Trumpa dohnala vlastní vláda

4. 11. 2026 / Fabiano Golgo

 
Demokraté získali obě komory Kongresu a pronikli do států, na jejichž republikánské spolehlivosti stála velká část představ o nové Trumpově Americe. Texas zvolil demokratického senátora poprvé od roku 1988, Kansas poprvé od roku 1932. Republikánům nepomohlo ani to, že se prezident do kampaně osobně vložil a žádal, aby se hlasovalo také o něm. Rozsah porážky znemožňuje vysvětlit všechno obvyklou únavou z vládnoucí strany. Ukázalo se, že některé z nejcennějších vlastností Trumpovy politické nabídky začaly jeho kandidátům škodit.

Před dvěma lety se ucházel o moc jako člověk, který rozumí penězům, odmítá další nekonečné války a dokáže se postavit zavedeným zájmům. Tato nabídka umožňovala spojit lidi s velmi rozdílnými představami o společnosti. Nižší životní náklady mohly zajímat konzervativního věřícího stejně jako mladého člověka, který se s republikány v kulturních otázkách neshodoval. Odmítnutí dalších válek zase oslovovalo i ty, kdo neměli žádnou potřebu obdivovat prezidentovu osobnost. Koalice, která ho vynesla k moci, obsahovala mnoho podmíněných souhlasů. Trump s nimi zacházel, jako by podmínky po vítězství přestaly platit.

Přesvědčení, že se má stát řídit jako podnik, se dobře prodává, dokud člověk nemusí vysvětlovat, komu ten podnik patří. Ve firmě lze rozhodovat podle zájmu vlastníka a ostatní vztahy tomuto zájmu podřídit. Vláda však musí obhajovat svá rozhodnutí také před lidmi, kteří její vedení nevolili, nemají s ním obchodní vztah a nemohou se jednoduše odstěhovat k jinému dodavateli státu. To, co z hlediska úzkého okruhu kolem prezidenta vypadá jako úspěšné rozhodnutí, proto může být pro značnou část země důvodem k odporu. Podnikatelská rozhodnost tuto potíž neodstraňuje.

Do toho vstupuje proměna samotného vztahu mezi penězi a mocí. Bohatství umožňuje získávat politický vliv. Blízkost k vládě potom otevírá nové možnosti zbohatnutí a výsledný majetek se znovu nabízí jako důkaz osobních schopností. Tenhle oběh dokáže postupně vytlačit původní otázku, co vlastně dostává společnost. Veřejná podpora velkého projektu se začne odůvodňovat úspěchem jeho majitele, přestože část tohoto úspěchu závisí právě na veřejné podpoře. Člověk nemusí být odpůrcem kapitalismu, aby mu takové uspořádání začalo připadat poněkud výhodnější pro některé kapitalisty než pro všechny ostatní.

Elon Musk se stal mimořádně viditelným představitelem této proměny. Vystupoval jako někdo, kdo přinese státu efektivitu, a současně disponoval podnikatelskými zájmy, kterých se rozhodnutí státu bezprostředně dotýkají. V Texasu vynaložil přes dvě stě milionů dolarů na podporu republikánů. Nepomohlo to udržet senátní křeslo ani guvernérský úřad. Vivek Ramaswamy, další představitel politického sebevědomí úspěšných podnikatelů, prohrál v Ohiu. Peníze jim umožnily být všude přítomní. Volby ověřily, zda veřejnost jejich přítomnost pokládá za stejně užitečnou jako oni sami.

Z této zkušenosti bych nevyvozoval, že se americká politika zbavila velkých peněz. Kampaň bez prostředků zůstává ve Spojených státech velmi obtížným podnikem a demokratická vítězství nevznikla bez financování. Podstatnější je, že se zpochybnila představa bohatého člověka jako automaticky přitažlivého politického zástupce. Dárce, který podporuje kandidáta, může zůstat mimo hlavní pozornost. Miliardář, který osobně předvádí, jak se má řídit stát, už sám poskytuje voličům předmět hodnocení. Pokud se jim jeho působení nelíbí, další peníze mohou pouze zajistit, že si ho všimnou ještě důkladněji.

