Víra, Dante a Hus

4. 7. 2021 / Boris Cvek

čas čtení 6 minut


Svátky věrozvěstů a Mistra Jana Husa navzájem spojuje křesťanství. Věrozvěstové k nám přinesli víru. Víra je vztah člověka k Bohu, nikoli zbožštění člověka. Věřící člověk zůstává člověkem: je konečný, omylný, někde se narodil, aniž si to vybral, jeho poznání, chápání, kulturní zakořenění je dáno nahodilostmi. Kontinuita víry v dějinách není tedy bezčasí, není zapomnění na to, že jsme jen lidé. Je naopak svědectvím o naší lidskosti, o naší situaci, našem chápání.

 

Fundamentalismus, fanatismus, posedlost mrtvou literou by chtěly mít něco pevného nikoli v Bohu, ale v lidské představě o Bohu. Věčnost je ale právě v tom, že se nedá zavřít do dějin. Ne že by to, co je lidské, ba příliš lidské, bylo z pohledu věčnosti nějakým důvodem k výsměchu. Je tomu naopak: tím, jak vidíme situovanost našich předků, můžeme se sami učit pokoře a vlastní konečnosti. Naše poznání, naše kulturní situace, naše dějiny nejsou nějakou věčnou pravdou o světě, jsou pomíjivé stejně jako my.

Když je letos velké dantovské výročí, srovnejme si Jana Husa (1370-1415) a Danta Alighieriho (1265-1321). Oba jsou dědici katolické víry, kterou přinesli do našich končin věrozvěstové. Dante je asi o sto let starší než Hus, ale jeho situace je mnohem modernější. Je představitelem velké epochy italských měst, jeho katolicismus navazuje na slavné dějiny antické Itálie a na z jihu se prosazující kurtoazní kulturu milostné lásky. Husova situace je zcela jiná. Zatímco v severní Itálii probíhá cynická, bezzásadová, novověká válka všech proti všem, v Čechách končí období stability, ve srovnání s Dantovou společností stability ještě středověké. A Husovým zdrojem inspirace není milostná láska nebo antika, ale Bible, Otcové a oxfordský teolog Jan Viklef. Co sdíleli všichni, tedy Dante, Viklef i Hus, to bylo zděšení ze stavu tehdejší církve.

Viklef i Dante uvažovali více politicky, Hus byl založen náboženštěji a jeho pohled na církev byl dán především mravním rigorismem. Zejména kontrast mezi Dantem a Husem je obrovský: Hus odmítal jako hřích byť jen tanec, zatímco Dante nechává své hlavní dílo, dílo o pekle, očistci a ráji, povstat kolem idealizace milostné lásky. Když uvážíme, jaké místo má emancipace milostné lásky v moderní západní kultuře, musíme říci, že právě přes Danta, Boccaccia a dále pak přes Rabelaise, Montaigne, Cervantese, Shakespeara vzniká náš svět, který by se Husovi jistě nelíbil. Tím ale nemá být Hus nějak ponížen.

Princip jeho konfliktu s církevní moci, tedy princip svobody svědomí, je naprosto moderní. A i když reformace (a já osobně si nemyslím, že by Hus s reformací souhlasil, protože on byl bytostně katolíkem) měla občas ve srovnání s Dantem, natož Boccacciem nebo Montaignem, zcela fanatické rozměry, její základní směřování bylo k rozbití vrchnostenského státu a ke skutečné svobodě občanů, o jaké by se Dantovi nesnilo ani v těch nejodvážnějších snech. Dante přes svou modernost něco jako veřejnou kontrolu moci svobodnými občany ještě nechápal, možná si ani neuměl představit. Pro Danta je vrchnost ještě z Boží milosti. Samozřejmě: ta ideální vrchnost, po které toužil. Hus už svým činem zahajuje cestu směrem ke svobodnému občanovi. Oba myslí podobným směrem, ale každý v jiné situovanosti. Dante v krvavém chaosu sní o ideální vrchnosti, která přinese záchranu, Hus stojí naopak sám se svým svědomím proti monolitu světového řádu.

Husův spor je z moderního hlediska dobře čitelný, ba symbolický: naprosto odmítáme, aby člověk byl za svou víru upalován. A naprosto pomíjíme, že v Husově situaci nešlo zdaleka jen o víru, ale o velký společenský problém, který hrozil – což se pak stalo – skončit válečným rozvratem nejprve Českých zemí, a pak i Evropy. Naopak války v Dantově Itálii jsou něčím chaotickým, kde nelze najít dobro a zlo, kde je jen cynismus, moc, akce a reakce. Když ovšem Dante právě na základě těchto zkušeností hodnotí lidské skutky primárně tím, co společensky přinášejí, a nikoli tím, zda jsou nábožensky správné, přináší princip moderního svobodného státu, princip, bez kterého by svoboda svědomí neměla žádnou možnost, jak se realizovat.

A jak to všechno souvisí s vírou, kterou nám dali věrozvěstové? Nejsme vůči Dantovi nebo Husovi cizí lidé, nejsme ztraceni v té či oné partikulární době. To, že jsme situovaní, neznamená, že naše situovanost je vše, co nás má zajímat, čím máme žít. Jsme bratři a sestry věrozvěstů, Danta i Husa. A to nikoli proto, že by nás nějak pojila víra, která ostatní vylučuje. Víra věrozvěstů nás neizoluje, ale spojuje se vším lidstvem. Dobrá zpráva byla přinesena všemu lidu. A protože věčnost není naše, aby byla jako metr ze situovanosti, ve které jsme, použita na měření a kaceřování bližních, proto se díky Bohu nemůžeme mezi sebou měřit, kdo má větší víru, kdo už k Bohu patří a kdo nikoli. Ale můžeme se snažit chápat, proč cítíme a myslíme, jak cítíme a myslíme, proč naši předkové cítili a mysleli jinak než my, ať už tak či onak. Ba byli bychom bratry a sestrami jen vnějškově, formálně, kdybychom to nedělali.

1
Vytisknout
7207

Diskuse

Obsah vydání | 8. 7. 2021