Legitimizace tuposti bortí etické hranice a vážně poškozuje společnost
17. 9. 2020 / Bohumil Kartous
Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous Facebookové profily poslanců stran, jako je SPD nebo Trikolóra...3. 9. 2020 / Daniel Veselý
Rozhovor Bohumila Kartouse se šéfem české diplomacie Tomášem Petříčkem s názvem Zvítězí demokracie, anebo populistické diktatury? vybízí hned k několika poznámkám i otázkám. Oba pánové hovořili o nebezpečích, jež České republice hrozí ze strany autoritářských států, jako je Čína nebo Rusko, a probírali rizika vyplývající z úpadku demokratických norem. Nabyl jsem dojmu, jako by moderátor a host chtěli vytyčit pomyslnou hranici mezi demokraciemi, symbolizovanými „vyspělým“ západním světem, a diktaturami – konkrétně diktaturami, s nimiž nás nepojí standardní politické a ekonomické vazby. Jenže tyto hranice se podle mého soudu znepokojivě stírají.
Liberální
komentátoři a politikové varují v první řadě před východními autoritářskými
režimy a jedním dechem akcentují prioritu transatlantického spojenectví, nehledě
na jeho četné trhliny. Na kritickém hodnocení ruských a čínských aktivit (nejen)
namířených proti Západu, potažmo České republice, samozřejmě není nic špatného,
ba naopak. Jenže tytéž nároky bychom měli uplatňovat i na analýzu vztahů
s našimi designovanými spojenci. Shrbená záda skutečně nejsou dobrou
devizou.
Naší velkou
slabinou je, že na režimy v těchto státech nemáme prakticky jinou páku,
než ekonomické sankce, což je buďto k ničemu, anebo jde o kontraproduktivní
strategii. V několika případech jde o vyložený ekonomický terorismus. Mezitím
těm, koho považuje za své spojence, nedokážeme vyčíst ani zblo a slepě kýveme
na vše, co provedou, nehledě na drastické následky.
Když položíme
na pomyslný špalek hlavy Viktora Orbána, Vladimira Putina, Si Ťin-pchinga nebo Alexandra
Lukašenka, musíme totéž provést se západními lídry, i těmi považovanými za
poslední obránce starých demokratických hodnot. Proč jedněm ulevovat, abychom
ty druhé mohli vykreslit v nejtemnějších barvách? Kupříkladu když šéf
české diplomacie hovoří o nutnosti spolupracovat s Čínou v boji
s pozvolným klimatickým rozvratem, měl by zároveň zhodnotit destruktivní
aktivity hlavního zabijáka udržitelného klimatu – Trumpovu vládu.
Jistě,
netvařme se před Moskvou nebo Pekingem servilně a nestůjme před nimi v
předklonu, ale totéž nedělejme ani před vrcholnými představiteli Spojených
států. Bohužel nedávná návštěva amerického ministra zahraničí USA Mikea Pompea
veskrze proběhla v biedermeierském klimatu, aniž by ji komplikovaly dotěrné
otázky – a nedej bože – výhrady ze strany Černínského paláce.
Jestliže
v rozhovoru padlo jméno známého Putinova kritika Alexandra Navalného,
který byl podle všeho otráven, proč by tak často nemohlo padat jméno Juliana
Assangeho tvrdě perzekuovaného za odhalení válečných zločinů Spojených států.
Mimochodem: dám ruku do ohně za to, že se ministr Petříček šéfa americké
diplomacie na ostrakizaci Assangeho dozajista neptal. Jak by také mohl, když je
Trumpův Bílý dům hlavním pachatelem tohoto bezpráví.
Otázku, zda
zvítězí demokracie, anebo populistické diktatury, Petříček zodpověděl, když konstatoval,
že České republice žádné vážné otřesy nehrozí, protože pevně vězí v západních
strukturách. Tento soud, s nímž se ztotožňuji, mimochodem zpochybňuje
závažnost hybridních válek. Navíc mi kategorizace demokracií a populistických
diktatur nevoní, protože rozdíly mezi nimi se povážlivě stírají.
Příkladně
Spojené státy nelze s bezelstnou tváří nazývat demokracií, nýbrž
oligarchií, jak soudí studie
z roku 2014, jejíž autoři se kloní k závěru, že v USA mají na
vládní politiku obrovský vlit ekonomické elity a byznys lobby, zatímco zájmové
skupiny reprezentující běžné občany mají vliv malý nebo žádný. Z toho
přirozeně pramení nespokojenost, frustrace, pocit izolace, což logicky hraje do
rukou mazaných populistických iluzionistů, jak ostatně dokládá volba Donalda
Trumpa, brexit a nástup vulgárních populistů k moci ve světě.
A přitom
přituhuje a na vině není pouze pandemie a strázně s ní spojené. Srpnový průzkum
Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) přišel se šokujícími poznatky:
zhruba každý čtvrtý Američan ve věku 18 až 24 let v červnu vážně zvažoval,
že spáchá sebevraždu, přičemž ve věkové kategorii 25 až 44 let to je „pouze“ 16
procent. Novinář Glenn Greenwald v této souvislosti poznamenává,
že americká společnost má nakročeno k rozpadu.
A pokud v těchto dnech zabrousíte na stránky New York Times nebo Washington Post, nebo si naopak zapnete Fox News, budete možná překvapeni vším, co se v dnešní Americe děje. Tuto zemi už nelze s klidným svědomím klasifikovat jako regulérní demokracii. Totéž můžeme prohlásit o dalším našem blízkém spojenci – Izraeli. A je snad klasickou demokracií Johnsonova Británie? Všeobecný úpadek však není nevyhnutelný, pokud nezůstaneme netečnými diváky.
Diskuse