Pozvali na MU autora knihy o TGM, aby mluvil o jeho odkazu?

6. 3. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 18 minut
Předznamenejme, že na některé otázky okamžitě nemusí být pohotově a neproblematicky jasná a průzračná odpověď. Ačkoliv některé situace by měly mít samozřejmé a věcně předvídatelné vyústění. Jeviště, na němž hrajeme svou životní „hru“, nemá ovšem konstantní kulisy.

Kupodivu nejdříve jednomu navíc profesorovi ještě vstřícně umožnili 2. vydání jeho knihy „Masaryk a náboženství“. (Dále pak viz „MaN“.) Týž autor měl v onom čase již nějakou dobu přichystány též dva jiné knižní rukopisy; v obou následných případech naléhavěji zaměřené především jen na autentičnost novozákonního odkazu křesťanství (což je tentokrát rovněž nutné uvést). Ta první další kniha – řekněme že „A“ – se s úctou a respektem hlásila k odkazu Alberta Schweitzera.

V první fázi posudkové přípravy schvalovacího řízení zvolilo Nakladatelství Masarykovy Univerzity (dále „N/MU“) tři oponenty málem z jednoho a theologicky zaměřeného pracoviště. (Promiňte, ale ve staré řečtině jinak znělo a se psalo „th“ v „theos“ s významem „bůh“, a opět odlišně se uplatňovalo jen „t“!) Dva značně stručné negativní posudky nebyly přijatelně adresné; nedalo se poznat, co a proč v posuzovaném textu A má pozitivní hodnotu a co naopak neobstojí. Třetí posudek odtamtud nicméně knihu k otištění doporučil! Což nakonec dva další obšírně a kvalifikovaně napsané posudky dosvědčily ještě přesvědčivěji. (Stručné citace z těch kladných posudků jsou v A na str. 9.)

„Babo, raď?“ N/MU zrežírovalo výsledné jednání Ediční rady MU tak, že projekt A byl zamítnut. Autor se posléze rozhodl svěřit se s tímto nejen edičním problémem (a s veškerou dokumentací) svému děkanu fakulty. Ten posléze rozhodl publikaci A vydat se „zastřešením“ fakulty! A zde najdeme další nečekaný zádrhel (až s odstupem času paradoxně a doložitelně přiznaný!): že údajně samo N/MU mělo zásluhu na tom, že byl text A vůbec vytištěn. (Autor MaN-a se jaksi dostal celkově v těch posledních letech pro N/MU do zvláštní klauzury či izolace; asi vinou A.)

Takže? Kniha A byla vytištěna v jednom pražském nakladatelství, které ale podle smlouvy – jak dodatečně autor zjistil – knihu nemůže prodávat, přičemž naopak zase ta fakulta nemá žádné prodejny k jejímu prodeji. Už tři čtvrtě roku je tudíž A neprodejné! (A ještě navíc s nevysvětlitelným stěhováním poloviny nákladu do skladu N/MU, které nemínilo knihu ani tisknout.) Proč zrovna takhle uhýbat? Protože jsme tu najednou „jaksi“ měli pod stejnou střechou tehdy rovněž zatím neprodejné 2. vydání MaN-a! Jak to snad souvisí?

Autor – jak A, tak MaN-a – na svou čest ujišťuje, že od 2. vydání MaN-a dostával jen opakované přísliby, že bude moci ten knižní titul prezentovat v sále, který má MU na Mendelově náměstí, k čemuž ovšem nedocházelo a ani nedošlo. V rámci obdobně zmatečného jednání v souvislosti s další a navazující knihou B, autor se dověděl jakoby jen to, že jeho stížnost kolem zaslání mu jen dvou anonymů jako posudků B není adresná; a jinak že je ta kauza „vyřízena“. Zatím je takto vyřízen jen těch zrovna zmíněných knih odborně i osobně jejich autor.

(Mj. se dověděl, že jeho vícekrát za poslední dva roky opakovaná nabídka promluvit o odkazu TGM je teď bezpředmětná, protože to zřejmě učiní odpovědná pracovnice N/MU. Jistě bychom neměli zapomínat ani na to, že v sekundárních informacích lze vždycky zahalit do mlhy možná citlivou pravdu! Aby se jí zvenčí nikdo nedohledal. Autor odkazoval v zatím uvedených souvislostech kompetentní akademický orgán na náležitosti posudků, což bylo váhavě přiznáno; ale zcela neúspěšně teď nabízel primárně prolistovat aspoň A, aby byla hned zjevná podjatost a neprofesionalita pisatelů těch odsudků jak A, tak B. I když právě to nečekaně vedlo k vydání textu A v ne zrovna běžné režii, jak o tom byla zmínka již ve 3. odstavci.)

