Jírovec by mohl mít pravdu víc než subjektivní

22. 2. 2013

Pokud pomineme fakt, že někteří komunisté byli vzdělaní a někteří podnikatelé podnikali tenkrát podle dnešních standardů pod zhasnutým světlem, nějak se mi do tohoto schematu, které si pamatuji naposled z buffalobillek, nevchází můj tatínek, jehož 33. výročí úmrtí jsem si nedávno připomněl.

On byl o své právo na majetek připraven ve jménu téhož práva na majetek, a to tak, že jako majitel malého obuvnictví byl systematicky likvidován velkovýrobou, které i tak vzdoroval dlouhých 20 let tím, že výrobnu změnil na opravnu. Doba, kdy se přestalo vyplácet i to, se kouzlem nechtěného shodla s tou, kdy přišli komunisté k moci.

Tatínek šel dělat dělníka do Rybitví dřív, než se o jeho opravnu začali nějací nevzdělaní pohůnci zajímat.

Křivdu pociťoval málokdy a když, tak k baťovské velkovýrobě, v novém prostředí pak ke klientelismu a časem i neskrývané prostituci některých nových kolegyň. Status národního podniku nebylo nic, co by mu způsobovalo bezesné noci.

Tatínek byl noblesní antikomunista. Přesto, anebo právě proto, když jednoho dne koncem padesátých let zahořelo 200 litrů éteru, v němž se rozpouštěl provitamin D, a majitelé rudých knížek i ti druzí utíkali spasit duši, utíkal i tatínek pro dusíkovou bombu a požár uhasil.

Bylo to jeho továrna, i když mu tam nepatřilo nic. A stála v jeho městě. Právě ten nedostatek smyslu pro obecné dobro zavánějící kolektivismem ochuzuje páně Bímovo panoptikum o některé další postavy a jejich poselství. Vidět dál než za kšilt své čepice si žádá mnohem větší statečnost , myšlenkovou pohotovost a vůbec všechno to, co si nárokují Bímovi "myslící lidé".