí vždycky schytat jenom skleněná výplň, ale třeba naše tvář. Rizika téhle práce no. Co už.



1
Vytisknout
7176

Diskuse

Obsah vydání | 2. 9. 2021