Raději aktivního než aktivistického prezidenta

13. 2. 2013 / Stanislav A. Hošek

čas čtení 9 minut

Miloš Zeman je prvním českým prezidentem, který byl zvolen občanskou veřejností. Ačkoliv mu ústava "nepřidělila" o nic větší pravomoci a kompetence, je již z jeho prvních projevů, kupříkladu v Českém rozhlase patrné, že považuje svůj mandát za výjimečně silný. Doslova k tomu řekl, cituji: "V tomto smyslu je nesporně pozice prezidenta jako mluvčího občanů daleko silnější, pokud byl zvolen přímou volbou."

Několikrát už v předvolební kampani opakoval, že chce být aktivním prezidentem. A skoro vždy k tomu dodával, že se chce víc zúčastňovat zasedání vlády, ba dokonce že ministry bude považovat za své poradce. Že rovněž chce častěji navštěvovat parlament. Neopomněl hned v prvých dnech po zvolení sdělit, že chce zůstat čestným předsedou SPO a především že má zájem podílet se na sjednocení levice. Což asi chce zahájit návštěvou sjezdu ČSSD. Netajím se tím, že všechny popsané aktivity považuji za málo efektivní, při nichž navíc nejde udržet nadstranickou pozici prezidenta. Nepřináší prakticky nic ke zlepšení činnosti prezidenta. A především nepřináší vůbec nic nového do smyslu prezidentské funkce, volené všemi občany.

Zemanovo avizování vlastních aktivit

Už 28. ledna Jan Kubík shrnul Zemanovy vize tak, jak je vítězný kandidát prezidentských voleb vyjevil v některých svých prvních rozhovorech vítěze.

Za pochopitelné považuji jeho snahy o udržení plného počtu soudců Ústavního soudu, protože třem z nich končí v dohledné době funkční období, především pak samotnému předsedovi. Stejně akutní je jmenování šéfa NKÚ, jehož post není obsazen již rok. Tyto aktivity prezidenta považuji za nezbytné, tedy v žádném případě ne za nějaký projev jeho mimořádné aktivity.

Z dlouhodobých diskusí o chování předešlých prezidentů plyne, že nový prezident by měl změnit jak systém udělování milostí, tak především amnestií. Obé totiž patří rovněž do jeho prakticky svrchovaných kompetencí. Na první pohled mi ovšem vadí, že Klausovu amnestii již předem, čili před posouzením patřičnými soudy, Zeman až příliš jasně ohodnotil, když k ní doslova řekl, cituji: "Zcela jistě budu chtít vědět, kdo ji připravil. Budu velmi rád, když se zjistí, kdo ten zločin, jak já říkám, připravil...". Řešení problému milostí, jejich převedením do agendy ministerstva spravedlnosti zase deklaroval dříve, než se poradil s celou plejádou věci znalých odborníků a politiků. Tyto dvě Zemanovy vize podle mne zavání až příliš voluntarismem. Považuji je za aktivity, jež jsou na hraně mezi aktivním a aktivistickým přístupem k prezidentské funkci.

Další sumu činností pak již hodnotím jako jednoznačně aktivistické, ba dokonce jako popírání nadstranickosti, kterou se dosud Zeman zaklíná. Příznakem jeho politické zaujatosti není fakt, že chce sjednocovat levici, ale především skutečnost, že vyjadřuje hodnotící soudy o některých jejích prvcích, kupříkladu o ČSSD, cituji: "Bohužel současná ČSSD je negativistická a nenabízí reálná řešení", konec citace. Již jenom v této větě vnímám zvednutí praporu zasahování do vývoje v naší nejsilnější opoziční straně. Z čehož mi vychází, že víc než o sjednocení levice se mu asi jedná o něco jiného, ne-li naopak o její rozleptávání.

Zeman se od počátku netají tím, že za optimální pro Nečasovu vládu považuje ukončení její činnosti. Prezident je ovšem podle naší ústavy zatím neoddělitelnou součástí exekutivy, takže je povinen být s ní v součinnosti, ne jenom pouze v koexistenci, jak si to snad představuje. Pokud pléduje pro její pád, tak si dost dobře nedovedu představit nějakou součinnost, natož pak nezbytně nutnou spolupráci, obzvláště při Zemanově naturelu.

Podle mého soudu ostatní, Zemanem avizované priority, jsou ještě spornější, protože se nedotýkají jeho pravomocí a kompetencí ani vzdáleně. Je sice pravdou, že může zákonodárcům předkládat své návrhy zákonů, takže má možnost parlamentu předložit kupříkladu jím preferovaný zákon o majetkových přiznáních, či dokonce o změně volebního zákona, který je pro něj absolutní prioritou. Ovšem určitě nebude mít patřičnou sílu jejich přijetí nijak ovlivnit, pokud chce vystupovat jako nestranický, či dokonce nadstranický prezident. A to nehovořím o tom, že tvrdí, že na Hradě nebude mít celou plejádu poradců, takže by mne docela zajímalo, kdo ty eventuální návrhy zákonů připraví.

