Chilcotova zpráva je v zásadních věcech irelevantní

Je hanbou mezinárodního společenství, že je Tony Blair stále na svobodě

7. 7. 2016 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Zatímco ve Velké Británii byla zveřejněna dlouho očekávaná Chilcotova zpráva zohledňující úlohu Velké Británie ve válce v Iráku ZDE, samotný Irák se vzpamatovává z nejděsivějšího bombového útoku od zahájení angloamerické invaze v roce 2003, který si vyžádal 250 lidských životů. Přestože výsledky vyšetřování Johna Chilcota a jeho spolupracovníků nejsou ničím přelomovým, mohou v budoucnu přednímu architektovi iráckého tažení - Tony Blairovi - přivést nejeden problém.

Hlavní poznatek sedmiletého bádání Chilcotova týmu se lapidárně dá shrnout do jedné věty: Velká Británie se rozhodla připojit ke Spojeným státům a podniknout invazi do Iráku, ačkoliv nebyly vyčerpány všechny možnosti mírového řešení krize. Autoři zprávy neanalyzují, zda byla invaze do Iráku legální či nikoliv; to by prý měl posoudit náležitě vytvořený a mezinárodně uznaný soud.

Vzhledem k tomu, že země, které de facto hrají prim v mezinárodním společenství, nikdy nedovolí, aby došlo k vytvoření „mezinárodně uznaného soudu“, který by soudil jejich přední politické činitele, lze toto konstatování vnímat jako poněkud alibistické. Z tohoto důvodu byl v roce 2007 zřízen Mezinárodní trestní tribunál v Kuala Lumpur, který před pěti lety vynesl jednomyslný verdikt pěti mezinárodně respektovaných soudců, podle nějž se George W. Bush a Tony Blair svou nelegální invazí do Iráku dopustili zločinů proti míru a lidskosti a dokonce i genocidy ZDE. Je jasné, že soudní přelíčení probíhalo bez účasti obviněných a rozhodnutí soudu nemá závaznou platnost.

Jestliže vojenský vpád do Iráku byl podle bývalého generálního tajemníka OSN Kofi Annana v rozporu s Chartou OSN - i podle mínění mnoha právních expertů a mezinárodních lídrů, opak tvrdí řada politických představitelů Spojených států a Velké Británie. Charta OSN jasně specifikuje, kdy je možné uchýlit se k vojenskému řešení té které krize - v případě, že o vojenské operaci rozhodne Rada bezpečnosti OSN ZDE. Klíčové je v tomto ohledu také rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora, a to v případě Nikaragui, kde Spojené státy porušily mezinárodní právo tím, že prostřednictvím proxy sil v 80. letech minulého století útočily proti legitimní nikaragujské vládě ZDE. Stručně řečeno: Země, jež jsou napadeny vnějším agresorem, se mohou uchýlit k sebeobraně. Ani k jednomu scénáři však v Iráku nedošlo.

Agrese do Iráku připravila statisíce, možná milión a více lidí o život a další milióny vyhnaly boje z domovů; invaze přímo vedla k zažehnutí sektářského konfliktu, který se měl stát, jak víme z kabelogramu zveřejněného WikiLeaks ZDE, jakýmsi blueprintem ke svržení syrského prezidenta Bašára Asada. Irácká tragédie nejenže naprosto dramaticky zvýšila počet džihádistických aktivit v Iráku i po celém světě ZDE, ale podle různých expertů vedla k vytvoření a rozmachu teroristického kultu Daeš, což ostatně připustil sám Tony Blair ZDE. Problém džihástického terorismu v Iráku není na ústupu ani po 13 letech od zahájení tažení na Bagdád, ba naopak, jak dokazuje sobotní bombový útok v Iráku, při němž přišlo o život 250 osob.

Jistěže je nutné brát v potaz námitky, že svržení brutálního tyrana Husajna bylo zadostiučiněním pro oběti jeho režimu (byť jej právě Spojené státy a Velká Británie podporovaly v době jeho nejhorších zločinů), to ale neplatí pro tvrzení, že svět je bez Husajna bezpečnější. Jak ukázala i další invaze Spojených států a Velké Británie (a Francie) do Libye, tato domněnka je značně iluzorní.

BBC před pár dny odvysílala rozhovor s člověkem, jenž rozbíjel sochu Saddáma Husajna nedlouho poté, co Spojené státy a Velká Británie vtrhly do Iráku ZDE. Husajnův režim tohoto muže věznil rok a půl a asi 15 jeho příbuzných bylo popraveno, a proto vítal rozhodnutí USA a Velké Británie Husajna svrhnout. Nicméně tento člověk nyní tvrdí, že by Husajnovu sochu klidně nechal znovu postavit s tím, že především bezpečnostní situace v dnešním Iráku je dnes mnohem horší než za Husajna. „Dříve jsme měli jednoho Husajna a dnes jich máme tisíc,“ uvedl doslova.

Chilcotova zpráva, ač ukazuje Blaira ve špatném světle, je v zásadní věci irelevantní. Její autoři si netroufají analyzovat legalitu či spíše nelegalitu irácké invaze. Tato agrese je na základě tvrzení řady právních expertů „největším mezinárodním zločinem“, a to v duchu norimberských tribunálů s nacistickými válečnými zločinci ZDE.

Mám za to, že Tony Blair je válečný zločinec ranku Pol Pota - na rozdíl od svého „soudruha ve zbrani“ George W. Bushe byl ve funkci britského premiéra v době, kdy sankce uvalené na Irák zabíjely desítky tisíc nevinných lidí. Je skutečně hanbou mezinárodního společenství, že je tento člověk stále na svobodě.

0
Vytisknout
8310

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2016