Božena Němcová a Faust

18. 1. 2021 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty

Třetí díl filmové série o Boženě Němcové je za mnou. Na jeho konci začala psát Babičku. Nemohu si pomoci, ale ve filmu nenacházím uvědomělou národní buditelku, nýbrž ženu, která touží obecně po svobodě a emancipaci – nejen národa či jazyka, nad národ a jazyk jí leží na srdci emancipace žen a ještě více citového života lidí vůbec.

 

 


Za tím, proti čemu revoltuje, nestojí nějaký jednotlivec nebo národ nebo zřízení, ale způsob myšlení etablované společnosti její doby. Němcová, ikona spořádané čítankové četby uvědomělého národa, spořádaného národa, by měla mít mnohem blíže k Rimbaudovi nebo Ginsbergovi. Vrací mě to stále zpět k mé neodbytné myšlence, že v 19. století se umění do značné míry stalo alergickou reakci na to, co bych nazval spořádanou masou. Nestalo se tak nějak programově nebo reflektovaně, ale prostě tím, že lidé jako Božena Němcová trpěli v okovech své společnosti.

Starší umění vypadá mnohem svobodněji, stará se o elitní obecenstvo, přičemž je tak nějak jasné, že autentický život není na prvním místě spořádaný, ale barevný, vášnivý, propastný. Paradoxně, nebo spíše naprosto logicky, i středověcí mniši tomu rozuměli více než měšťáci 19. století. Je to podobné jako to, co pozoroval Foucault na případě šílenství: středověk byl k šílencům mnohem vstřícnější než osvícenství. Takové přemosťující dílo mezi dobou svobody ve středověku a renesanci a dobou měšťáků je podle mne Goethův Faust, který se dívá daleko až k avantgardě, beat generation, ba daleko za ně. Ostatně Goethe nechává své drama korunovat mariánskou mystikou a pokud jde o zcela nejtrapnější a nejvíce vysmívanou postavu ve Faustovi, je to střízlivý učenec Wagner.


Ne nadarmo Němcová v prvním dílu zmíněné filmové série čte mladické Goethovo dílo, které v Německu spustilo vlnu sebevražd z nešťastné lásky: Werthera. Byla by šťastná, kdyby žila dnes? Zjistila by, že dnes se oproti 19. století „může všechno“, že společnost je mnohem humánnější a spravedlivější. Jenže našla by důvod něco psát nebo vůbec věřit v nějaké velké prožitky? Jistě by měla nepřeberné možnosti ezoteriky, což je něco tak stupidního, že i Goethův Wagner je oproti tomu intelektuální a duchovní gigant. Různých vtělení Wagnera by se jí ostatně dnes nabízelo také velmi mnoho. A Faust? Ten hysterický, chlípný, sobecký, těkavý a pomatený Faust, kterého svede kdejaké mámení? Skoro jako by to byla Němcová sama. A jako by i dnes tomu mohla středověká mystika, a nic jiného, dát nějaký smysl.


Faust, a s ním a v něm prokletí básníci, avantgarda, beat generation, a všichni lidé jako Němcová, je spasen. Je spasen středověkou milostí. Je spasen jako nepříčetný bloud oproti příčetnému a velmi chytrému Mefistovi, ďáblovi, který prohrává. Jenže Mefisto není zlo vykloubeného 20. století, není to mechanická tlama wagnerovského vědění, jak je představuje nacismus nebo komunismus. Právě i Mefisto patří do minulosti, do nespořádaných dob dávno před 19. stoletím: patří do francouzské Frondy a jeho jméno je La Rochefoucauld (jsou tam jistě zásadní rozdíly, neboť Goethův Mefisto nikdy neprožil lidskou vášeň a neví, co to je, zatímco La Rochefoucauld dospěl ke svému cynismu právě přes vlastní vášně). To by ovšem bylo úplně jiné téma.


Božena Němcová mi připomíná obecnější, civilizační otázku 19. století. Není to jen nějaký pojem „ženská emancipace“, ba ani „emancipace“, je to konkrétní život, konkrétní potřeby, konkrétní sny, vize, iluze. Je to otázka vnitřní kvality života. Ne nějakého návodu, který vede ke kvalitě jako ten či onen recept nebo dieta. To by bylo wagnerovské myšlení.

0
Vytisknout
8986

Diskuse

Obsah vydání | 20. 1. 2021