Dárců přispívajících na pomoc uprchlíkům jsou v ČR desítky tisíc

2. 9. 2016 / Bohumil Kartous

Je to rok, co se začali čeští dobrovolníci organizovat k pomoci uprchlíkům na balkánské trase, ale i jinde, na řeckých ostrovech kupříkladu. Můžete prosím trochu kvantifikovat, co se za tu dobu vlastně událo? Kolik lidí se do pomoci zapojilo, ať už na místě nebo jako dárci?

Ne všechno dovedeme přesně spočítat, ale víme, že dobrovolníků bylo něco přes tři a půl tisíce dohromady - těch, kteří vyjeli na Balkán. Někteří z nich třeba jenom jednou na pár dní, někteří víckrát, někteří tam strávili třeba měsíc. Ze začátku to bylo hodně spontánní, prostě pár kamarádů sedlo do auta a jelo zjistit, co by se dalo dělat. Ale už od toho prvního týdne loni v září začal vznikat koordinační tým - Petra, která je na mateřské, takže neustále seděla u počítače a telefonu, zjišťovala info, propojovala lidi, posílala auta, Zuzka, která v Brně vyhlásila sbírku, vybudovala sklad...a postupně se přidávali další. Teď má koordinační tým tvrdé jádro cca 5 lidí, celkem je nás kolem deseti, kteří se tomu v různé míře pravidelně věnujeme. Co se týče dárců, tam se přiznám, že to vyčíslit neumím, ale jsou jich určitě desítky tisíc. Máme pravidelné dárce, spousta lidí přispělo opravdu značnými částkami jednorázově, podpořily nás firmy skrze umožnění dopravy, dostali jsme v zimě třeba dodávkou plnou čepic...

Máte po roce pocit, že ta pomoc má smysl? Není to pomyslná kapka v příliš velkém moři?

Tak asi bych kecala, kdybych tvrdila, že o tom nikdy nepochybujeme:-) Ona je to dost mravenčí práce, téměř každodenní, některé věci jdou hrozně pomalu a vůči některým věcem je člověk fakt bezmocný... takže určitě se najdou chvilky frustrace, kdy o tom smyslu asi všichni pochybujeme. Teda aspoň já je mám. Ale zatím to vždycky přešlo. A jo, kapka v moři to možná je - na druhou stranu my jsme čeští dobrovolníci, pak byli Slováci, Poláci, Němci, Rakušané...na hranicích pracovali lidé z celého světa a dohromady už to zas taková kapka v moři nebyla - dohromady dokázali zabránit naprosté humanitární katastrofě a spoustě lidí zachránili život. Takže zase z jiného pohledu to smysl stoprocentně má, my jsme se přesvědčili mj. o tom, že role dobrovolníků je v určité situaci nezastupitelná - velké neziskovky a organizace nemůžou logicky reagovat tak rychle a flexibilně, nejsou a nemůžou na to být připravené. Dobrovolníci jsou schopní svolat se přes noc - a to může být občas hrozně důležité. A taky je důležité říct, že ono to od začátku nebylo jenom o té pomoci samotné, o těch uprchlících, ale taky tak trochu o nás - dobrovolníci jsou z velký části lidi, kteří sice chtěli pomáhat, ale hlavně prostě nechtěli poslouchat neustále ty samé nářky, řeči, strachy, důvody, proč to nejde, důvody, proč se máme bát, opevnit a nikoho sem nepustit. Byl to tak trochu způsob jak si zachovat jednak zdravý rozum a jednak pocit lidskosti - jako každou jinou na první pohled "nesobeckou" věc, i my jsme tohle dělali tak trochu kvůli sobě. Takový to pověstný "abychom se mohli jednou dětem podívat do očí a říct jim, že jsme pouze nečinně nepřihlíželi, ale pokusili jsme se pomoct". Možná to někomu zní hloupě, ale myslím, že je pro nás je to důležitý impuls Takže shrnuto podtrženo to smysl mělo a má.