Texas přitom umožňuje rozlišit chybu při výběru kandidáta od hlubšího problému vládnutí. Trump pomohl v republikánských primárkách Kenu Paxtonovi proti dosavadnímu senátorovi Johnu Cornynovi, přestože uvnitř strany zaznívala varování před Paxtonovou politickou zátěží. Strana přijala riziko a potom vynakládala obrovské prostředky na jeho zvládnutí. Demokrat James Talarico ho porazil, ale současně Gina Hinojosová porazila Grega Abbotta v guvernérských volbách. Vysvětlení jedním problematickým kandidátem proto nestačí. Republikáni musejí zkoumat také to, co po letech jejich vlády začalo vadit lidem, na jejichž podporu se naučili spoléhat.

Talaricův význam je v tom, jakou možnost těmto lidem nabídl. Bývalý učitel a presbyteriánský seminarista mohl vstupovat do náboženského prostředí s vlastní zkušeností. Věřící volič u něj nemusel automaticky předpokládat, že jeho způsob života bude předmětem demokratického převychovávání. Talarico zároveň mluvil o vlivu nejbohatších a spojoval korupci s každodenními životními náklady. Uměl shánět peníze na kampaň a vystoupil u Joea Rogana. Jeho úspěch není vysvětlitelný samotnou vírou nebo příjemným vystupováním. Dokázal nabídnout politický spor, v němž se mohli poznat i lidé, kteří se s běžnou představou demokratického voliče neztotožňují.

Na datových centrech získal tento spor konkrétní podobu. Jejich zastánci mluví o investicích, technologické budoucnosti a soutěži s Čínou. Místní obyvatel se přitom může zcela oprávněně ptát, kdo zaplatí rozšíření elektrické sítě a jak budou rozděleny náklady nového provozu. Talarico ve své kampani tyto otázky spojoval s daňovými úlevami a Paxtonovými dárci. Dopady center na ceny elektřiny se mezi regiony liší a nelze jim připsat všechno zdražování. Politický obsah otázky tím nezmizí. Vláda má vysvětlit, proč je konkrétní dohoda výhodná také pro lidi, jejichž jménem ji uzavírá. Obdiv k bohatství investora takové vysvětlení nenahradí.

Válka s Íránem zasáhla jinou důležitou součást původní dohody s voliči. Prezident, který se vymezoval proti vleklým zahraničním konfliktům, začal obhajovat vlastní válku a její hospodářské důsledky. Tady se propojily dvě oblasti, které se v kampaních někdy oddělují: zahraniční politika a běžné životní náklady. Trump mohl mít pro svá rozhodnutí vysvětlení, ale samotná jistota, s níž je pronášel, neřešila potíže domácností. Vůdce potřeboval, aby lidé posuzovali přítomné náklady podle budoucího úspěchu, který jim zaručoval. Část voličů se tentokrát rozhodla hodnotit jeho dosavadní výsledky.

Bylo by přitom chybou vydávat celý výsledek za náhlé ideové obrácení země. Metodistický pastor Adam Hamilton v Kansasu a progresivní Abdul El-Sayed v Michiganu nabízejí rozdílné představy demokratické politiky. Část lidí, kteří demokratům odevzdali hlas, má přitom o straně nepříznivé mínění. Opozice získala podporu širší, než je souhlas s kteroukoli její jednotlivou částí. To bude při vládnutí zdrojem síly i obtíží. Společná nespokojenost dokáže přivést lidi k jedné volební volbě, aniž odstraní jejich rozdílné zájmy.

Právě proto bych kulturní význam těchto voleb nehledal především v tom, kdo dokázal shromáždit slavnější podporovatele. Představa, že popularitu lze převést do politiky podobně jako peníze mezi účty, má své omezení. Vztah k oblíbenému zpěvákovi člověku nemusí určovat názor na zdravotnictví nebo na jeho vlastní mzdu. Totéž platí o obdivu k technologickému výrobku. Politická podpora vyžaduje důvěru, že někdo rozumí situaci, v níž žijete. Ve společnosti, kde se vliv veřejně předvádí jako přirozené pokračování úspěchu, je tahle obyčejná podmínka snadno přehlédnutelná.

