Zaprášený, dvoustránkový rukopis. Slova vytepaná na psacím stroji, podepsaná zeleným inkoustem, barvou, která měla možná symbolizovat naději, nebo jenom byla po ruce. Jmenuje se „The Holy, Beat, and Crazy Next Thing“ – „Ta svatá, beatnická a šílená příští věc“. Napsal ho Jack Kerouac, ten provokatér duší, pět měsíců předtím, než mu knížka „Na cestě“ rozmetala život a zároveň z něj udělala nesmrtelnou ikonu. Je to závan toho nejčistšího kerouacovského ducha: Denver, víno, nekonečná noc a tři postavy – Dean Moriarty, Marylou, Carlo Marx – které nejsou ničím jiným než jeho přáteli, těmi pravými hrdiny a ztroskotanci americké dálnice: Neilem Cassadym, LuAnne Hendersonovou a Allenem Ginsbergem.

A teď máme tu samou listinu, tento křehký kus literární historie, jak leží v pozůstalosti Paula Castellana. Ano, toho Paula Castellana. Šéfa gambinovského mafiánského klanu. Muže, kterého v roce 1985 rozstříleli před luxusním steak housem na Manhattanu jako nějakou přebytečnou laň. Jak se tam ten rukopis vzal? To je ta skutečná záhada, která dělá z tohoto nálezu něco víc než jen bibliografickou kuriozitu. Prolínají se tu dva světy, které se nikdy neměly potkat: syrový, idealistický svět Beat Generation, hledající boha v jazzu, marihuaně a rychlých autech, a studený, brutálně pragmatický svět organizovaného zločinu, kde se bůh měří v dolarech a respektu.

Byl Castellano literární nadšenec? Zajímal se o hledání „toho příštího“ s bušícím srdcem, jak to popsal Kerouac? To si pište, že ne. Sázím svůj dolar na to, že ten rukopis byl pro něj jen dalším kusem kořisti, exotickým suvenýrem, který zdědil, ukradl nebo dostal jako úplatek. Něčím, co se hezky vyjímá vedle kufříku s penězi a nabijáku. Ironie je tak hustá, že by se dala krájet. Kerouac, který psal o vyvržencích a psancích s romantickou zálibou, se nakonec ocitl v sejfu toho nejvyššího pána zločineckého podsvětí. Ten, který toužil po svobodě, skončil jako vězeň mafiánského trezoru.

A jak byl ten rukopis objeven? Při prodeji majetku z Castellanova sídla! Deset, patnáct lidí, žádný zájem, až jeden chytrák z aukční síně jej sebere za pár šupů. Čiré štěstí, řekne on. Já říkám, že je to dokonalá metafora pro americký sen: i kus umění musí projít rukama gangstera, než se stane komoditou, která se prodá za 8500 dolarů nějakému anonymnímu sběrateli, který ji zase zamkne do trezoru. Kruh se uzavírá.

Ta skutečná hodnota není v tom, kdo jej vlastnil, ale v tom, co obsahuje. Je to jako najít ztracené sólo Charlieho Parkera. Je to čistý výron té slavné „spontánní prózy“. Kerouac tam píše: „Pili jsme, dokud víno nedošlo a hvězdy se neslily v jedno rozmazané světlo. Mluvili jsme o všem a o ničem, naše slova se řítila do té nesmírné americké noci.“ To není popis, to je zážitek. Cítíte tu energii? Cítíte tu touhu a tu prázdnotu zároveň?

A tak nám tu z hrobu vystupuje nejen ztracený Kerouac, ale i celý ten mýtus. Beatnici, kteří nebyli žádní svatoušci, ale pili, fetovali a milovali se až na dřeň. San Francisco, jehož ulice a bary jako Vesuvio byly jejich katedrálami. A Neal Cassady, ta živá raketa, která jim dodávala palivo. A nad tím vším se vznáší duch mafie, té druhé, temné Ameriky, která si také budovala své mýty, ale pomocí násilí a strachu.

Tento nález není jen o literatuře. Je to příběh o dvou tvářích jedné země. O snech, které se prodávají a kupují, o kráse, která přežije i v sejfu gangstera, a o slovech, která jsou nakonec silnější než kulky. Je to šílený, beatnický a svatý příběh. A je to přesně ten druh příběhu, který by sám Kerouac miloval. 

Vytisknout