Macinka versus Clintonová a Sikorski. O Rubiově projevu

17. 2. 2026 / Daniel Veselý

Macinka jako spousta jeho politických soukmenovců prokázal svou zabedněnost, když vyzval k rezignaci  nositelku jednoho z nejodvážnějších hlasů na obranu Palestinců, zvláštní zpravodajku OSN pro lidská práva v Palestině Francescu Albanese. Kdyby se Macinka a spol. obtěžovali poslechnout si projev Francescy Albanese, zjistili by, že zvláštní zpravodajka řekla něco zcela jiného, než z čeho ji osočují. Podle Albanese má lidstvo společného nepřítele, a tím je “systém, který umožnil spáchání genocidy v Gaze”. Pod to se nadšeně podepisuji.  

Francesca Albanese je nesmírně nebezpečným, a proto ceněným hlasem, protože její  analýzy se nezaobírají pouze izraelskou destrukcí Palestinců, ale zacházejí ještě dále. Albanese v jedné ze své zpráv například usvědčuje korporátní hamižnost z generování zisku z genocidy v Gaze. Macinka jako pravý populista logicky nemůže zpochybnit legitimitu zločinných politických struktur, z nichž vzešla izraelská genocida v Gaze, v níž je západní společenství namočené až po uši. Není ale vůbec jisté, zda je Macinka vůbec schopen domyslet hlubší souvislosti palestinské tragédie, nebo spíš v Babišově vládě pokračuje v hanebné tradici slepé podpory Izraele a zároveň následuje diktát Trumpovy vlády. Druhá možnost se jeví reálnější.

Macinkovo směšné bědování nad woke a gender revolucí a klimatickým alarmismem je typická (ultra)konzervativní kouřová clona, jak na strukturální problémy nabalit balast kulturních válek. Jedná se o laciný, byť účinný nástroj populistických politiků nové vlny. Nicméně sám Macinka v diskusi nakonec zdůraznil jedno z dogmat západní ukrajinské strategie, když pronesl, že Rusko nemá dobrou vůli, aby ukončilo okupaci Ukrajiny. Tato Macinkova věta jeho liberálním kritikům patrně unikla.

Avšak v jednom má Petr Macinka pravdu. Systém před Trumpem nebyl v pořádku, ačkoli sám Macinka cílí na úplně irelevantní terče. Političtí dinosauři, kteří mu v diskusi oponovali, spoluvytvářeli “systém umožňující spáchání genocidy v Gaze”. Je to začarovaný kruh, v němž liberálové bloudí. Hillary Clintonová je typická jestřábka volající po vojenském řešení války na Ukrajině, přestože se podle veřejného průzkumu Gallup ze srpna minulého roku “ukrajinská podpora válečného úsilí hroutí”. Téměř 70 procent oslovených respondentů se už loni v létě vyslovilo pro co nejrychlejší jednání na ukončení válečného konfliktu, což je v příkrém rozporu s válečnou stezkou, po níž se vydali Clintonová se Sikorskim. Hillary Clintonová společně s Radkem Sikorskim obhajovala už ilegální anglo-americkou agresi do Iráku. Clintonová nelegální Bushův a Blairův vpád do Iráku v Kongresu roku 2002 posvětila svým senátorským hlasem, i když svého někdejšího rozhodnutí později litovala. Irák je ale jenom začátek.

Clintonová během své politické kariéry jednoduše kráčela v manželových intervenčních šlépějích. Bushova invaze doprovázená následnou destrukcí Iráku a globálním vzepětím džihádistických aktivit představovala jednu ze smrtících ran pro “řád stojící na pravidlech”.  V roce 2011 Hillary Clintonová v úřadu šéfky americké diplomacie přesvědčila prezidenta Baracka Obamu, aby se Spojené státy připojily ke koalici zemí na potrestání Kaddáfího Libye. Pozdější zprávy odhalily, že intervence NATO do Libye stála na nepřesných zpravodajských informacích, později přeměnila bezletovou zónu v klasickou operaci na změnu režimu. Libye tak následovala Irák a Afghánistán a stala se dalším selhavším státem, eldorádem pro znesvářené a bojující milice a pašeráky lidí. Hillary Clintonová přibližně v téže době na veřejnosti nekompromisně prosazovala ustavení bezletové zóny také nad Sýrií v době občanské války a obecně podporovala tvrdší postup proti režimu Bašára Asada. V soukromí však zastávala opačný názor. Zničení syrské letecké obrany by si podle bývalé šéfky americké diplomacie vyžádalo spoustu životů. Politička Hillary Clinton se profilovala jako tlumočník svých proizraelských donorů, stála pevně za režimem apartheidu v Tel Avivu, a dokonce udržovala překvapivě dobré vztahy s Benjaminem Netanjahuem. Na konci roku 2025 ji několik expertů na prevenci genocidy obvinilo z “popírání genocidy v Gaze”. Clintonová spoustu lidí rozčílila, když  izraelskou genocidu v Gaze trestuhodně bagatelizovala. Uvedla, že mladí lidé jsou krmeni propagandou sociálních sítí, zejména TikTokem, jako by děsivé obrazy z Gazy postrádaly autentičnost. Proto jej americké korporace koupily, aby americké úřady mohly zakázat znepokojivý obsah této sociální sítě odhalující hlubokou spoluvinu Spojených států v izraelské genocidě, jakož i syrovou brutalitu izraelského vraždění v Gaze.  

Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski proslul tweetem vyjadřujícím vděčnost “USA” v reakci na největší státně-teroristický útok na evropskou energetickou infrastrukturu. Později svůj kontroverzní tweet smazal. Sikorski se stal jedním z nejhlasitějších proponentů Bidenovy proválečné strategie na Ukrajině ve východní Evropě. Sikorski sice volá po militaristické linii proti Kremlu, ale v září 2025 bagatelizoval izraelskou genocidu v Gaze, již rámoval jako”válku Izraele proti Hamásu, během které je zabíjena spousta civilistů”. Kým jsou zabíjeni, to už Sikorski taktně nedodává. Polský ministr zahraničí používá klamavá tvrzení o podstatě zločinu genocidia, aby zdůraznil, že Hamás podnikl proti Izraeli “unprecedentní teroristický útok”. Tato řečnická figura slouží k zamlžení jádra věci. Je naprosto lhostejné, co izraelskému řádění v Gaze předcházelo, klíčová je zločinná povaha operací izraelské armády v Gaze. Ta je bohatě zdokumentována. Radek Sikorski moc dobře ví, co je v rámci pečlivě vytyčené diskuse povoleno, a co nikoli. Sikorski měl ve slovní přestřelce s Macinkou sice pravdu v technických detailech, ale českému ministrovi se podařilo vyhmátnout odtrženost bruselských elit od obyčejných voličů. To je výtečný propagandistický materiál.

Zkrátka, Clintonová a Sikorski představují liberální fosilie. Oni jsou figurami včerejška bez kloudné odpovědi na problémy dneška. Petr Macinka je naopak logickým produktem přetrvávajícího politického neladu, u jehož zrodu stáli právě Clintonová se Sikorskim. Macinka je klasickým oportunistou, trpělivě číhajícím na příležitost a těžícím ze svůdnosti Trumpova toxického populismu. Pro četné pravicové Macinkovy stoupence, kteří jej vyzvedávají za to, jak to “nandal globalistům”, mám smutnou zprávu. Macinka je pouhým Trumpovým epigonem ve východní Evropě, v jádru neškodným handlířem s iluzemi. Pokud je Macinkův populismus něčím nebezpečný, je to jeho protiklimatický étos. Takoví neinformovaní a ignorantští jedinci by neměli vést ani cirkus, natož ministerstvo.

Jenže Macinkovu slovní při s Clintonovou a Sikorskim v Mnichově zastínil projev šéfa americké diplomacie Marca Rubia. Rubio narozdíl od amerického viceprezidenta JD Vance nepřednesl výhradní námitky a kritiku na adresu Evropanů. Připomněl jim zlatý věk západní koloniální nadvlády nad světem od Kolumbových dob, charakterizovaný misionářskými výboji a zámořskými objevy, který měl skončit ve válečných ruinách roku 1945. “Velká západní impéria se ocitla ve fázi konečného úpadku akcelerovaného bezbožnými komunistickými revolucemi a protikolonialistickými povstáními” , hřímá Rubio. Jako by snad “bezbožný komunismus” a “protikolonialistická povstání” nebyla přímou legitimní odpovědi na enormní útlak, represe a v některých případech i genocidy. Evropané by podle něj neměli být “spoutáni pocitem viny a hanby”, ale naopak by měli být hrdí na “svou kulturu a dědictví”. Měli by společně s Američany chránit naši “ušlechtilou civilizaci”, jak se vyjádřil Rubio. Ministr zahraničí USA se podle očekávání vytasil s talking points Trumpovy vlády a  zkritizoval “klimatický kult” a politiku otevřených hranic. Rubiova řeč jako by vyvěrala z lexikonu evropských kolonizátorů racionalizujících drancování cizích zemí pod sebelítostným sloganem “břímě bílého muže”. Rubio operuje s bělošskou křesťanskou civilizací prostou všech barbarů. Úsilí o odvrácení úpadku západní civilizace pod praporem imperialistického bělošství, kdy se o slovo hlásí i další země, je ale odsouzeno k nezdaru. Co je ale příznačné, Rubiově barbarské vizi, kde má každý své zákonité místo, tleskali evropští lídři ve stoje.  Otázka zní, zda se smíříme se světem, kde vládnou fašisté.