Co se sociálními sítěmi?

18. 1. 2021 / Vít Kučík

čas čtení 8 minut
Twitter a další odmázli Trumpa a tím přilili olej do diskuzí o cenzuře, kontrole moci technologických gigantů a garantované svobodě slova, píše Vít Kučík.

Svoboda slova se historickou evolucí vyvinula z plurality médií, například novin, rozhlasu či televize. Jednotlivé noviny mohou být zaujaté, nikdo však neklade překážky vzniku jiných zaujatých novin, které vidí věc z jiného úhlu. Svoboda slova také neklade povinnost žádným novinám jakéhokoli konkrétního autora publikovat - onen člověk si musí sám najít nebo vytvořit prostředek, jak oslovit vice lidí, než jen ty, které osobně potká. Svoboda slova znamená jen to, že mu v tom nikdo nebrání.

Námitkou je, že noviny, rozhlas a televize jsou vydavatelé, nesoucí své povinnosti vydavatelů, jako např. odpovědnost za publikovaný obsah, kdežto současné sociální sítě se z těchto povinností vyvazují prohlášením, že jsou platformy, nikoli vydavatelé. Odpovědnost za obsah nechtějí nést, protože to technicky není možné.

 

A mají pravdu. V technologické evoluční spirále jsme zase o jeden závit výše, nové má se starým mnoho společného, ovšem také několik zásadních odlišností, jinak jaký by to byl vývoj, že ano? Zatímco noviny mají řádově desítky až stovky autorů obsahu, kteří se dají editorem dobře a zodpovědně kontrolovat k datu redakční uzávěrky, nejúspěšnější sociální sítě jich mají dvě miliardy, publikujících cosi non stop v desítkách jazyků.

To se kontrolovat stejným způsobem zkrátka nedá. Giganti sice zkouší programovat umělou inteligenci, která by nejohavnější věci zvládala místo lidí, ale výsledky známe všichni - jsou bezzubé, bezduché, svým střílením mimo terč budí spíše naštvání, pokud ne ironický smích. Giganti oprávněně trvají na tom, že jsou platformami, jejich kvantita je kvalitativně odlišuje od vydavatelů.

My však přesto chceme, aby se chovali i jako vydavatelé, chceme aby kontrolovali a mazali, protože jsou věci, jejichž šíření nechceme dopustit. Ano, ve společnosti existuje jistá část romantiků, kteří sní o panenské anarchii bez jakýchkoli zásahů, jako je například zakladatel webu, volající po návratu do stavu, kdy internet začínal, bez dominance gigantů i bez státních regulací.

Ovšem to jsou jen romantické představy vycházející z neznalosti, co že anarchie ve skutečnosti je. Ta je místem bez řádu, stavem, umožňujícím libovolné zlo a svévoli, které dalo vzniknout pořekadlu, že "je snesitelnějších sto let diktatury než tři dny anarchie". Internet - jako všechny nové fenomény - si mohl dovolit být neregulovaný pouze ve svých začátcích, kdy kromě pár akademiků a nerdů nikoho moc nezajímal. Růst zájmu si ruku v ruce vynucoval i adekvátní míru řádu, tj. regulací. Anarchický kybeprostor by se stal totiž v pikosekundě místem pro volný obchod s lidskými orgány a drogami, místem pro organizaci únosů, vražd a vydírání, loupeží, podvodů a defraudací, místem pro agitace k nejobskurnějším ideologiím, což by samozřejmě mělo dopad i do reálného světa, který virtuální prostor zrcadlí. Proto, že nechceme anarchii v reálném světě, nechceme ji ze stejných důvodů ani v jeho zrcadle - virtuálním kyberprostoru. Zavádíme pravidla, která jedno po druhém odstříhávají zlo, které jejich absence přitahuje.

Včera - po barbarské propagandě Islámského státu, kdy šířila videi odřezáváni hlav a výzvy k teroristickým útokům, po vzmáhajícím se neonacistickém terorismu (Breivik, vypalování ubytoven), jsme byli ve fázi, kdy jsme chtěli po sociálních sítích účinnou regulaci těchto extrémů. Uvědomili jsme si, že nikdy nemůžeme předem vytipovat osamělého vlka typu Breivika, ale že u kořene k jeho radikalizaci a růstu je nenávistná propaganda uvnitř uzavřených skupin, která je inkubátorem Breiviků, islamistických a jiných šakalů. Chtěli jsme, aby sociální sítě převzali část zodpovědnosti vydavatelů a tyto nenávistné inkubátory ze svých prostorů odstraňovaly.

