Dohromady tvoří parlamentní většinu, to ano. Ale pojďme si tu „vůli lidu“ srovnat s jiným číslem, které straší jejich PR poradce ve snech. Prezident Petr Pavel získal ve své volbě přes 3,35 milionu hlasů. To je o půl milionu víc, než kolik dostali Babiš, Okamura a Turek dohromady v posledních sněmovních volbách. Pokud tedy budeme hrát hru na „kdo má větší mandát“, prezident by mohl argumentovat, že jeho odmítavý postoj je podložen vůlí podstatně větší masy lidí než Turkovo ministerské křeslo.

Fascinující je i frontální útok SPD na Českou televizi. Argument, že pořad Otázky Václava Moravce je nedůvěryhodný, protože ho „nemá ráda většina“, je ukázkovým příkladem politické demence – pardon, chtěl jsem říct ironie. Podle průzkumů agentury Kantar totiž České televizi jako instituci věří 67 % obyvatel.

Pro srovnání: SPD se v průzkumech potácí pod hranicí 7 % a jejich lídr v anketách o důvěryhodnosti pravidelně obsazuje příčky, které by v každé jiné soutěži znamenaly „díky za účast, tady máte klíčenku“. Je to, jako by majitel krachujícího stánku s párky v rohlíku vysvětloval michelinské restauraci, že vaří špatně, protože si u něj včera koupili dva bohatý lidi hořčici. Veřejnoprávní média tu nejsou od toho, aby byla oblíbená jako vtipy Zdeňka Izera; jsou tu jako servis, který si udržuje důvěru většiny i ve chvíli, kdy se politici snaží tuto většinu přesvědčit o opaku.

Petr Macinka z motoristů si zaslouží čestné uznání za svou schopnost otočit názor o 180 stupňů rychleji, než Turek vytočí motor svého jaguáru. Zatímco v roce 2021 tleskal Miloši Zemanovi za to, že nejmenoval ministra, kterého nechtěl, dnes u Petra Pavla mluví o „ústavním faulu“. Pravidla se zkrátka mění podle toho, jestli sedíte v autě, nebo pod ním ležíte s klíčem v ruce.

Argument, že prezident „musí“ jmenovat každého, koho mu premiér pošle na podnosu, naráží na prostý fakt: prezident skládal slib, že bude chránit ústavní hodnoty. A pokud kandidát na ministra v minulosti koketoval se symbolikou, která má k demokratickým hodnotám asi tak blízko jako Turek k cyklistice, je prezidentovou povinností říct „stop“. Není to svévole, je to pojistka.

Celá kauza je tak trochu tragikomedií o lidech, kteří si pletou hlučnost s většinou. Skupina stran, které dohromady volilo méně lidí než jednoho prezidenta, se snaží diktovat pravidla hry pod záminkou, že oni jsou ten „hlas lidu“. Zapomínají přitom, že lid má i oči – a ty vidí, že důvěra v instituce jako ČT je stále násobně vyšší než důvěra v jejich sliby.

Možná by se motoristé měli místo útoků na Hrad a Kavčí hory raději soustředit na to, jak přesvědčit těch zbylých 93 % populace, že mít ve vládě člověka se zálibou v „kontroverzních sbírkách“ je vlastně skvělý nápad. Do té doby je jejich „vůle lidu“ jen prázdnou nádrží, kterou se snaží zamaskovat pořádným hlukem z výfuku.

Vytisknout