Proč nejsem deista

1. 3. 2019 / Boris Cvek

Můj osobní postoj se s deismem rozchází prakticky ve všem, ačkoli se hlásím ke stejným osvícenským kořenům, z jakých deismus vzešel. Začnu možná paradoxně: v prvé řadě je pro mne člověk zvíře, které nemůže žádným způsobem svou inteligencí poznat Boha. Intelekt pro mne není cestou k Bohu. Naše vědecké poznání je důležité v praktickém smyslu, nemůže ale poskytnout žádné „vysvětlení“ světa, žádný pohled na svět, jak ho vidí Bůh. To, jak pojmově popisujeme svět, je vždy jen kulturní konstrukt. Svět nejspíše ani žádnou pojmovou podstatu nemá. Je nepoznatelný. O to je reálnější. Jeho realita totiž není v pojmech, ale v tom, že do něj narážíme, ať už rukama nebo rty nebo střevy, že se o něj zraňujeme, že od něj dostáváme tvrdou zpětnou vazbu. Stejně jako ostatní zvířata.

Naše obrazy světa slouží především našim emocionálním potřebám, stejně tak i deismus. Chcete vidět harmonii vesmíru, mít radost z triumfu lidského intelektu a představu nějakého podílu tohoto intelektu na věčném duchu? Bude vás to táhnout k deismu. Mě mnohem více zajímá utrpení, jeho absurdita a nahodilost, bezmocnost člověka a jeho iluzí. Ne proto, že bych byl pesimista, to opravdu nejsem, ale proto, že jsem tak veliký optimista, že potřebuji věřit, že je tu nějaká skutečná odpověď na tuhle absurditu světa. Tou odpovědí může být jen Bůh. Bůh, který připustil Osvětim. Ale ne Bůh deistický, který o utrpení nemůže nic vědět.

Jak lze tedy mít přístup k Bohu, když ne přes intelekt? V příběhu, v podobenstvích, prostě tak, jak je tomu v Bibli. Proto je pro mne zásadní to, čemu se říká v křesťanství zjevení. Ne proto, že by se dalo nějak vědecky zkoumat a prokázat, je to přece příběh nebo podobenství, není to nějaká vědecká teorie nebo pozorování. Podstatné je, co ten příběh dává mému životu. Bůh biblického příběhu nekonečně převyšuje člověka a zároveň vstupuje do jeho života ne proto, aby byl polapen a prozkoumán, ale aby mu umožnil něco prožít. A samozřejmě to, jak si Boha představíme, to je kulturně podmíněné. Je to naprosto patrné i v Bibli.

Jedna z hlavních, stále se opakujících myšlenek v Bibli, jak ji čtu, je ta, že Bůh je vždy zcela nesrovnatelně větší než jakékoli naše představy o něm, v nichž jsme se zabydleli, v nichž jsme si udělali své pohodlí a domov, svůj náboženský řád. Ale není to nějaká netečná inteligence, právě naopak. Je to Bůh našeho společenství, našich zápasů, potřeb. Zasahuje, dělá zázraky? Především v lidských kulturních dějinách je obrovská potřeba po magii, je to vlastně potřeba efektivně zasáhnout tak, jak to normálně není možné. Mnohé fantazie staré magie dnes umíme uskutečnit pomocí technologií.

Nikdo dnes v případě vážné infekce nebude spoléhat na zázraky nebo zaříkávání, ale půjde si vzít antibiotika. Tak by se daly biblické zázraky smést jako projekce potřeby magického myšlení. Ten, kdo měl magické schopnosti, měl samozřejmě i ohromnou moc. A Bůh se takto jako všemohoucí prokazoval. Na tomto přístupu k zázrakům a zasahování mi zásadně vadí jedna věc: představa, že víme, jak to bylo, že svět redukujeme na své současné poznání. Svět je přece tajemství, biblický příběh má člověka otvírat, obohacovat, má mít i svou poetickou, existenciální rovinu, není možné ho tahat na Prokrustovo lože našich vlastních kulturních stereotypů. Nicméně paradox zůstává: všemohoucí, zasahující Bůh a lidské utrpení, které stále v nezměrné hrůze zůstává. Jak může být takový Bůh odpovědí na utrpení? Proč vůbec to utrpení připouští, když se stará, když je všemohoucí, když dokonce miluje?

To jsou tajemství, na která zvíře, jako je člověk, nemůže mít odpověď. Může ale milovat, může mít představu o Bohu jako nekonečně milující bytosti. A to je základní důvod, proč jsem teista (a nikoli deista): Golgota. Bezmocný všemohoucí Bůh ukřižovaný, umučený, Bůh, který na sobě přijímá a zakouší to nejstrašnější, Bůh, který dává naději v nový život, kde toto utrpení už nebude. Naději pro všechny, i pro ty umučené v Osvětimi. Bůh, který dělá všechno nové, všechno mění a obrací, Bůh, který se obětuje do krajnosti. Pro člověka, pro prach, pro zvíře. Bůh jako kontrast porušeného, absurdního světa, ne svět jako Boží zrcadlo. To je příběh, který tvoří jádro mé náboženské víry, a proto nejsem deistou. On vlastně Bůh deistů mi osobně připadá tak bezvýznamný, že kdyby nebylo Golgoty, byl bych nejspíše ateistou s básnickou zálibou v mýtech. Deistou rozhodně ne.

A ještě poznámka k těm osvícenským kořenům. Podle mne se evangelní ideály svobody, praktické služby bližnímu, lásky, která rozbíjí pavučiny starých společenských pořádků a starého tmářství, uskutečňují právě v moderním příběhu emancipace, vědy, zkoumání, svobodné diskuse, svobodného svědomí, zatímco doby aliance oltáře a trůnu, fyzického vynucování víry atd. jsou jejich popřením.