Svatý Martin a cambridžské dějiny kapitalismu
11. 11. 2025 / Boris Cvek
čas čtení
6 minut
Do
roku 1945 investice do chudých přes existenci církví, charit atd.
byly mizivou částí národního bohatství. Autor kapitoly věnované
tomuto tématu (citace stran je níže) se zabývá tím, proč se to
stalo tak pozdě, ačkoli bohatství společnosti rostlo už v 19.
století dramaticky a nejméně od 18. století bylo evidentní, že
do některých oblastí bylo pro společnost jako takovou investovat
výhodné. K prvnímu tématu je třeba říci, že privátní peníze
přes charity pro chudé dodnes představují minimum celkové
pomoci. Po druhé světové válce došlo sice k mírnému růstu,
ale autor uzavírá svou analýzu tím, že privátní dárci ve
skutečnosti dávají v průměru tak, aby to udělalo dobrý pocit
jim, ne aby to skutečně pomohlo chudým, nemocným atd.
K
druhému tématu zmiňuje příklad školství. Ačkoli už v 18.
století bylo jasné, že vzdělávat všechny děti je pro
společnost mimořádně výhodné i po ekonomické stránce,
investice do této oblasti byly mizivé. Stejně tak to platí pro
boj s chudobou nebo pro přístup ke zdravotnictví. Co se stalo, že
se to ve 20. století, a zejména po druhé světové válce,
změnilo? Především všeobecné volební právo a změna politické
moci. Ti, kdo byli v 18. a 19. století u moci, prostě byli bohatí
a nechtěli lít peníze státu do chudých, ačkoli bylo evidentní,
že by to pro všechny bylo výhodné. Prostě chudým ne. V 19.
století velikost těchto investic dosahovala maximálně jednotek
procent HDP, po druhé světové válce až 30 procent HDP.
Dalšími
faktory jsou silná fiskální politika (lepší výběr daní, silný
centrální stát, byrokracie) a výhodnost plošných programů,
pokud jde o náklady (charity utratí na provoz mnohem vyšší
procento než státní sociální programy). Zásadní je podle
autora také zkušenost dvou světových válek a hospodářské
krize. Problém vývoje po roce 1960 ve vyspělých zemích, když
pominu riziko odcizení různých třeba etnických skupin ve
společnosti (voliči totiž preferují dávat sobě podobným), je
prokazatelně vyšší podpora pro staré než pro děti a mladé,
což autor přičítá tzv. šedé síle, tedy síle starých voličů
ve stárnoucí populaci.
Dovoluji
si přidat citaci ze zmíněné knihy, překlad je DeepL, originál
je níže:
„K
teorii „teplého pocitu“ nabízí tento jednoduchý výklad
historie přátelský dodatek: Teplý pocit je dosažen velmi nízkou
úrovní darů. Možná že po staletí dárci získávali uspokojení
tím, že darovali alespoň něco, a necítili potřebu „dávat, až
to bolí“. To by pomohlo vysvětlit, proč vždy existovalo tolik
charitativních organizací, ale chudoba se téměř nezmenšila.“
„Proč
by mělo být tak snadné dokumentovat historické případy, kdy
sociálně prospěšné investice s vysokou návratností nezískaly
daňovou podporu, i když vlády měly kapacitu je financovat?
Porovnání vlád a časových období naznačuje jasnou odpověď.
Druhou klíčovou překážkou (BC: první překážkou je to, že
prostě nejsou peníze), kterou bylo třeba odstranit, byla
koncentrace politické moci v rukou elit, které se stavěly proti
zdanění ve prospěch veřejných investic podporujících růst.
Tuto koncentraci bylo možné rozbít pouze přesunutím moci k
potenciálním skupinám příjemců. V průběhu devatenáctého
století a na počátku dvacátého století se volební právo
konečně rozšířilo a hlasování se stalo tajným, a to v jedné
zemi za druhou v Evropě a Severní Americe. Vzhledem k tomu, že
dřívější omezení volebního práva zvýhodňovala bohaté,
jedním z dopadů rozšíření volebního práva bylo, že fiskální
otázky se stále více dostávaly do rukou skupin se středními a
nižšími příjmy. Toto rozšíření hlasovacího práva hrálo
jasnou roli při zvyšování investic do školství, podpory rodin a
veřejného zdraví.“
„To
the „warm glow“ theory, this simple reading of history suggests a
friendly amendment: The warm glow is achieved by very low levels of
giving. Perhaps over centuries, donors have gained satisfaction by
giving at least something, and felt no need to „give until it
hurts“. That would help to explain why there have always been so
many charities, with so little closure of poverty gap.“
„Why
should it be so easy to document historical cases in which
high-return social investments failed to receive tax support even
though governments had the capacity to finance them? Comparing
governments and time periods suggests a clear answer. The key second
barrier that had to be removed was the concentration of political
power into the hands of elites opposed to taxation for
growth-enhancing public investment. The concentration could only be
broken up by shifting power toward potential beneficiary groups.
Across the nineteenth century and the early twentieth, voting rights
finally became more widespread, and the ballots became secret, in one
country after another in Europe and North America. Since the earlier
restrictions on voting rights favored the wealthy, one impact of
spreading the vote was to place fiscal issues more and more into the
hands of middle- and lower-income groups. This spread of voice played
a clear role in raising investments in schooling, family assistance,
and public health.“
Larry
Neal & Jeffrey G. Williamson (eds.): The Cambridge History of
Capitalism II, Cambridge University Press 2015, str. 483 & 485.
1349
Diskuse