Úskalím komunikace bývá interpretace (anebo když navíc už ta komunikace chybí!)

2. 3. 2020 / Miloš Dokulil

Zkusme začít obecně informací. Aby se něco informací stalo, musí se jí někdo cítit osloven; ať již má ta „informace“ podobu nějakého sledu slov, anebo třeba nějakých střepů. Informace potom má svého autora či tvůrce; a zároveň se může stát výzvou k interpretaci. Pak ovšem má zničehonic taky svého „adresáta“! Jenže: ať již tvůrce informace měl s ní jakýkoliv záměr, její význam je posléze dán až tím adresátem (kterého ani nemusel mít informační zdroj vůbec na mysli!). A potom v tom sledu času o výsledku toho informačního toku rozhoduje teprve adresát a jeho způsobilost k adekvátnímu dekódování.

 

Něco jiného mohl zamýšlet třeba autor nějaké stati (žádný doprovodný komentář k textu přitom přece nepřipojil), a celý vějíř různých sdělení takový článek může navodit; vždycky záleží na tom, s jakými předběžnými předpoklady jednotliví čtenáři nebo posluchači k textu přistupují. Nejde pak jen o celkovou intelektuální úroveň vyskytnuvšího se „adresáta“; spolupůsobí zde taky jeho okamžité emoční naladění (nejednou inspirované prostředím, v němž se zrovna nachází) a větší či naopak menší míra naléhavosti toho textu, který zrovna čte nebo slyší.

Dost může záležet na tom, zda zdroj zprávy je autentický a třeba navíc dlouhodobě spolehlivý, anebo jen sekundární, s předem nezaručenou mírou adekvátní prezentace té zrovna přijaté informace jejím adresátem. Ne zrovna musí být vždycky spoleh na všechno a na každého. Zvláště když na nás mají políčeno stále rafinovanější „píár“ (tj. profesionálně působící orgány pro styk s veřejností). Samo jeviště lidského dění a prožívání má proměnlivé kulisy a totéž se děje – v té či oné zrovna „nečekaně naběhnuvší“ režii – s jeho „herci“; nemohou automaticky reagovat nějakým stereotypem.

Samozřejmě je něco jiného odvolávat se na slovní informace o určitých faktech a opět jinou povahu bude mít moci poukázat přímo na ta fakta, lze-li. Svou roli přitom zase sehraje jistá doprovodná interpretace. Co je jaké a proč asi takto…

Přitom by nemělo být normální hledat realitu v křivém zrcadle, když můžeme přímo evidovat, co a jak se evidentně vyskytuje před ním. Čili jinak taky řečeno: vzájemnou komunikací „z očí do očí“ – při dobré vůli – jsme snad mohli mít přijatelné řešení za pár minut a nemuseli jsme si s přestávkami málem rok psát, když dosavadní problém se na postiženého autora stále šklebí (takže se k tomu „námětu“ ještě vrátím).

(Viz v BListech z 28. 2.: Kdepak to jsme (s neschvalováním knih k tisku)?)



0
Vytisknout
1999

Diskuse

Obsah vydání | 4. 3. 2020