Zvadlé slávověnce

30. 5. 2012 / Václav Dušek

čas čtení 6 minut

Vrabec mezi orly žehrá na zpackaný osud. V pralese barbarství nové dějiny nezačnou! Svět je jeden velký špitál pro lidské bytosti, takže ono být šaškem světu nic nestojí. Z vyprahlého kořene nic nevzejde, což se všeobecní ví, chce to založit nový sad a k tomu sehnat vědoucího sadaře se smyslem nekrást, odborníka, ne nedožrané právníky z krajin arktických či plzeňských, zlodějské mameluky, kteří ještě nestačili pracovat, ale už spoluřídí Titanic, neboť trpěli a musí dostat plné koryto za odměnu! Právo, vážení, utrpělo zednickou facku; hrdinové, nadšenci, mezuláni, asistenti i političtí kabrňáci, vraťte ruličky a zmizte v propadlišti dějin!

Že kdysi byla v této zemi krása, sláva, láska a věrnost, ctnost, pokora a skromnost? Taháte mě za fusekli, či přepíšeme dějiny této nešťastné krajiny, která rodí křivičnaté ludry, které tahají loutkoherecké dráty a hrají si na vševědoucí vývozní pazdráty?! Pod závojem lží, vyšplhal nejeden vykutálený blbeček na kluzký kopeček, kde vystavovali a vystavují české svalovce a paviány s kostmi prožranými zradou, pitomostí, ztrátou paměti -- jak jinak by podlá farizejka pohovořila o starých lidech zvyklých žráti chleba z plevele, pít vodu z potoka a popásat se na zelených lukách a cpáti se zrnky z lusků?!

Srpek měsíce se rdí nad hloupostí slov ženy v lavici lotrovské, potomkyně gifnudl z Dachau; srdce její prodchnuto kyanidem... Proč neostala u vařečky, chytruna, doktorka, rozdychtěná amazonka.? Není ostatně sama, krásná kravína, i dva mladí paherci, on s volskou tlamou kovboje, ona ani nehovořit. Slov se nenachází. Domnívají se kašpaři, že jejich exkremet nepáchne. Vtipálkové! Básníci darmochlebové nám mlčí, vypatlali slova na modrokvětých loučkách? Býti dobrým básníkem bolí, a kdopak by o bolest ve světě jakýchkoli možností stál, že? Nastavoval krk gilotinám, že? Vzdal se pohodlí, že? A najde-li se omylem karatel, bude-li plivat chrchle na naše úspěchy a světovost, potom mu zavřeme snadno hubu, opatříme ji udidlem, osedláme ho mňouka, nasadíme ostruhy -- a bude zpívat, jak potřeba!

Zítra vstane Kristus! Bohatý napapaný klér se odevzdá pokoře a chudobě. K čemu statky, pole, peníze, lesy, rybníky, mlýny a pivovary?! My se vždy modlili za lidi, lidi! Za ty, i za ty, i za ony, nenažranost nám vzdálena nahony... modlili jsme se za mír i za válku, světili zbraně, modlili se za umučené i vyhléduté k mučení. Co bylo ukradeno, musí být vráceno! Tož, vraťte duše zneužitých, kupčíci smělí -- jedna stojí pouhou miliardu, účetnictví nám dělal mistr Luther, Hus a další, skuteční žáci Krista. Nevěsty Ježíše pracují, v tichosti, pokorně a oddaně - ženy jsou všude rukojmím mužských neotesanců, břídilů, užvaněných slimejšů. Nestydíte se krapet, napapaní svatoušci?!

Svoboda není prodejná děvka! Kdo zákony nedělá, je vyděděncem stáda. Postní politické menu vyžaduje přísnou slovní dietu. Osli v lavicích hýkají, kukačky tam kukají, etické bahno všude kol dokola, kam oko pohlédne. Konají vykuci politické hrátky z hladu, pro slávu, z dlouhé chvíle? Kdo to ví, odpoví... sžaté klasy bez zrna máte na svědomí vy, mezuláni a mezulánky! Zušlechtění se nekoná z nedostatku ušlechtilých bytostí, s tím nemaji nic společného vyčpělé erby! Bylo by potřeba doktora Grinštajna a jeho klystýrů na pročištění politických střevních laxírek. Pravdoláska? Idealistická volovina, vyhubený bělásek... Čichněte si bídy, chásko z Tlučhubova u Krchova!

Zeměpáni připomínají bzukavky lesní a polní. Medu nesnášejí, zato jedukvasu požehnaně. Srdce jim ztvrdlo v kámen... ne v lomikámen, který v uschlém mechu stěží najdeš, i když vyjímkám se meze nekladou. Pamatuj, že zítra přijde Kristus! Roztěkaná smečka vyplije kořist, marné jsou jepičí touhy žití v nadblahobytu. Zapomenuty budou trampoty. Houf politicko - ideologických vrabců pokřikuje: Kdo roznáší ohavné poplašné zprávy, že se u nás doma někomu bědně žije? Demokratůra není pro všechny, hlupáci! Slavičí klokot přehlušili houfy krkavců. Je ostuda zmírat rukama kupců, kteří nenažraná břicha opásali politickými opasky s ozdobnými sponami s nápisem: Po nás potopa! Lidé zpívají, odejděte, třeba v dubnu, kdy se olivy barví, nebo hned v srpnu, kdy přicházejí zachránci čistoty zauralského ducha, nebo v listopadu, k uctění pražské revolučinky, a co takhle k vánocům pod stromeček vyzmizikovat filutové a filutinky, strejčkové a tetinky sežrali nám lásky květinky! Pokrotit hněv lidu, ano, ale jak? Nespokojené houfy se k nelibosti náfuků a lhářů houfují; prstem namočeným v krvi napsal anonym v podjezdu K. Krylovi vzkaz: Už zase ryjeme držkou v zemi, Karle, ne, ne, vlastně v hnoji! Lány demokracie osiřelé, sklízet ano, jistě, ale síti nikoli. Rádla reziví. Hymna se ztrácí z ostudného krunýře chtivosti, lstivosti a nevědomosti. Splihlá trikolóra vidět na obzoru zmaru.

Zvadlé slávověnce čekají k položení u památníku Nepaměť. Mávátka, sliby, projevy, kydy, muzika, provolávání slávy, jásavý tanec, vzpomínky, připomínky, stisky rukou, objímání, kladení květin, slzy; zítra se bude trsat všude -- budeme volit, voliči a voličky. Co zvolíme? Svět slov a slibů? Lavice s poloodbornými žvanily? Kvákaly a chřástaly?! Bídu ducha a blbosti v nadbytku zbytečných předražených krámů a nepoživatelného i jedovatého žrádla? Vyvětralé zkyslé ideové bláboly? Pleticháře, kuňkaly, husy, lišáky, divočáky, spařené huby, spařené gedele -- ať jdou už všichni do... háje zeleného!

Zítra přijde Kristus.

0
Vytisknout
9763

Diskuse

Obsah vydání | 31. 5. 2012