Ve starém Římě se hlásala zásada „Audiatur et altera pars“ (tj. „Nechť se též vyslechne druhá strana“). Autor nabízel k celkovému funkčnímu řešení té zde jen letmo dotčené problematiky na neutrální půdě osobní setkání s pí. ředitelkou N/MU, aby nedošlo jen k nežádoucímu konfrontačnímu závěru tohoto zvažovaného případu. Zatím si ale má autor podle dobrozdání z Rektorátu MU uvědomit, že nepřišel s žádnou opravenou verzí ani A, ani B; aniž ovšem jako pisatel (který není v oboru začátečníkem) sebeméně věcně tuší, proč jeho zpracování závažných námětů věcně neobstojí, když je výslovně zdůvodnil a posuzovatelé zřejmě „jaksi“ jenom přehlédli. Aniž N/MU vzalo přijatelně v úvahu, že měřeno vírou dostáváme se běžně jinam (třeba do dogmat), než když máme vážit fakta s nutností nejen něco verifikovat, ale rovněž riskovat, co mohou přinést objevivší se výzvy k falzifikaci… Jsme v 21. století?

Když se teď blíží další zarovnané výročí narozenin T. G, Masaryka (7. března; a MaN ve svém 2. vydání již v elektronické Databazi je), zkusme nezavírat oči před tím, že něco úplně jiného skýtá text, a něco opět jiného přitom může skrývat komentář o textu! A že sám TGM měl s vírou svého trinitářsky deklarovaného dětství problémy hned v nižších třídách gymnázia. (Jeho příští manželka Charlotta Garrigue byla unitářka. TGM jako třicetiletý pro úřední styk se stal evangelíkem „helvetského vyznání“ a svou „božnost“ si po celý život uchoval!)

Kromě hesla, s nímž se ztotožnil, že „Pravda vítězí“, rovněž TGM hlásal „Nebát se, a nekrást“. Shora zmíněný autor se svými doložitelnými důkazy zatím ale nepochodil. (I když s úkazy, které celkovou režií vypadají jako šikovně inscenovaná cenzura, zápolí již několik let.) A na nadpisem uvozenou otázku zde musíme teď – žel – odpovědět též negativně. Ač je již rok 2020 a MU není zrovna univerzita, která by rozdávala svou přízeň na potkání… Čili: ten „zakopaný pes“ je skrytý jinde, než se může jevit jen z doprovodných komentářů. Dočká se zde uvedený autor práva a respektu k pravdě aspoň dodatečně? Můžeme si vsadit na pravdu?

*******

((Teď sem převedu kousek textu ze závěru své knížky „Masaryk a náboženství“ (2012, 2. vyd. 2018). Též proto, aby bylo vidět, že ne všechno, o čem někdy uvažujeme, je okamžitě tak jednoduché, jak možná bylo nabídnuto jako poznatek či k věření.

Jen poznámky níže předtištěné vynechám. A kdo došel až sem, ať se nejdřív začte do posledního odstavce a pak teprve nechť se vrátí sem, před ten doporučovaný „odskok“.))

***


Možná bychom měli dodat k předchozímu tři poznámky. Již roku 1927 Georges Lemaître na základě svého řešení Einsteinových rovnic obecné teorie relativity tvrdil, že náš, tehdy ještě svým chováním málo známý Vesmír nebude „navenek“ statický. A už k roku 1929 Edwin Hubble na základě svých pozorování pomocí tehdy největšího teleskopu na Mt. Wilson dospěl k závěru, že se „náš“ Vesmír rozpíná. Následně Einstein svůj projekt kosmické konstanty, udržující Vesmír v rovnováze, označil za „největší botu svého života“. Hned roku 1930 Lemaître myšlenku o rozpínajícím se Vesmíru vztáhl zpětně k možnému jeho počátku v „prvotním atomu“. Věhlasný astronom Fred Hoyle (zastávající hledisko o rovnovážně pulsujícím Vesmíru) zkusil stanovisko o jednosměrně se rozpínajícím Vesmíru zlehčit tím, že ten proces ironicky pokřtil jako „velký třesk“ (v pořadu pro BBC z 28. března 1949). Sám papež Pius XII. měl za to, že velký třesk je také důkazem Stvořitele. Ovšem Lemaître (jako kněz a tehdy už jako člen Vatikánské pontifikální akademie!) varoval před tím, aby byly vědecké závěry spojovány s možnými otázkami theologickými. (Ať již bychom měli oprávnění soudit o velkém třesku jakkoliv, jeho proces automaticky neprokazuje ani to, že mu již adekvátně rozumíme, ani jeho nutné propojení s případným aktem božím.)9) A k roku 1998 se váže další dramatické zjištění: že se náš Vesmír rozpíná dokonce zrychleně! Nehledě na to, jak zcela nepředstavitelně se ten Vesmír pro nás „zvětšil“ především hned tím, jak od konce dvacátých let 20. století přestal být omezen jenom na naši Mléčnou dráhu, když z „mlhovin“ se staly další galaxie. Těch galaxií mají ovšem být stamiliardy! Takže: Není přinejmenším přehnané považovat tuto Zemi za „pupek světa“? I se vším, co se kdy na této „naší“ Zemi odehrálo?

