Platformy sociálních sítí jsou prokazatelně nezodpovědné a vyjednávat se s nimi bez velkého biče nedá
Omezení dostupnosti sociálních sítí věkem přinese pseudoargumenty zpochybňující ochranu dětí a dospívajících
19. 2. 2026
/
Bohumil Kartous
čas čtení
6 minut
S tlakem na provozovatele platforem sociálních sítí se budeme setkávat s plejádou neustále dokola ohrávaných, poměrně hloupých pseudoargumentů. V Austrálii tuto strategii pochopili, v Česku budem svědky mnoha únavných diskusí o omezování svobody, potřebě vyjednávání a o tom, že vše vyřeší vzdělávání.
Chystám se sepsat něco k těm neustále se opakujícím, plytkým argumentům o slepé cestě age control (omezení dostupnosti sociálních sítí věkem), které tvrdí, že:
1) Není dost poznatků o škodlivosti sítí
Skutečnost:
Poznatky se vrší a stále více potvrzují rizika závislostního chování, vážných negativních zásahů do osobnostního vývoje, významné riziko depresivních a úzkostných stavů. Akademická debata o tom, do jaké míry jde o kauzalitu a do jaké míry amplifikaci jiných kauzálních řetězců je z hlediska řešení irelevantní. Sociální sítě jsou částečně příčinou a částečně amplifikací.
2) Je třeba delegovat řešení toxicity algoritmů sociálních sítí na “vzdělávání”
Skutečnost: Školy ani rodiče nejsou připraveni učit děti a dospívající, jak brát piko zodpovědně (ironie). Je to poněkud hloupý alibismus, zvlášť když takový jedinec zná stav vzdělávacího systému. Žádný odkaz nepřikládám, protože o tom, že by na systémové úrovni vzdělávací systém něco takové dokázal uspokojivě řešit, neexistují.
3) Neustále opakují, že je třeba s provozovateli platforem “vyjednávat” o fungování algoritmu.
Austrálie zavedla omezení přístupu na sociální sítě věkem (od 16 let), k témuž se chystá Dánsko, Španělsko, Řecko, uvažuje Francie. Ovlivněn tím, že počet zemí roste, populista Babiš oznámil, že by totéž také zavedl. Internetem neustále kolují pochybnosti o tom, že to toto rozhodnutí je efektivní, demokratické atp. Deník N přinesl vysoce zajímavý rozhovor s australskou expertkou na poli kyberbezpečnosti Kirrou Pendergast, Michaela Mlíčková Jelínková z něj na sociální síti cituje a rozhovor uvádí důležitým upozorněním:
Je inspirativní číst, co si nikdo v Česku nedovolí říct nahlas: "Mnoho nejhlasitějších odpůrců zákona je nějakým způsobem placeno velkými technologickými firmami, kterým se tímto opatřením uzavřel přístup k dětem."
Až budete příště číst názor českého "experta" nebo "expertky", zjistěte si, jestli oni nebo jejich neziskovky náhodou nepobírají peníze (třeba na projekty) od byznysu, který na závislosti dětí vydělává. Přímo či nepřímo. Takové firmy platí neziskovky proto, aby vypadaly jako ten, komu jde o dobro dětí, ale ve skutečnosti změnu nechtějí, protože by jim klesly zisky. Říká se tomu cyber safety washing...
Pár dalších citací z rozhovoru:
"Toto opatření neděláme proto, že bychom děti považovali za hloupé, ale protože chápeme neurovývoj člověka. V osmi letech je dítě na sociálních sítích úplně bezbranné a zranitelné, mnohem víc než v šestnácti.
My v Austrálii bohužel máme na sítích osmileté děti běžně. Sebekontrola v takto nízkém věku není plně vyvinutá. Přední mozková kůra plně dozrává až kolem pětadvaceti let.
(...) Jenže většina velkých sociálních platforem sídlí v USA, a tudíž se řídí americkým právem. Paragraf 230 zákona zvaného Communications Decency Act zbavuje poskytovatele internetových služeb právní odpovědnosti za obsah publikovaný uživateli.
Pokud algoritmus zesiluje u zranitelného teenagera obsah o sebepoškozování nebo teenager začne mít nějaké psychické problémy kvůli obsahu na sítích, firma může říct: „Ten obsah jsme nevytvořili my. Vytvořil ho nějaký uživatel.“
Americké soudy tento zákon opakovaně vyložily právě v tomto duchu.
Austrálie nezakázala dětem internet. Nekriminalizuje teenagery za vlastnictví telefonu. Nepokusila se „odpojit“ jednu generaci. Zákaz míří na platformy s manipulativními algoritmy, které dětem podsouvají obsah a sbírají jejich data.
Velmi znepokojující je právě riziko dlouhodobého dopadu. Lidé, kterým je dnes kolem třiceti, byli první generací, jež byla během dospívání plně ponořená do algoritmických sociálních platforem. Byli takzvaně testovací generací. Ve své práci dnes u nich vidím silnou sociální úzkost, výkonovou úzkost a křehké vztahy. Mnozí popisují potíže s očním kontaktem a trvalý pocit, že je někdo pozoruje. Jsou mezi nimi mladí lidé, kteří nesnesou ticho na poradách, protože jsou zvyklí na konstantní stimulaci. Páry, které neumějí řešit konflikt jinak než únikem do oddělených digitálních světů.
Kdyby vláda dokázala hned od začátku jasně komunikovat, že jde o odklad věku, nikoli o zákaz, tón debaty by se dramaticky změnil. Odklad věku je koncept, kterému rozumíme. Odkládáme alkohol. Odkládáme řízení. Odkládáme hazard.
Učit děti „plavat“ nestačí, pokud je hřiště samo o sobě nebezpečné. Roky jsme je vzdělávali, zaváděli hodiny bezpečného internetu, varovali před cizími lidmi či nastavením soukromí, a přesto to nestačilo.
Mechanismus sociálních sítí – algoritmy a dopaminové smyčky – je silnější než seberegulace třináctiletého dítěte. Proto jsme hřiště ohradili a současně je učíme, jak si na něm hrát. A za dva roky – tedy na konci roku 2027 – vyhodnotíme, jak se nám to daří."
Celý rozhovor v Deníku N je k dispozici
zde, jste-li předplatitelé.
412
Diskuse