A ony to začaly dělat, neboť jednak čelily pohrůžce nejvyššího patra politiky, že v opačném případě na ně dupne státní exekutivní moc a jednak to prospívá mimo jiné jejich byznysu - většina jejich zákazníků touží více po mírumilovném prostředí než po lítém bojišti barikád. Čelí teď protichůdnému tlaku - že regulují stále nedostatečně a zároveň že regulují příliš.

Sociální sítě se stamiliony publikujícími uživateli jsou platformami i vydavateli zároveň - to je odlišuje od předchozích médií. Vůči miliardám drobných uživatelů se nemohou chovat jinak než jako platforma. Vůči nepatrné menšině z nich - třeba influencerům, kteří mají nad milion followerů - se již zvládnou chovat jako vydavatelé. Zde se již přibližujeme klasickému mediálnímu schématu - kterému influencerovi se taková "cenzura" nelibí, může migrovat na jinou platformu, či si založit svoji, ono založení vlastní sítě je srovnatelné se založením vlastních novin v minulosti, spíše to stojí výrazně méně.

Pokud 88 milionům twitterových followerů skutečně Donald Trump chybí, nic mu nebrání, aby je vyzval k zaplacení ekvivalentu jediného výtisku klasických novin, tj. jednoho dolaru, a získal by tak kapitál, přesahující náklady na naprogramováni vlastní sítě snad stokrát. To, co nepřichází v úvahu u "malého" uživatele, je možné u "velkého", tento úhel pohledu může řešit mnohé z rozporuplného. Hranici mezi malým a velkým stanoví budoucí společenská debata.

Výtka technologickým firmám, že chtějí brát výhody platforem a zbavovat se povinností vydavatelů, je oprávněná, ovšem trpí defektem polovičatosti pohledu. Stejnou tendenci lízat šlehačku ze dvou dortů a korpus nechat druhým mají i uživatelé a jejich politická reprezentace. Rádi by pro sebe výhodu neomezené možnosti projevu, ale povinnost bezpečného prostředí aby nesl někdo jiný - zařiď si to, jak umíš. Těží výhody rozšířenosti sítě mezi své známé a kultovní osoby svého zájmu, ke kterým mají díky tomu blíže než kdykoli předtím, zároveň nechtějí nést důsledky tohoto rozšíření, tj. růst moci těchto platforem.

Většinou však není potřeba vymýšlet dávno vymyšlené, a vynalézat nějaké zvláštní regulace technologických platforem, když mohou docela dobře sloužit stávající antimonopolní pravidla. Například povolování akvizic menších konkurentů nebo nutnost rozděleni společnosti po získání přílišné dominance na trhu. Moc technologických gigantů není dána jejich zvláštní záludností, ale tím, že ona pravidla jednoduše nevyužíváme. A ona jsou dobrá a nutná, protože chrání trh takový, jaký jej chceme mít - otevřený, dynamický a konkurenční. Jejich lepším vymáháním lze očekávat vznik konkurenčnějšího trhu sociálních sítí, větší mobilitu uživatelů a tím i obroušení hran mnohých současných problémů.

Sociální sítě názorným příkladem globálního, nikoli lokálního fenoménu. Lokální pokusy ustanovit jakousi odvolací komisi, která bude nařizovat znovuobnovení smazaných účtů, jako aktuálně v Polsku, jsou předem odsouzeny k nezdaru. Ukazuji na malichernou malost přístupu, která tím, že lokální politická moc dostane malou větev nadnárodního gigantu pod svoji částečnou kontrolu, svobodnému projevu v dané zemi spíše ublíží než prospěje.

Protože místní hlasy, které jsou obvykle mimo rozlišovací schopnosti globální platformy, lokální moc většinou citlivě vnímá a má živý zájem na jejich zvýraznění nebo naopak potlačení. Lokální diktátor je vždy efektivnější než diktátor globální. Kdyby polské konzervativní vládě skutečně šlo o regulaci gigantů ve prospěch svobody slova, účinnější v tomto směru by byla nejbližší globální úroveň, kterou představuje Evropská unie. Ta má jednak skutečné prostředky, jak globální charakter sítí měnit, a jednak její pravidla platné pro půlmiliardový trh nutně musí obsahovat prvek univerzálnosti, neposluhující lokálním držitelům moci.

Proti globálním platformám globální moci - tady by se zase jednou ona pomlouvaná modrá slečna se zlatými hvězdami mohla blýsknout a zkrotit draka.

0
Vytisknout
7448

Diskuse

Obsah vydání | 21. 1. 2021