Poznámka druhá, opět jen letmo naznačená: souvisí s možnými (či vytčenými) lidskými aspiracemi na přesah individuální existence do záhrobí. V současném našem světě existuje několik nepřehlédnutelných řešení, která se nechtějí spokojit s uvědomovanou představou, že každý počatý život kolem nás končí bez výjimky smrtí. Asi nejběžnější scénář umožňuje překlenout smrt jakoby pokračováním hmotně se projevujícího života v jeho navyklých, ale optimalizovaných pozemských kulisách (třeba podle vizí Koránu; např. 3. súra, verš 197). Variantou tohoto snu je sice posmrtný život „podle těla“ (v křesťanském Krédu je prohlašovaná víra „v těla vzkříšení“, s provázáním na „život věčný“), ale v předem nepředstavitelném prostředí, byť v kýžené blízkosti samotného Boha. Odtažitější modifikací předchozího řešení je představa individuálního vzkříšení člověka, ale již v jiné podobě, než je ta navyklá, fyziologicky vázaná na pozemské poměry (tohle nabízí také Pavlův text v 1Kor 15:35-54, s vizí „proměněného těla“ a psychicky s darem věčné blaženosti). Odtud již není daleko k myšlence, že tělesnou smrt přežívá jenom nějak specifická „duše“, a to v různých proměnách další existence; podle institucionálně předávané kultivované tradice z dřívějších časů máme zde další dvě výrazné varianty. Nabízí se tu blíže neurčené, ale přitom fyzicky promítnuté prostředí pro „nebesky“ (nebo dočasně „očistcově“) prodlévající „duše“ (v různých verzích křesťanství); anebo projekt odindividualizované a další pozemské pouti vystavené (funkčně asi odlišné?) „duše“, která se má postupně převtělovat do dalších těl (dokonce i zvířecích, kdyby to bylo zapotřebí jako prostředek k morálnímu napravení), a to před případným, a potom již finálním rozplynutím individuality v předpokládané výchozí „Spirituální Prapodstatě“ (v blíže nepopsatelném čase a za dalších proměnlivých reinkarnačních podmínek; často v upanišadové tradici).

Ani „duše“ pojímaná křesťansky kupodivu nemůže být přijatelně nositelem individuality, když – jak nám to zkušenost tlumočí – bez tělesně registrovaných smyslových dat a pocitů a bez jejich uvědomované registrace v mozku nelze přece vykouzlit žádný jejich přiměřený a individualizovaně konzervovaný paměťový korelát myšlenek. Ta případně „upanišadová duše“ naopak ani po individuálně kýžených věčně uchovávaných a dále pěstovaných prožitcích netouží; tato orientální tradice naopak vědomě usiluje o „vyvanutí“ individuálna, o spojení s Absolutnem. Takže pak bychom tu měli jako případný snad nezpochybnitelný společný jmenovatel těchto dvou významných kulturních tradic pro ověřitelný model přežití možná jen tohle: dočasný prostorově-časový přesah individuálního života do výchovy dětí, anebo do tvorby něčeho prospěšného či krásného pro životní prostředí nebo závažného pro poznání světa a života v něm. A potom – také podle metafory ze sbírky Dhammapadam – „vůně dobrých skutků vane proti větru“10) a prodlužuje „životnost“ jejich iniciátora či vykonavatele; i když by motivací takových aktivit nemuselo být ani kýžené zvýšení hodnoty pozemského života, ani snaha takto odzrcadlit „nebeskou pohodu“ vlastního srdce do latentně možná netečné pozemskosti. Přece nečekáme nutně na ovoce svých činů? (Tohle všechno tu je snad nasnadě bez ohledu na to, jak zřejmě tápavě si již budeme definovat ta stále problematičtější „nebesa“!)