Od ledna 2027 se volební výsledek promění ve změnu skutečných pravomocí. Při nových zákonech a schvalování federálních výdajů bude Trump potřebovat souhlas demokratických většin. Senát může blokovat důležité nominace, včetně kandidáta do Nejvyššího soudu, pokud by se uvolnilo místo. Rozpočtové vyjednávání umožní opozici požadovat ústupky a stanovovat podmínky. Prezidentovi zůstane veto, takže ani demokraté nebudou moci prostě uskutečnit všechno, co by chtěli. Washington se bude muset vrátit k politice, v níž je nutné získávat souhlas lidí s odlišným mandátem. Pro vládu zvyklou na stranickou poslušnost je to podstatná změna způsobu práce.

Ještě citlivější může být kontrola administrativy. Robert Garcia se chystá převzít sněmovní kontrolní výbor s plánem prověřovat působení DOGE, Trumpovy rodinné obchody i postup imigračních úřadů. Výbory budou moci požadovat dokumenty a předvolávat svědky. O rozsah jejich oprávnění i o přístup k jednotlivým podkladům se povedou právní spory; vyšetřování samo o sobě není rozsudek. Změní se však možnost administrativy rozhodovat, které otázky lze odsunout. Tam, kde se státní rozhodnutí prolínají s podnikatelskými zájmy, může už povinnost podrobně vysvětlit jejich vznik změnit politické poměry.

Trump tedy vstupuje do posledních dvou let tohoto mandátu s menší volností, nikoli s prázdným úřadem. Nadále řídí výkonnou moc, zůstává vrchním velitelem a má rozsáhlé možnosti v zahraniční politice. Oslabení doma ho nemusí přivést k umírněnosti. Demokratický Kongres mu také poskytne protivníka, na něhož bude možné přenášet odpovědnost za neúspěchy. Prezident si tak může znovu zkoušet budovat postavení člověka, kterému ostatní brání splnit jeho sliby. Skutečný účinek voleb bude záviset na tom, zda se opozici podaří spojit kontrolu vlády s výsledky, které budou pro veřejnost srozumitelné.

Uvnitř republikánské strany ovšem začne působit jiný čas. Po midterms v roce 2018 měl Trump před sebou další prezidentskou kandidaturu; po nynější porážce se budou čím dál víc prosazovat zájmy jeho nástupců. Úvahy o Marcu Rubiovi jako alternativě k JD Vanceovi zatím nic nerozhodují, ale ukazují, že těsné spojení s prezidentem může být při nástupnictví také obtíží. Oba muži budou muset vysvětlovat svůj podíl na vládě, jejíž výsledky chtějí překonat. Trumpova přízeň si zachová význam v republikánských primárkách. Její hodnota ve všeobecných volbách však bude předmětem mnohem méně zdvořilého přepočítávání.

Majitelé velkých peněz mají pro přizpůsobení tomuto prostředí lepší možnosti než politické strany. Mohou si hledat jiné kandidáty, ustoupit z hlavního jeviště a dál prosazovat stejné zájmy prostřednictvím lidí, kteří veřejnost méně dráždí. Ani rozsáhlá republikánská porážka proto sama o sobě nemění společnost, v níž se majetek tak snadno překládá do politického vlivu. Změnila však očekávání, že tento vliv zajistí i potřebný souhlas. Trump získal moc díky lidem, kteří od vlády chtěli lepší život, a pak postupně začal vyžadovat, aby za úspěch považovali jeho vlastní moc. Volby znovu otevřely otázku, co má z prezidentova úspěchu mít země, která mu ho umožnila. Odpověď teď bude zaměstnávat jeho vládu, její protivníky i ty, kteří po ní chtějí dědit.