Za naprosté plácání do vody pak považuji jeho apely v hospodářské sféře. Na tomto místě si z jeho představ dovolím delší citaci: "Česká ekonomika trpí hrozbou budoucí zaostalosti z toho důvodu, že je podinvestovaná. Vytýkám sociální demokracii, že tuto ekonomickou zásadu nevzala za svou a že ji nemá nikde v programu, protože investice nemají volební právo. Ale chceme-li zachránit českou ekonomiku, musíme se z krize proinvestovat". Konec citace. Citát je totiž doslova učebnicovou ukázkou Zemanova způsobu veřejného projevování. Ať hovoří o čem chce, nikdy se nedokáže zbavit neovladatelné touhy své soupeře kritizovat, potupit, či nějak osočit. V tomto konkrétním příkladě fakticky tvrdí, že politici ČSSD neprosazují investiční politiku, protože investice údajně nemají volební právo. Kdyby se alespoň trochu obtěžoval myšlením, tak by se takové nehoráznosti nedopustil, protože ekonomická politika je poněkud ucelenější, než aby spočívala na jediném vybraném hledisku. Invektivně pak jenom dodávám, že uvedené myšlenkové výrony jen velice těžko budou sloužit ke sjednocování levice.

Nic mne osobně líp nepřesvědčilo, než ona poslední citace z jeho předsevzetí, že Zeman nebude prezidentem aktivním, ale aktivistickým.

Co bych očekával od skutečně aktivního prezidenta

Prezident má celou řadu pravomocí, kompetencí a šancí pro projevení své iniciativy. Napsal jsem již mnohokrát, že naše ústava je příliš děravá. Za dvacet let její platnosti se to ukázalo až příliš často. Vidím tedy dvě hlavní pole pro aktivitu prezidenta.

V prvé řadě by se mělo prosadit takové pojetí ústavy, v němž je zákonem nejvyšší právní síly, takže je spíše deklarací, jež mimo jiné pouze vyjmenovává prezidentovi jeho kompetence a pravomoci. V demokratickém režimu platí, že každý veřejný činitel může konat jen a jenom to, co mu ukládá a dovoluje zákon. Pro jakoukoliv demokracii pak obecně platí, aby nerozhodovali funkcionáři, ale měli pro své "fungování" co nejpodrobnější pravidla, aby se tak omezila možnost zneužívání jejich postavení.

Z uvedených principů plyne, že každá ústava, nejen Ústava ČR, je vedle své deklarativnosti jakýmsi zmocňovacím zákonem, na nějž mají navazovat prováděcí zákony přesně kodifikující pravidla pro realizaci jednotlivých pravomocí a kompetencí prezidenta. A nejen jeho.

Nejde tedy jenom o milosti, které chce Zeman údajně, či spíše částečně vrátit na ministerstvo spravedlnosti. Přičemž si ale přece jenom chce ponechat tuto pravomoc, údajně ve velmi krajních situacích. Doslova uvedl dožití vězněného doma při nevyléčitelné nemoci.

Jde především o kompetence, při jejichž použití se obvykle roztrhl pytel s růzností právních názorů a výkladů i od nejkompetentnějších odborníků. Za všechny připomínám pověstné "jmenování" premiéra "nepremiéra", nahrazované jmenováním osoby, jež má vést vyjednávání o budoucí vládě, což stejně nakonec končí v jakémsi "dvojpremiérství".

Naše ústava je doslova zaostalá, protože je ukotvena svým právním myšlením až někde v monarchii. Volání po nové ústavě je nejen velmi časté, ale hlavně odborníky považováno za potřebné. Navíc jsou poměrně četné i iniciativy občanských hnutí, jež mají zpracované celé kompletní, či alespoň částečné návrhy nové ústavy. Na druhé straně není vůbec šance očekávat, že politické strany v režimu neustálé soutěže o moc se vůbec někdo dopracují snahy základní zákon země změnit.

Zeman má tedy, díky svému "vysoce silnému mandátu" danému vůlí veřejnosti, jedinečnou šanci k vypracování nové ústavy. Proto by se měl především, ne-li dokonce pouze, soustředit alespoň na iniciování jejího vzniku. Mělo by být jeho výsostným zájmem, dohodnout se zákonodárci a odbornou veřejností na vytvoření Ústavodárné rady, jejímž úkolem by bylo novou ústavu vypracovat, podle následně uzákoněného zadání. Pokud by se v celém procesu zpracovávání, projednávání a především schvalování ústavy v referendu postupovalo podle nejvyzkoušenějších metod demokratismu, zapsal by se "lidový" prezident s vysokou pravděpodobností nesmrtelně do dějin demokracie v ČR.

Aby nebyl pouze a navíc sporně, aktivistickým, leč významně aktivním prezidentem, měl by proto většinu svého úsilí věnovat jak vytváření prováděcích zákonů kodifikujících pravidla pro uplatňování svých kompetencí vzniku nové ústavy, tak především vytvoření nové Ústavy ČR.

0
Vytisknout
13043

Diskuse

Obsah vydání | 15. 2. 2013