Ze zpráv, které v rámci kampaně Pomáháme uprchlíkům poskytujete veřejnosti, vyplývá, že situace na uprchlických trasách se příliš nelepší. Zároveň je zřejmé, že například trasy vedoucí přes Středozemní moře pohřbí stovky a tisíce lidí, malých dětí. Situace v Sýrii, Iráku, Eritrei se nelepší, mezinárodní tlak na jejich řešení je minimální. Nevede pomoc za takové situace k deziluzi dobrovolníků?

Myslím, že ne. Cílem dobrovolníků nikdy nebylo něco nějak "řešit" - maximálně tlačit na ty, kteří to skutečně řešit mají, přinášet svědectví...ale bezprostředním cílem naší práce je opravdu jenom ta jedna základní věc: vidíme lidi v nouzi, kteří nemají kde spát, co jíst, mají nemocné děti, potřebují doktora, potřebují vlídné slovo. A my se jim to snažíme poskytnout - protože máme štěstí, máme kde bydlet, co jíst a nemusíme nikam utíkat. Sledovat, jak naše hranice doslova zabíjí a stovky lidí cestu do Evropy nepřežijí je strašné. Nevede to ale k deziluzi, naopak k přesvědčení o tom, že bychom měli vytrvat. Něco jiného je samozřejmě třeba to,o co se někteří z nás včetně mě také snaží - mluvit taky v Čechách s lidmi, nějak se prát s těmi obavami a strachy, kontrovat populistům, prostě nějak aktivně vstupovat do té veřejné debaty, vzdorovat tomu pitomému dělení na sluníčkáře a hejtry a snažit se fakt s lidmi bavit, poslouchat je, předávat informace. A pak přijde někdo jako Zeman, plácne něco, co je totálně mimo realitu a ta deziluze z toho, kolik lidí mu to zase sežere, samozřejmě nastoupí. Nebo někdo jako Plesl otiskne totální blbost na titulce a my máme všichni zaplavený mailový schránky takovou nenávistí, že člověku zůstává rozum stát - tak to si pak někdy říkám, že to fakt vzdávám a nemá to smysl a je to tady ztracený. 

Co je to vlastně za lidi? Mají nějaké společné charakteristiky?

Já myslím, že společnou charakteristiku mají hlavně tu, kterou jsem pospala výše - prostě toho měli dost, nechtěli jenom přihlížet, chtěli něco dělat. Takže společnou mají asi odvahu? Ale jinak je to fantasticky různorodá skupina lidí. Mezi dobrovolníky jsou středoškoláci i lidi v důchodovém věku, majitelé firem, kreativci z reklamek, taxikáři, striptérky, učitelky, profesionální aktivisti i lidi, kteří se slova aktivista bojí, voliči zleva i zprava, squatteři i developeři. Ani my se v našem nejužším koordinačním týmu na některých věcech neshodneme...jde to napříč pohlavími, věkem, sociálními skupinami.

Jak je to s dárci? Daří se shánět pomoc ve společnosti, kde - měřeno mírou xenofobie projevované v digitálním prostoru - převládá směsice strachu a odporu? Dokonce i při konfrontaci s děsivými obrázky z Aleppa a dalšími důkazy nepředstavitelného utrpení, před kterým většina těch lidí prchá?

A tady jsem hrozně ráda, že můžu říct - zatím ano. Jak už jsem zmiňovala, ono je dobrovolnické hnutí vlastně samo o sobě tak nějak reakcí přesně na tohle - na ty negativní postoje, všudypřítomný hate-speech, zjevně zmanipulovaná média...kdybychom žili v zemi, kde jsou politici uprchlíkům ochotni pomáhat, debatu vedou střízlivě a racionálně a novináři se zajímají o dopad i faktický základ toho, co píšou, tak by nejspíš dobrovolníků bylo mnohem méně. Dá se na to vlastně dívat tak, že podporovat dobrovolníky nebo přímo dobrovolníkem být je tak trochu protestní věc ve společnosti, kde je většina tak tvrdě proti - a to nám možná paradoxně pomáhá. Co se týče dárců - za všechny příklady bych uvedla ten, kdy se nám ozval starší pár a dohodl se s námi na darování částky v řádech statisíců, kterou si původně spořil na nové auto - ale pak si řekli, že to staré ještě jezdí a že ty uprchlíci to potřebují víc. Dohodli jsme se s nimi, že ty peníze investujeme do zřízení a údržby dětského koutku, takové provizorní mateřské školky v táboře v Řecku. A je skvělé vědět, že takový lidé jsou a není jich málo.

