Lokální politický utilitarismus a paralýza globální spolupráce

27. 3. 2026 / Petr Vařeka

čas čtení 4 minuty

Historie ukazuje, že krátkodobé politické a ekonomické zájmy domácích voličů často určují chování státníků více než mezinárodní perspektiva. 

Na příkladu Íránu dobře patrné, jak tyto krátkodobé zájmy mohou dlouhodobě destabilizovat stát a podkopávat mezinárodní spolupráci v oblasti globálních výzev, kterým musí čelit celá lidská civilizace.


Po druhé světové válce byla íránská politická scéna určována kombinací domácích elit a zahraničního tlaku. 

Poválečný režim šáha Mohameda Rezy Pahlavího prosazoval prozápadní kurz a centralizaci moci, přičemž významná část ropného průmyslu byla stále v rukou britských a amerických firem.

V roce 1951 proto premiér Mohammad Mossadegh prosadil znárodnění ropného průmyslu, čímž se pokusil omezit zahraniční kontrolu nad klíčovým bohatstvím země. 

To však vyvolalo silný odpor Británie a následně Spojených států, které se obávaly ztráty strategického vlivu. 

To  bylo důvodem zosnování  operace Ajax (1953) – tajné mise CIA a britské SIS, jejímž cílem bylo svržení Mossadegha a posílení šáhovy moci.

Po jeho pádu se jeho režim stal silně prozápadním a autoritářským. Modernizace, industrializace a zahraniční investice přinášely ekonomický zisk, ale zároveň vyvolávaly nespokojenost obyvatelstva, které vnímalo šáha jako marionetu Západu. 

Tato  nespokojenost vyústila v revoluci v roce 1979, kdy byl svržen šáh a k moci se dostal Ajatolláh Chomejní a jeho blízký spolupracovník Ali Chameneí, který se později stal vůdcem země.

A od té doby se Írán stal prototypem tyranie podporující mezinárodní terorismus a padoucha, kterého je nutné eliminovat třeba i ve stylu westernového žánru americké kinematografie (čehož jsme ostatně nyní svědky).

Zkušenost Íránu odhaluje tak širší pravidlo: státníci často jednají nikoli podle mezinárodního přesahu, ale s ohledem na domácí politickou základnu a ekonomický zisk. 

Tento krátkodobý utilitarismus má několik důsledků:

1. Politici jsou hodnoceni podle krátkodobých výsledků – volební cykly, ekonomická čísla a populární rozhodnutí mají přednost před dlouhodobými globálními cíli.

2. Globální problémy však vyžadují koordinaci a odložení zisku – změnu klimatu, pandemie nebo ochranu biodiverzity nelze řešit jen lokálními opatřeními.

3. Institucionální a psychologická omezení – voliči reagují na lokální podmínky a krátkodobé náklady, zatímco ekonomické lobby tlačí na politiku orientovanou na zisk, což ochromuje mezinárodní spolupráci například v oblasti boje proti globálním změnám klimatu zpusobených lidstvem. 

Tento strukturální konflikt mezi domácí racionalitou a globální potřebou vede k paradoxu: politik, který maximalizuje domácí profit, může dlouhodobě oslabovat schopnost země přispět k řešení globálních výzev.

Aby politické rozhodování podporovalo globální koordinaci, je nutné změnit samotné dosavadní motivy konání politiků, které mají jen národní rozměry.

Bylo by třeba především:

1. Dlouhodobého hodnocení politiků; odměňovat politické rozhodnutí i podle globálních výsledků, například poklesu emisí nebo ochrany životního prostředí.

2. Integrace globálních dopadů do domácí politiky – zákony a rozpočty musí brát v úvahu environmentální externality a dlouhodobé dopady.

3. Mezinárodní sankce a odměny – státy, které splní závazky, získávají podporu, ty, které je porušují, nesou finanční nebo reputační důsledky.

4. Nezávislé instituce pro dlouhodobé plány – politické rozhodnutí krátkodobě neohrožují dlouhodobé strategie.

5. Transparentní internalizace externalit – uhlíkové daně a emisní povolenky zajišťují, že náklady na globální problémy jsou zahrnuty do domácí ekonomiky.

Takový systém by přetavil domácí utilitarismus ve prospěch globálního zájmu, čímž by politika současně respektovala lokální i planetární aspekty.

Závěr

Historické zkušenosti z Íránu od poválečného režimu přes Operaci Ajax, šáha až po revoluci, která nastolila teokratický, Západu nepřátelský režim, ukazují, že politici dlouhodobě jednají podle domácích priorit, často na úkor mezinárodní stability. 

Krátkodobý utilitarismus může být politicky výhodný, ale paralyzuje nadnárodní spolupráci, kterou svět nutně potřebuje pro řešení globálních problémů, jako je klimatická změna.

Transformace politických struktur a jejich preferencí je proto nezbytná – jen tak lze sladit domácí a globální výzvy.

0
Vytisknout
236

Diskuse

Obsah vydání | 27. 3. 2026