Rusko ztratilo v Sýrii první bojový letoun, třebaže oficiálně "zvítězilo". Co to signalizuje?

3. 2. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 8 minut

Rusko ztratilo v Sýrii, odkud Putin již třikrát oznámil "stažení", první proudový bojový letoun zasažený během bojového letu. Ve venkovské oblasti u města Sarakíb v provincii Idlíb, kde Asadův režim s ruskou podporou, v rozporu s dohodami o tzv. deeskalačních zónách iniciovanými samotnou Moskvou vede masivní ofenzívu proti opozičním oddílům, byl sestřelen bitevní letoun Su-25 ZDE.


Existují dvě verze události. Podle opozice byl letoun zničen pozemní palbou jednoho z tzv. technicals, tzn. pickupu s improvizovaně namontovaným automatickým malorážovým kanónem - nejčastěji se vyskytující model takto používaný reprezentuje původně sovětský dvojkanón ZU-23-2 ráže 23 mm ZDE.

Ke zničení letounu zásahem pravého motoru ovšem podle publikovaných videozáběrů došlo v relativně značné výšce, kde by obvykle letoun měl být před pozemní palbou hlavňových zbraní víceméně v bezpečí - zejména tak odolný typ, jako Su-25. Proto ihned vznikly spekulace o sestřelení protiletadlovou raketou. Neexistují ovšem důkazy pro tuto verzi, natož pro její rozšíření ve stylu "Rusové vyzbrojují kurdskou YPG protitankovými řízenými střelami, Turecko zato dodává syrské opozici moderní protiletadlové zbraně". Vyloučit a priori nelze nic, ovšem důkazy postrádáme.

Ruská strana sestřelení letounu s určitou prodlevou potvrdila ZDE a operuje verzí zahrnující použití protiletadlové rakety. Připomeňme ovšem, že toto vyjádření beze všeho hovoří o "deeskalační zóně", která měla sloužit jako bezpečné útočiště pro civilisty, ale ruské letectvo ji soustavně, barbarsky a bezohledně bombarduje. Zároveň zpráva obsahuje formulaci "Летчик успел доложить о катапультировании в районе, подконтрольном боевикам "Джебхат ан-Нусра"" ("Letci se podařilo ohlásit katapultáž v oblasti kontrolované ozbrojenci "Džbahat an-Nusra"").

Syrská odnož al-Kájdy působící pod tímto názvem existovala do června 2016 a následnická organizace s názvem Džabhat Fatáh aš-Šám (DFŠ) byla zrušena k 28. lednu 2017. Další následnický projekt integrující pět povstaleckých islamistických uskupení včetně DFŠ nese název Haját Tahrír aš-Šám (HTŠ, v angličtině je používána zkratka HTS) a vede spor s centrálou al-Kájdy, která odmítá osamostatnění a lokalizaci své syrské pobočky.

Tvrzení, že se ruský pilot sestřelil v oblasti kontrolované organizací, která již půl druhého roku neexistuje, ruskému vyjádření na důvěryhodnosti nepřidává. A analogie s rolí, kterou kurdská teroristická organizace PKK s faktickými centry v Turecku a Iráku (Kandilské hory) hraje v syrské PYD/YPG není namístě, protože PKK založená v roce 1978 nikdy rozpuštěna nebyla.

Ruské vyjádření rovněž tvrdí, že pilot zemřel v boji s povstalci. Podle snímků jeho těla, jež Britské listy nepublikují, aby nepřispívaly k normalizaci stále běžnější praxe porušování Ženevských úmluv uplatňované všemi stranami syrského konfliktu, byl ovšem nejpravděpodobněji zastřelen v okamžiku, kdy se snášel na padáku - a nějaký "boj" z jeho strany lze tedy v zásadě vyloučit.

Nedávný útok na ruskou leteckou základnu Hmejmím, který byl nejprve proveden minomety ZDE a pak opakovaně bojovými "drony" s překližkovým podvozkem oblepenými izolepou ZDE, z čehož Moskva viní "zásah cizí mocnosti" ZDE, představoval první signál, že vítězoslavná vyjádření ohledně syrského konfliktu jsou silně nemístná.