Máte pocit, že digitální spad odráží skutečnou náladu a postoje české společnosti? Nebo je realita odlišná? Nakolik a v čem?

Nejsem si jistá, že na to umím odpovědět. Podle mého názoru spíš sociální média vytváří svůj vlastní svět, který se do jisté míry překrývá s tím, co se děje mimo ně, ale zdaleka ne vždy a ve všem...a jsou už dávno známé principy bublin, které si všichni kolem sebe v online světě vytváříme a máme tendence se do nich uzavírat. Což ale neznamená, že by ten digitální svět byl nějak o něco méně podstatný nebo reálný a že bychom nad tím mohli nějak mávnout rukou a říct si, ono těch lidí, kteří chtějí střílet muslimy ve skutečnosti tolik není. Jednak je to proporční věc - možná jich tolik není, ale díky Facebooku mají v ruce obrovsky účinný nástroj jak manipulovat další například, takže i jejich menší počet je zkrátka důležitější než by byl ve světě bez Facebooku - a za druhé ten Facebook je přece taky skutečnost. A že tam někdo ventiluje tak extrémní postoje je pořád problém. Takže si v důsledku myslím, že není ani tak důležité vědět, do jaké míry digitální spad odráží skutečnost, ale spíš jakou roli ten spad v té skutečnosti hraje, protože on je její součástí (jestli tedy jsem se v tom moc nezamotala teď).

Práce dobrovolníků pokračuje. Na co se chcete nyní zaměřit? Co vám připadá nejdůležitější?

Momentálně je několik českých dobrovolníků na maďarsko - srbské hranici u města Subotica. To, co teď tedy primárně řešíme je situace tam - čekáme, jak se vyvine, protože ještě například před týdnem vypadala poměrně dramaticky a mluvilo se o tom, že by se mohla vyvinout stejně jako v Idomeni, kde uvízly desetitisíce lidí. Teď to tak nevypadá...takže jsme v kontaktu s dobrovolníky na místě, propojujeme s nimi lidi, kteří se nám ozvou a v podstatě vyčkáváme, jak se to vyvine a snažíme se mít připravené různé scénáře. Také máme pořád ještě v Brně sklad a z něj podle potřeby distribuujeme věci na různá místa na Balkáně. Z téhle praktické stránky nám teď připadá nejdůležitější, zda se nám povede nebo nepovede dohodnout se srbskými autoritami tak, abychom mohli v Srbsku pracovat přímo v tranzitní zóně u hranic - tam zatím neziskovky ani dobrovolníci nesmí. To jsou naprosto konkrétní věci. A z těch obecnějších - dlouhodobě vedeme debatu o tom, jak se víc zapojovat do veřejné debaty tady v ČR. Víme, že nemáme mandát mluvit zdaleka o všem, na co se nás lidi ptají, máme prostě jenom tu osobní zkušenost, kterou můžeme zprostředkovat - a to nám připadalo důležité už když jsme začínali a připadá nám to stejně důležité i teď. Máme web a aktivní Facebook, pravidelně komunikujeme s novináři, píšeme články, účastníme se debat, konferencí...a v tom chceme pokračovat.

Kde se mohou lidé dozvědět více? A kde mohou přispět?

Všechny informace najdete na našem webu www.plnu.cz, v záložce Podpořte nás je potom odkaz na portál Darujme.cz, skrze který je možné jednoduchou cestou přispět finančně. Materiální dary momentálně nepřijímáme, protože nemáme kapacity na rozsáhlejší distribuci a stále máme zásoby. Na webu jsou i aktuality o tom, kde působíme a co tam děláme. A pokud se s námi chce někdo spojit, určitě může přes naší FB stránku Pomáháme lidem na útěku - na všechny zprávy tam odpovídáme. Pokud by někoho zajímaly vyloženě informace o migraci a souvisejících tématech, ať se nám klidně ozve, jsme samozřejmě v kontaktu se spoustou odborníků a lidí, kteří se tomu tématu věnují dlouhodobě, prakticky i akademicky.