Občanská věda a šance pro českou faunu

28. 11. 2025 / Jiří Podhorecký

čas čtení 5 minut

Brouzdání českými médii hlavního proudu nás rychle dovede k prvoplánovému narativu: člověk versus divoká zvěř. Zvířata v něm vystupují jako nezvaní hosté, které lidé milostivě trpí ve „své“ civilizaci.

Dočítáme se o klokanovi, který utekl ze ZOO a mířil k dálnici. Sledujeme sezonní zprávy o tom, jaké škody opět napáchala zvířata na polích. Pobaveně či pohoršeně komentujeme přemnožené divočáky, kteří se odváží k lidským obydlím, a žádáme, aby „odpovědní“ bez váhání povolali odstřelová komanda. Když uprchnou vlci, rychle přichází apel pastevců, že jim něco trhá ovce. Ekonomická škoda! To musí přestat! A jako třešnička na dortu reportáž o přeshraničním pohybu losa Emila.

 

Proč tak široký úvod? Protože tento mediální rámec sice zabaví a vyvolá emoce, ale o skutečném životě zvířat v čase a prostoru neříká téměř nic. Divoká fauna je v něm redukována na epizodní postavy krátkých dramat, v nichž je člověk tím poškozeným a zvíře automaticky viníkem. To formuje veřejné vnímání – i lidé fascinovaní přírodou v dokumentárních seriálech nakonec získávají dojem, že zvěř mimo přísně vymezená území jen škodí.

Rád bych nabídl jiný pohled. Ne každý je špičkový fotograf přírody, ale skutečný obraz o životě zvířat stejně nezískáváme spektakulárními snímky. Získáváme ho vědecky sbíranými a vyhodnocovanými daty. A to vede k jednoduchým otázkám: Co o zvěři kolem nás vlastně víme? Co bychom vědět měli? A jak se tyto informace dají získat?

Odborníci mají poměrně jasno – existuje mnoho toho, co o zvířatech víme, ale také mnoho bílých míst, která se v rychle měnícím světě objevují. Nová zjištění nejsou o objevování nových druhů, ale o proměnách chování a o tom, kde a kdy se známé druhy vyskytují. Vědět to potřebujeme, chceme-li dobře rozumět vztahu mezi krajinou, člověkem a přírodou.

Jedním z inspirativních přístupů je zapojení veřejnosti do občanské vědy. Tento pojem je snad známý: lidé bez speciálního vzdělání mohou dobrovolně přispívat ke sběru dat, která následně využívá odborný výzkum. Projekty občanské vědy přitom neprodukují jen data – posilují komunitu, dávají lidem smysluplnou roli a ukazují, že někdy i zdánlivě jednoduché úkoly mohou být cenným příspěvkem ke společnému poznání.

Typickým a velmi praktickým příkladem je pozorování zvěře pomocí fotopastí. Ty dokáží zachytit plachá nebo noční zvířata i druhy žijící v těžko dostupném terénu. Metodika je známá, léty ověřená a v zahraničí úspěšně používaná.

Dlouhodobě se o to opírá například britský projekt MammalWeb. Od roku 2013 se do něj zapojily tisíce lokalit a veřejnost zpracovala kolem 440 tisíc záznamů – z toho přes 180 tisíc savců. Projekt běží ve městech, na zahradách, v otevřené krajině i v lesích. Každý může přispět: kdo má fotopast, nahraje záznamy; kdo ji nemá, pomáhá s určováním. Výsledek? Výrazně zpřesněná data o běžných i vzácných druzích, lepší informace o migraci, změnách krajiny i chování zvířat.

V Česku existuje několik odborných projektů mapujících faunu. Jsou důležité, ale kapacitně i geograficky omezené. Navíc data z fotopastí často zůstávají neveřejná, rozptýlená mezi institucemi i jednotlivci. Sám jsem se o tom přesvědčil při komunikaci s odborníky z národních parků – je iluzorní žádat po nich další práci mimo rámec jejich povinností.

Proto navrhuji vznik otevřeného, veřejně dostupného systému monitoringu, který by měl nízkou vstupní bariéru, jasná pravidla, standardizovaná metadata a anonymizaci tam, kde je to nutné. Do sběru i klasifikace by se mohla zapojit široká veřejnost.

Takový systém umožní plošné mapování výskytu savců i mimo chráněná území. Poskytne data o biorytmech, reakcích na sezónní změny, dopadech klimatických posunů i o vlivu člověka. Stane se podkladem pro ochranu přírody a rozhodování v krajině. A umožní zapojit i ty, kteří sami do terénu nemohou, ale mají čas a ochotu.

V Evropě i jinde se podobné projekty osvědčily – jsou škálovatelné, dlouhodobě funkční a dokáží přidávat nové typy informací o chování a stavu populací.

Proč bychom totéž nemohli dělat v Česku? Proč bychom měli mapovat pouze lokality s očekávaným výskytem chráněných druhů a ignorovat zbytek krajiny, kde chybí jakýkoli systematický monitoring? Jde o vizi, koordinaci a vůli. Jsem přesvědčen, že otevřený participativní model je nejlepším doplňkem odborné práce – zvlášť když instituce trpí nedostatkem financí i kapacit.

Oslovuji každého, kdo má fotopast, zahradu, pozemek nebo jen zájem. Vaše fotopast nemusí být jen nástrojem ochrany majetku. Může být součástí poznávání přírody. Jeden snímek ježka nebo lišky může zapadnout do pestré mozaiky české krajiny.

První kroky jsem už udělal. Pokud v tom vidíte smysl, přidejte se. Ať českou faunu poznáme lépe – a můžeme ji pak také lépe chránit.

více info o mně: https://ngo.spotter.cz

0
Vytisknout
283

Diskuse

Obsah vydání | 28. 11. 2025