Rusko v Sýrii nezvítězilo, jak Putin halasně tvrdí. Zaznamenalo úspěch v podobě návratu na blízkovýchodní scénu v podobě arbitra, který již má v tuto chvíli znatelně větší vliv než USA, jejichž politiku během účinkování posledních tří administrativ lze asi nejstručněji charakterizovat výrazem "katastrofální". Za delší konec v Damašku však tahá Írán, nikoliv Ruská federace. A válka neskončila, jen přešla do další, svým způsobem mnohem nebezpečnější fáze - která hrozí zlikvidovat uspořádání zajišťující "lokalizaci" konfliktu a může ho snadno změnit v širokou regionální válku zahrnující téměř všechny angažované mocnosti.

Americká oficiální propaganda se svým tvrzením o úspěšné strategii porážky IS má k pravdě dokonce ještě dál než vítězoslavné hýkání Kremlu ZDE. IS se v Sýrii a Iráku vrátil ke guerillové válce, maovské fázi 1. Hlavní základny globálně působících teroristů se stěhují do Afghánistánu a Afriky. Základní politické příčiny úspěchu islamistů, institucionalizovaný útlak sunnitskoarabské populace v Iráku a Sýrii, trvají - a dříve nebo později vygenerují další povstání vedené islamistickými radikály, ať už z alkajdistické odnože, z přeživšího IS, nebo z nějaké nové radikální organizace. Zabránit by tomu mohlo jedině politické uspořádání, které sunnitským Arabům v obou zemích poskytne plnoprávné postavení srovnatelné s ostatními náboženskými směry (šíitským islámem, alávismem). S výjimkou zapomenutého návrhu federalizace Iráku americká strana žádné takové uspořádání oficiálně nenavrhla a neprosazuje.

Výsledkem soustředění se výhradně na boj s IS a taktické parametry s tím spojené je politická izolace USA prakticky od všech klíčových hráčů v regionu, s určitou výjimkou na straně Izraele. Syrský konflikt je již dávno mezinárodní záležitostí, když za Asada bojuje více funkčních jednotek dodaných či organizovaných Íránem než jeho vlastních, a v oblasti letecké a dělostřelecké podpory stále větší roli hrají ruští interventi. Oslabené sunnitské opozici nezbylo, než se přimknout k Turecku a o něco méně se angažující Saúdské Arábii, která sice nemá na bojišti žádné vlastní jednotky, ale zůstává relativně štědrým sponzorem. Američané podporují relativně legitimní kurdskou reprezentaci v Íráku, která nicméně sebevražedným referendem o odtržení zničila své mezinárodní postavení, a nelegitimní kryptoteroristickou kurdskou reprezentaci v Sýrii, která získala současné dominantní postavení a zlikvidovala všechny kurdské politické konkurenty především díky dočasné benevolenci Asadova režimu. Žádný regionální aktér kromě propagandisticky sympatizujícího Izraele s touto volbou amerických spojenců nesouhlasí - a plán na posílení angažmá v kurdských oblastech Sýrie dokonce spustil dlouho připravovanou tureckou intervenci v Afrinu.

Zatímco americký plán předpokládal, že kurdské enklávy (zcela závislé na zásobování přes turecké území) budou využity k zadržování Íránu, které je nyní i oficiální politikou Trumpovy administrativy, ignorováním regionální dynamiky, která postupně formuje širokou alianci sunnitských mocností a Izraele usilujících o kontrolu íránské expanze, se syrské kurdské oddíly spolupracující nyní v afrinském tažení proti Turecku s Asadem a Íránem stávají součástí přesně toho bloku, který měly na papíře omezovat a kontrolovat.

Válka nekončí, protože Turecko a Saúdská Arábie zdaleka ještě neřekly poslední slovo, a protože Rusko opakovaně prokazuje, že v soupeření s Íránem o vliv v Damašku není příliš úspěšné. Z toho plyne kromě jiného, že nedokáže dodržet ani sliby dané Izraeli, který stále častěji v Sýrii útočí na íránské cíle a cíle patřící libanonskému Hizballáhu. Od skromné podpory syrských povstalců na jižní frontě a občasných náletů na sklady zbraní či zbrojařské továrny v Sýrii může nespokojený Izrael v relativně blízké budoucnosti přejít i k přímé pozemní intervenci, pokud ostatní metody zajištění jeho severní hranice selžou.

Sestřelení prvního ruského bojového letounu v Sýrii je připomínkou smutného faktu, že válka zahájená Asadovým režimem v roce 2011 ani zdaleka nekončí. A zatímco dosud se Moskvě dařilo držet ekonomické náklady i ztráty pod kontrolou, v příštích letech se tyto parametry mohou výrazně změnit - v neprospěch Putinova režimu.

0
Vytisknout
8610

Diskuse

Obsah vydání | 6. 2. 2018