Když mladí lidé nemají kde bydlet – pak končí budoucnost celé společnosti!
23. 11. 2026 / Arnošt Kult
čas čtení
11 minut
Zhlédl jsem výše uvedené video „Byty skupují spekulanti a nechávají je prázdné! Stát
likviduje mladou generaci“ (https://www.youtube.com/watch?v=Tj36kI5kLU4), které velmi
aktuálně otevřelo otázku dostupnosti bydlení v České republice (velký dík
kanálu /podcastu/ „Pod povrchem“ – konkrétně Lukáši Závodskému, který mě tímto
videem velmi inspiroval).
Nejde jen o ceny bytů nebo o situaci na realitním
trhu – ve skutečnosti jde o mnohem širší problém, který se dotýká sociální
spravedlnosti, mezigenerační solidarity i budoucnosti celé společnosti.
Patřím
mezi důchodce – teoreticky bych mohl říci, že problémy mladých lidí se mě už
netýkají. Mohu pobírat svůj důchod, starat se o své soukromé záležitosti a
považovat otázku bydlení za problém někoho jiného. Jenže právě takový postoj
považuji za morálně chybný.
Budoucnost
společnosti nikdy nestojí na lidech mé generace. Stojí na generacích mladších.
Na studentech, mladých zaměstnancích, začínajících rodinách a na těch, kteří
dnes teprve přemýšlejí, zda si mohou dovolit mít děti. Právě jejich situace
bude rozhodovat o tom, jak bude Česká republika vypadat za dvacet nebo třicet
let.
Dlouhé
roky jsme poslouchali, že „trh vše vyřeší“ – že rostoucí ceny nemovitostí jsou
projevem „prosperity“ – že každý je odpovědný sám za sebe.
Jenže realita dnešní
generace mladých lidí vypadá jinak. Mnozí pracují, studují, snaží se být
aktivními občany a přesto zjišťují, že dosažení vlastního bydlení se vzdaluje
rychleji, než jsou schopni naspořit.
Není přitom rozhodující, zda za tento stav
mohou investiční fondy, spekulanti, pomalé stavební řízení, nedostatečná
výstavba nebo kombinace všech těchto faktorů.
Podstatné je něco jiného – bydlení
přestává plnit svou základní společenskou funkci. Místo aby bylo především
místem pro život, stále častěji se stává investičním aktivem.
To
vše není jen o „morálním selhání“ jednotlivců. Každý člověk se snaží rozumně
nakládat se svými prostředky. Problém nastává ve chvíli, kdy společnost začne
považovat růst cen bytů za větší hodnotu než možnost mladých lidí založit
rodinu.
V takovém okamžiku se dostáváme do rozporu se svými vlastními
dlouhodobými zájmy. Česká republika současně čelí nízké porodnosti a rychlému
stárnutí populace.
O těchto tématech se často diskutuje nekomplexně. Jednou
hovoříme o důchodech, podruhé o nedostatku dětí a potřetí o trhu s bydlením. Ve
skutečnosti jde ale jen o dílčí části celého, komplexně propojeného, jednoho
systému.
Mladý
člověk bez perspektivy bydlení odkládá založení své rodiny.
Pozdější její vznik
znamená méně narozených dětí. Menší počet dětí znamená v budoucnu menší počet
ekonomicky aktivních obyvatel.
A menší počet ekonomicky aktivních obyvatel
vytváří tlak na důchodový systém i veřejné finance. To není ideologie – to je
jednoduchá demografická logika. Překvapuje mě, jak málo solidarity mnohdy zaznívá
ze strany starších generací.
Často slyším větu: „My jsme to také neměli
jednoduché.“ To je jistě pravda. Jenže mezigenerační solidarita není soutěž o
to, kdo měl těžší život – je to o schopnosti pochopit problémy druhých a pomoci
je řešit.
Já
osobně necítím vůči mladým lidem ani závist, ani podezřívavost – naopak.
Vidím
generaci, která vyrůstá v době vysokých cen bydlení, geopolitické nejistoty,
technologických změn (AI) a rostoucích životních nákladů.
Pokud někdo potřebuje
podporu společnosti, jsou to právě oni. Nejde o konflikt mladých proti starým.
Takový konflikt by byl slepou uličkou.
Skutečná otázka zní jinak: chceme
společnost, ve které bude možné důstojně žít, pracovat a založit rodinu, nebo
společnost, v níž se bydlení stane luxusním zbožím dostupným stále menšímu
počtu lidí? Jsem přesvědčen o tom, že dostupné bydlení není jen ekonomické
téma.
Jde o to otázku sociální spravedlnosti, demografické budoucnosti a
občanské soudržnosti. Pokud mladým lidem neposkytneme reálnou naději na
samostatný život, nepoškodíme pouze je – poškodíme sami sebe a budoucnost celé
země.
Pokud
se shodneme na tom, že dostupnost bydlení není pouze soukromým problémem
jednotlivců, ale především otázkou veřejného zájmu, pak už nestačí situaci
pouze popisovat. Je zapotřebí začít diskutovat o konkrétních řešeních.
Nemyslím
tím ani revoluci, ani útok na soukromé vlastnictví. Řešení musí být vždy slučitelné
s demokratickou společností a právním státem. Současně však musí reflektovat
skutečnost, že bydlení není pouze zboží – je totiž základní podmínkou
důstojného života.
Prvním
krokem by mělo být výrazné posílení obecního a družstevního bydlení.
Česká
republika po roce 1989 zcela rezignovala na aktivní bytovou politiku.
Předpokládalo se, že vše vyřeší soukromý trh.
