Moje dítě se ptá, jestli Izrael dokáže zničit náš dům, když nejde elektřina

17. 5. 2021



V úterý večer jsme se moje žena, šest dětí a já skrývali v obýváku našeho bytu, protože jsme usoudili, že je to místo, které bude nejnepravděpodobněji zasaženo izraelskými raketami nebo troskami, které po výbuchu létají kolem. Dívali jsme se v televizi na živé vysílání toho, jak se chystala izraelská letadla zničit výškovou budovu al-Jawharah, když přestala jít elektřina, napsal v deníku New York Times z Gazy profesor srovnávací literatury, překládání a tvůrčího psaní Refaat Alareer.

Linah, které je osm let, anebo podle letopočtu z Gazy, je dvě války stará, se ptala bojácně a rozpačitě, jestli "oni" dokáží zničit náš dům, i když nejde elektřina.
 

Druhý den, ve středu, byly Amaliny narozeniny. Bylo jí šest a po dobu posledních dvou let trávila půl roku těšením se na narozeniny a jejich plánováním, a dalšího půl roku reminiscencemi o oslavě.

Když se Amal ve středu probudila, nechtěla narozeninový dort ani svíčky. Věděla, že něco je špatně. Cítila strach v domácnosti. Slyšela neustálé bombardování.

Moje manželka, Nusajba, rozhodla, že se bude oslavovat stejně. "Nemůžeme se vzdát Izraeli," řekla.

Vyplížil jsem se z domu, a dával jsem si dobrý pozor, abych na sobě NEMĚL roušku, aby si mě izraelské drony nespletly s někým, kdo se chce nějak skrývat. Koupil jsem pro Amal to, co má ráda - jordánské mandle a čokoládové sušenky. Amal se váhavě usmála. Podíval jsem se na ni a přislíbil jí, že jí koupím ten největší dort, až "tohle" skončí.

Většina Gazanů od začátku týdne vůbec nespí. Jak napsal na Twitteru můj přítel Hassan Arafat: "My nespíme, my prostě jen omdlíme únavou." My tady v Gaze nemáme žádné technologické varovné systémy, které by nám daly vědět, že směrem k nám letí izraelské rakety, abychom se mohli skrýt. Nemáme tady ani žádné kryty. Musíme se naučit předvídat vzorce náhodných izraelských leteckých úderů. Být dobrým rodičem v Gaze znamená umět předpovídat, co dalšího udělají izraelské drony a F-šestnáctky.

Ve středu v noci, po dvou hodinách nepřetržitého bombardování a izraelských raket, které pršely na celé pásmo Gaza, některé z nich vybuchovaly jen několik stovek metrů od našeho domu - se nám konečně podařilo na pár hodin usnout. Rakety otřásají celým místem po dobu několika vteřin. Pak slyšíte vykřiky bolesti. Hlučný hovor. Další výkřiky bolesti. Celé rodiny vybíhají na ulici. Naše děti seděly vzpřímeně v posteli, třásly se, neříkaly nic.

Pak přichází to nesnesitelné rozhodnutí: nevím, jestli mám vzít rodinu ven, navzdory těm střelám, šrapnelům a padajícím troskám, anebo zůstat doma, jako čekající terče pro Američany vyrobené, Izraelci pilotované stihačky. Zůstali jsme doma. Alespoň zemřeme všichni najednou, pomyslel jsem si.

Ohlušující letecké údery likvidují infrastrukturu v Gaze, ničí silnice, které vedou do nemocnic, a likvidují vodovodní síť, přestává fungovat internet. Mnoho cílů, které Izrael bombarduje, nemá žádnou strategickou hodnotu. Izrael to ví a ví také, jak nás to destabilizuje. Zajímalo by mě, co dělají ti izraelští důstojníci ve svých velitelských centrech: Losují, kterou výškovou budovu zlikvidovat, Házejí si kostkou?

Středa byla posledním dnem ramadánu. Posvátný měsíc postů končí svátkem Eid, oslavou, která je nejradostnější v islámu. Děti se tradičně obléhají do nových šatů a dostávají od příbuzných peníze a hračky. Muslimské rodiny v Palestině se navštěvují a večeří spolu. Letos ale ne.

Do čtvrtka ráno bylo v Gaze izraelskými leteckými údery usmrceno 69 osob, a 17 dětí. Nejméně sedm Izraelců, včetně jednoho dítěte zahynulo stovkami raket odpalovaných Hamasem.

V roce 2014, během poslední války, Izrael usmrtil mého bratra Hamadu. Zničil můj byt, když bombardoval rodinný dům, v němž žilo 40 osob. Zabil dědečka mé manželky, jejího bratra, její sestru a tři děti její sestry. To trauma jsme stále ještě nepřekonali. Také jsme znovu ještě nepostavili ty domovy, které Izrael zničil tehdy.

Nusajba a já jsme naprosto průměrná palestinská manželská dvojice. Mezi námi jsme přišli o více než třicet příbuzných.

V těchto dnech, jak ležíme v noci ve tmě, bojím se toho nejhoršího - a bojím se toho nejlepšího. Pokud tohle přežijeme, jak to přežije psychika mých dětí v nadcházejících letech, když žijí v neustálem strachu z příštího útoku?

V úterý se Linah znovu zeptala na svou otázku mé manželky a já jsem jí poprvé neodpověděl: Jsou schopni vybombardovat náš dům, když je tma? Chtěl jsem říci: "Ano, malá Linah, Izrael přesto dokáže zlikvidovat krásnou budovu al-Jawharah, nebo jakékoliv jiné budovy, i ve tmě. Naše domovy iritují izraelskou válečnou mašinérii, vysmívají se jí, pronásledují ji, i ve tmě. Izraelská válečná mašinérie nesnáší jejich existenci. A s americkými dolary od daňových poplatníků a s mezinárodní imunitou, Izrael bude zřejmě i nadále bombardovat naše domovy, až nezbude vůbec nic."

Ale já tohle Linah říci nemůžu. Tak lžu: "Ne, miláčku. Ve tmě nás nevidí."

Zdroj v angličtině ZDE  
0
Vytisknout
2009

Diskuse

Obsah vydání | 20. 5. 2021