22. 1. 2026 / Matěj Metelec
Na vině není jenom až příliš běžný „uživatelský“ přístup k pojmu fašismus, v jehož rámci se používá coby delegitimizační nálepka v podstatě naprosto libovolně, ani popularita nepříliš funkčních, zato přehnaně výčtových definic fašismu, jako je ta pocházející od literárního vědce Umberta Eca. (A zatím stále nedosti velká obeznámenost elegantní, a přitom účelné, definice odborníka na komparativní studia fašismu Rogera Griffina, který mluví o „politická ideologii, jejímž mytologickým jádrem je palingenetická forma populistického ultranacionalismu“.)
Nemalý díl zodpovědnosti za poněkud zamlžené povědomí o tom, kde začíná fašismus, lze přičíst dědictví teorie totalitarismu. Ta byla sice v poválečné éře využívaná hlavně coby nástroj pro popis sovětského systému (a do nemalé míry také ideologická zbraň ve studené válce), fašismus však byl jednou z nepominutelných původních hlav saně totalitarismu. Že binární opozice demokracie versus totalitarismus, což v propagandistické podobě znamenalo ještě v osmdesátých letech „svobodný svět“ versus „říše zla“, znamená stejně dobře demokracie versus fašismus, bylo s touto teorií v neproblematickém souladu. Paradoxně se tato binarita shodovala i s komunistickou (a počínaje šedesátými lety také do značné míry radikálně levicovou) interpretací fašismu, ačkoli zásadní rozdíl spočíval ve vymezení té „skutečné“ demokracie, jež v komunistické perspektivě byla výhradně demokracie socialistická, a velmi účelovým využíváním slova fašismus.
Politologové sice od šedesátých let přišli s řadou typologií nedemokratický režimů, tzv. lidová moudrost však bude asi vždy raději operovat s černobílou binární opozicí. A tak rádi vidíme ve všech projevech autoritářství hned příznak či projev fašismu. Ve většině případů, včetně současných Spojených států, ovšem o fašismus jako takový nejde. Rozpětí různých typů režimů představuje totiž spíš kontinuum, než výběr buď anebo. Středoevropané by měli být obzvlášť disponováni k jejich rozlišování, protože ve 20. století se jejich státy velmi často nacházeli někde na tomto kontinuu – v českém případě šlo například o „autoritativní demokracii“ Druhé republiky nebo „omezenou demokracii“ té Třetí.
Inflační nakládaní s nálepkou fašismu je problematické ze dvou důvodů. Jednak protože je velmi snadné jej vyvrátit poukazem nesoulad kritizovaného režimu s empirickými fašismy 20. stoeltí, a tím v podstatě „vystřílet“ kritiku autoritářských praktik naprázdno. A pak implicitním předpokladem, založeným na zmíněné binaritě, že když nejde o fašismus, vlastně se nic tak strašného neděje. Že se něco děje, aniž by to muselo znamenat hned fašistickou revoluci, je ovšem nade vší pochybnost.
Už nějakou dobu platí, že ani podle vlastních, „amerických“ kritérií Spojené státy nepatří k nejsvobodnějším zemím světa – na indexu společnosti Freedom House je aktuálně co se úrovně politických práv a občanských svobod s přehledem válcuje většina evropských států, včetně těch postkomunistických (Česká republika je předhání o jedenáct příček). Podobné to je také s ohledem na demokracii. Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, významní harvardští politologové a autoři knihy Jak umírá demokracie, soudí, že „v roce 2025 Spojené státy přestaly být plnohodnotnou demokracií, jakou jsou Kanada, Německo nebo dokonce Argentina.“ To neznamená, že se USA přehouply rovnou do fašismu, ale že v současné době s velkou pravděpodobností posouvají k nějaké formě hybridního režimu. Stavu, v němž sice existují demokratické instituce a nezávislá opozice, ale vládnoucí elita systematicky porušuje pravidla hry, aby udržela a posílila svou moc, odpovídá typ kompetitivního autoritářství, s nímž přišli na počátku milénia politologové Steven Levitsky a Lucan Way.
K fašismu se v minulosti obvykle nedospělo salámovou metodou (která byla naopak hojně používaná režimy komunistickými), což ovšem vůbec neznamená, že k němu touto cestou dospět nelze. V této chvíli má protitrumpovská opozice v USA stále ještě dost prostoru k rezistenci a změně, což by ve skutečně fašistickém režimu už dávno neměla. Měla by jej využít, protože v případě Donalda Trumpa platí, že s jídlem roste chuť, a nejspíš ani on sám netuší, kam až může jeho hybridizace americké demokracie dospět.
Diskuse