Dnes vidíme limity tohoto
přístupu. Města a obce by měly získat možnost aktivně vytvářet vlastní bytový
fond určený především mladým rodinám, učitelům, zdravotníkům, sociálním pracovníkům
a dalším profesím důležitým pro fungování společnosti (s tím souvisí i RUD – jde
o velmi komplikované téma, které by nevysvětlil ani pouze jeden další případný
článek).
Nejde o návrat k centrálnímu plánování, ale o vytvoření určité
protiváhy čistě spekulativním „tlakům“ na trhu.
Druhou
oblastí je praktická aplikace stavebního zákona. Česká republika přijala zcela
nedávno významnou legislativní změnu (velká novela stavebního zákona vyšla 18.
listopadu 2026 ve Sbírce zákonů jako zákon č. 215/2026 Sb. – má potenciál
výrazně zrychlit povolování velkých developerských projektů, zhruba od 100 bytů
výše, a zjednodušit povolování menších domů).
První změny začnou platit už od 1.
prosince 2026, zbytek nabude účinnosti postupně v letech 2027 a 2028.
Samotná
změna zákona však ještě automaticky neznamená rychlejší výstavbu. Rozhodující
bude, zda se podaří v praxi odstranit administrativní průtahy, sjednotit
postupy úřadů a vytvořit předvídatelné prostředí pro výstavbu dostupného
bydlení.
Veřejný zájem by se neměl posuzovat pouze u dopravních staveb nebo u energetické
infrastruktury. Také dostupné bydlení pro mladé rodiny, učitele, zdravotníky a
další důležité profesní skupiny, nezbytné pro fungování společnosti,
představuje legitimní veřejný zájem, který si zaslouží odpovídající
legislativní podporu.
Třetím
tématem je otázka dlouhodobě nevyužívaných bytů. V různých evropských zemích
existují modely, které motivují vlastníky, aby byty skutečně sloužily k
bydlení.
Nedomnívám se, že je správnou cestou plošná represe. Je však legitimní
vést diskusi o tom, zda by dlouhodobě prázdné investiční nemovitosti neměly
podléhat vyšším místním poplatkům nebo zvláštnímu daňovému režimu.
Každý byt
vyřazený z běžného bydlení totiž snižuje dostupnost bydlení.
Zcela
zásadní je také podpora družstevní výstavby. Tento model byl v českém prostředí
po desetiletí osvědčeným způsobem, jak získat dostupné bydlení bez nutnosti
celoživotního zadlužení. Současný právní a finanční systém mu však příliš
nepřeje.
Stát by mohl například poskytovat zvýhodněné úvěrové garance družstvům
zaměřeným na výstavbu bytů pro mladé rodiny. Taková podpora by byla dlouhodobě
levnější než neustálé zvyšování různých sociálních dávek.
Vedle
bydlení samotného je třeba hovořit i o rodině. Není náhodou, že země s
relativně úspěšnější demografickou politikou současně usilují o lepší
dostupnost bydlení pro mladé generace. Člověk, který nemá vyřešeno základní
existenční zázemí, jen obtížně plánuje budoucnost.
Pokud mladí lidé odkládají
založení rodiny o deset let oproti předchozím generacím, není to zpravidla
výraz sobectví nebo pohodlnosti – často jde pouze o ekonomickou racionalitu – nechtějí
přivádět děti do situace nejistoty.
Proto
by součástí legislativních změn mělo být také výraznější daňové zvýhodnění
rodin s dětmi, rozšíření možností flexibilní práce a právo na dostupnou
předškolní péči.
Jde o investici do budoucích generací, nikoliv o „spotřebu“.
Každá společnost především závisí na lidech, kteří budou pracovat, tvořit
hodnoty, platit daně a udržovat veřejné instituce. Pokud nevytváříme podmínky
pro jejich příchod na svět a důstojný život, oslabujeme vlastní budoucnost.
Za
zvláštní pozornost stojí i propojení bytové politiky s důchodovým systémem.
Dnes často diskutujeme o tom, kdo zaplatí důchody budoucích seniorů.
Odpověď je
jednoduchá. Zaplatí je děti dnešních mladých lidí – pokud budou ale existovat.
Proto by měla být rodinná politika považována za součást politiky důchodové.
Tyto dvě oblasti nejsou oddělené – naopak tvoří jeden celek. Jsem si vědom, že
žádné jednotlivé opatření problém samo nevyřeší – neexistuje žádné „magické“
legislativní řešení, díky kterému ceny bytů klesnou a porodnost vzroste.
Existuje však rozdíl mezi státem, který problém aktivně řeší, a státem, který
pouze „neoliberálně“ přihlíží. Možná právě zde leží skutečná podstata celé
debaty.
Nejde pouze o byty – nejde pouze o hypotéky – nejde ani pouze o mladou
generaci. Jde o otázku, jakou společnost chceme předat dál. Zda budeme
považovat bydlení za základní sociální infrastrukturu moderní země, nebo zda
přijmeme stav, v němž se stane nedostupným „luxusem“.
Jako
člověk důchodového věku necítím potřebu bojovat za zájmy své generace proti
generaci mladší – naopak! Domnívám se, že právě my starší bychom měli být
první, kdo se mladých zastane. Naše generace totiž měla možnost žít v době, kdy
založení rodiny a získání bydlení bylo ve většině případů dosažitelnější než
dnes.
Pokud chceme být spravedliví, nemůžeme přehlížet, že dnešní mladí lidé
vstupují do života za podstatně obtížnějších podmínek. Budoucnost této země
nebude záviset na nás, kteří odcházíme ze scény, ale na těch, kteří na ni právě
vstupují. A těm dnes dlužíme více než jen slova porozumění – dlužíme jim
skutečnou politickou vůli situaci změnit!
126
Diskuse