A poznámka třetí: týká se problematiky „svobodné vůle“. Neboť na tomto poli dlouhodobě pociťujeme nemalé napětí v tom, že svou předmětnou zkušenost jsme běžně opřeli o determinismus (o následky plynoucí z příčin), zatímco zároveň počítáme s tím, že si volíme nejen menu v restauraci, anebo přátele, případně řešení takových problémů, jako je politické přesvědčení nebo dovolená v horách či u moře (indeterminismus). Má to také podpůrně terén v rozštěpu reality na běžný makrosvět (s možností předvídat) a na atomární a subatomární svět (s kvantovou neurčitostí; od roku 1927, W. Heisenberg). Sám Einstein nechtěl počítat s tím, že by Bůh („der Alte“) snad hrál v kostky; takže chtěl vyloučit nahodilosti z toho, jak pojímat a vysvětlovat svět. Do determinismu hodinového stroje (s jistotami stabilizovanými v 17. století; mj. roku 1687 I. Newtonem) se nám v poslední třetině 20. století připletl navíc „motýlí efekt“, s nepředvídatelnými následky výchozích malých změn (E. Lorenz, 1972; mluví se o „deterministickém chaosu“). Přitom již před půl stoletím začaly také pokusy kolem „Bereitschaftspotential“ (H. H. Kornhuber, L. Deecke; 1964), později „readiness potential“ (B. Libet); tedy se situací, kdy sám mozek svým elektrickým potenciálem (o pouhých miliontinách voltů) předběhne – o čtvrt až půl sekundy – moment, kdy si subjekt uvědomí, že chce určitým (předem dohodnutým!) způsobem jednat. Jako kdyby tu myšlenková sféra byla determinována fyzikálním procesem mozku. Tedy: jako kdyby zde „mentálno“ bylo vůči „materiálnu“ až tím druhým v pořadí... Přitom by nám zřejmě k uklidnění mělo stačit, že přece kromě předem dohodnutého úkonu (který se nějak měří a vede k jistým, nějak vysvětlovaným výsledkům) bychom přece mohli v roli subjektu při procesu jeho testování jak třeba pozastavit domluvené konání, tak také je případně nahradit odlišným činem. Což přece často – mimo psychologické laboratoře – činíme, anebo ne? Samotná příprava organismu na provedení nějakého činu nikterak neznamená, že každý běžně myslící subjekt za tzv. normálních okolností předem nezvažuje víc alternativ, a to v různých psychologických rovinách současně, jak věcně, tak citově, a také z hlediska volních podnětů. Závažné tu ovšem je, jakou zdvojenou výbavou pro ta svá rozhodnutí (a následné činy) disponujeme, a to jak zděděnými dispozicemi, tak výchovou („nature and nurture“), nejvýznamněji především v prvních šesti letech věku; včetně společenských „parametrů“ této vztažné sítě k životu, k jeho vnímaným podmínkám, ale i k jejich hodnocení.11)


Mělo by jen omezenou cenu pouze se ohánět citáty z Masarykových prací. Nutkavě se ovšem – v tom stávajícím úplatkářském a hazardérském klimatu naší současnosti – hodí připomenout si třeba ono známé Masarykem tlumočené heslo „Nebát se, a nekrást!“. Automaticky to ale není všestranným lékem na případné reálné či aspoň občas konstatované neduhy naší současnosti. Přitom ovšem řada Masarykových řešení vzbuzuje (nebo by měla vzbuzovat) respekt. Je celosvětově málo tak integrovaných osobností, u nichž by nebylo třeba (z indoktrinačních a propagačních důvodů) leccos z jejich životních postojů nebo rozhodnutí zamlčovat nebo nějak přizpůsobovat. T. G. Masaryk neopakovatelným způsobem vzácně dokládá, že pokud člověk je schopen poměřovat své názory a počiny s mučednickou opravdovostí před svým naléhavým svědomím zevnitř, nenastává pak s odstupem času rozpačitá potřeba závratných, ne-li zahanbujících retuší (ať už kýmkoliv, a čehokoliv).

Znovu však opakuji, co je uvedeno výše v tomto textu, že vůbec není nezbytné, aby nám T. G. Masaryk jako osobnost – a jako významný politický, sociologický a filosofický autor – sloužil jako pavéza pro všechna čtyři roční období nebo jako aspirin na málem každý neduh.12) Nerodí se však často lidé ochotní nasadit bez dalších rozpaků i vlastní život nebo aspoň osobní prestiž, jde-li o prosazení pravdy, anebo spravedlnosti, ať už je ohroženým bližním kdokoli. Tohle oceňovat věnci je málo. Kdo z nás si troufá takhle žít?




0
Vytisknout
7304

Diskuse

Obsah vydání | 10. 3. 2020