Jenže právě v této chvíli se ukazuje zásadní rozpor, který nelze obejít marketingem ani rétorikou. ODS totiž nebyla v posledních letech stranou v opozici, která by jen teoretizovala o tom, jak by vládla lépe. Byla hlavní silou vládní koalice. Měla premiéra, klíčová ministerstva i plnou možnost prosazovat svůj program. A výsledky této éry jsou tím, co dnes straně voliči nejvíce vyčítají.

Situaci navíc komplikuje fakt, že symbolem údajné „obnovy“ se stal nový předseda, který byl více než dvanáct let součástí nejužšího vedení ODS, dlouhodobě působil ve vládě a patřil k nejviditelnějším tvářím současného establishmentu strany. Nejde o žádnou novou krev ani o člověka stojící mimo rozhodovací procesy. Naopak – je spoluzodpovědný za politiku, kterou ODS v uplynulých letech dělala, včetně jejích nepopulárních kroků a porušených slibů.

ODS šla do voleb s jasnými závazky: nezvyšovat daně, ozdravit veřejné finance bez dalšího zatěžování pracujících, zmenšit stát a omezit byrokracii. Realita vládnutí však šla často opačným směrem. Daně se zvyšovaly – ať už šlo o daň z nemovitostí, vyšší odvody pro živnostníky nebo různé skryté formy daňového zatížení. Konsolidace rozpočtu se odehrávala především na straně příjmů, nikoli razantním omezením výdajů státu, které ODS dlouhodobě slibovala. 

Namísto štíhlejšího státu přišel další nárůst administrativy, nové regulace a jen omezený posun v digitalizaci. Deficity zůstaly vysoké, zadlužování pokračovalo a řada kroků vlády se s tradiční pravicovou politikou míjela nejen v detailech, ale v samotné podstatě.

A právě zde se dostáváme k osobní odpovědnosti současného vedení. Nový předseda nebyl v těchto letech tichým pozorovatelem. Naopak vystupoval jako loajální člen vládního týmu, který prakticky nikdy veřejně nezpochybnil směřování kabinetu ani kroky premiéra Petra Fialy. Kritická sebereflexe chyběla, vnitřní debata byla upozaděna a jakákoli odlišná stanoviska byla spíše umlčována než vítána. Servilita vůči premiérovi a důraz na „jednotu za každou cenu“ se staly poznávacím znakem vedení ODS.

O to méně přesvědčivě dnes působí náhlý verbální obrat po prohraných volbách. Když někdo více než dekádu spoluvytvářel politickou linii strany, obhajoval ji a veřejně hájil její výsledky, je obtížné brát vážně jeho tvrzení, že nyní přichází zásadní změna. Nejde o proměnu hodnot, ale spíše o reakci na volební realitu.

Největším problémem ODS dnes není špatná komunikace ani nedostatek nových hesel. Problémem jsou konkrétní činy v době, kdy měla strana plnou vládní odpovědnost, a lidé, kteří tyto činy nesou na bedrech. Nabízet po letech vládnutí znovu především sliby o tom, co by strana „chtěla dělat“, aniž by přesvědčivě vysvětlila, proč to nedělala, když mohla, působí vůči voličům nejen neupřímně, ale až arogantně.

Politické strany se totiž neposuzují podle toho, co slibují po volební porážce, ale podle toho, co skutečně dokázaly, když měly moc. A pokud má mít debata o obnově ODS skutečný smysl, musí začít přiznáním odpovědnosti – nejen abstraktní, ale i osobní. Bez toho zůstane řeč o nové kapitole jen jiným obalem téže politiky, kterou voliči už jednou odmítli.

David Stein,

IT specialista, Brno