22. 8. 2025
/
Milan Mundier
čas čtení
10 minut
Foto: Ludvík Svoboda, Wikimedia Commons, autor Stanislav Tereba
Každý
rok si připomínáme události 21. srpna 1968, kdy byl v
Československu násilně ukončen reformní politický proces známý
jako Pražské
jaro.
Jeho pokračování by jistě přineslo další politicko-kulturní
uvolnění, ale určitě ne pád komunistického režimu. Stále
totiž ještě existoval Sovětský svaz a tzv. východní blok.
Pražské jaro tak ve své podstatě bylo především soubojem dvou
frakcí uvnitř Komunistické strany Československa (KSČ). Zatímco
jedno křídlo reprezentovala tzv. „stará garda“ v čele s
prezidentem Antonínem Novotným, to druhé bylo spojeno především
s osobou Alexandera Dubčeka.*) S příchodem roku 1968 došlo v
Československu ke dvěma zásadním politickým změnám. Dne 5.
ledna se stal Dubček novým generálním tajemníkem Ústředního
výboru KSČ. Vratkou se naopak stala pozice prezidenta Novotného.
Ten byl 22. března donucen k rezignaci, načež se jeho nástupcem
stal o osm dní později generál Ludvík Svoboda.
*) Pozn. JČ: Omlouvám se, že do toho vstupuji, ale výrok o tom, že "Pražské jaro bylo v podstatě soubojem dvou frakcí KSČ" je často opakovaný mýtus, který shazuje význam Pražského jara. Tvrzení o "boji dvou frakcí uvnitř KSČ" je zřejmě pravdivé, pokud se týká roku 1967, zejména po čtvrtém sjezdu československých spisovatelů v červnu 1967, který proslul ostře kritickými projevy Milana Kundery a Ludvíka Vaculíka, a pak po policejním zbití pražských studentů v září 1967, kdy demonstrovali proti vypínání elektřiny na koleji na Strahově pod heslem "Chceme světlo". Během podzimu 1967 docházelo v ÚV KSČ k debatám mezi reformisty a konzervativci, reformisté protestovali, že není možné, aby policie bila "naše děti", a tento "souboj" vedl pak 5. ledna 1968 ke zvolení Alexandra Dubčeka.
Pražské jaro vlastně začalo až po zrušení cenzury kolem 20. března 1968, kdy média začala náhle psát a vysílat neuvěřitelně svobodně. Na té práci těch novinářů bylo pozoruhodné především to, že oni v podstatě ignorovali skutečnost, že Československo je ve východním bloku. Hlavně se propíraly zločiny stalinismu. Pan Mundier má ale pravdu, že šlo o liberalizaci socialistického režimu, o tzv. "socialismus s lidskou tváří", nikoliv o restauraci kapitalismu. (Pavel Tigrid byl ohledně toho velký skeptik, poukazující na to, že by liberalizační proces rychle narazil na své hranice.) Motorem celého Pražského jara byla vynikající práce nezávislých novinářů, z nichž se staly opravdu celebrity, především z rozhlasových novinářů. Dubček sehrál relativně ostudnou roli, určitě nestál v čele reformních snah, od takového května se je snažil brzdit. Ale k Ludvíku Svobodovi, dejme slovo panu Mundierovi:
