
Izrael nezabíjí novináře v Gaze záměrně. Ale nese odpovědnost za jejich smrt
29. 8. 2025
Kritici říkají, že Izrael zahájil systematické tažení s cílem umlčet svědky – a velmi smysluplně to zahrnuje i CPJ, seriózní organizaci, která nemá sklony k nadsázce. Ve své zprávě z tohoto měsíce organizace střízlivě napsala, že "Izrael se zapojuje do nejvražednějšího a nejzáměrnějšího úsilí zabíjet a umlčovat novináře, jaké kdy CPJ zdokumentoval".
Toto a další prohlášení nenechávají nikoho na pochybách o převládajícím názoru, že Izrael je ve válce nejen s Hamásem, ale i s pravdou. Obavy nejsou neopodstatněné a zármutek je skutečný.
A přesto – protože jsem těmito otázkami žil po celá desetiletí, musím trvat na tom, že realita je složitější a možná i tragičtější než karikatura. Pozice Izraele, stejně jako širší příběh, je nuancovanější a složitější – ale stále ne nutně obhajitelná.
Bohužel mám určité zkušenosti s úmrtími novinářů v tomto regionu. Nazeh Darwazeh, palestinský kameraman agentury Associated Press, byl zabit v Nábulusu během druhé intifády v roce 2003. Byl zasažen do hlavy odraženou kulkou vypálenou izraelským vojákem, který opustil své obrněné vozidlo poté, co uvízlo v úzké uličce a bylo obléháno davem.
Jako šéf kanceláře AP v Izraeli a na palestinských územích jsem navštívil jeho rodinu, abych je utěšil. Jeho malý syn se držel otcova obrazu na zdi a odmítal ho opustit. Matka obviňovala Ariela Šarona. Všichni však chápali, že to byla nehoda. To setkání ve mně zůstane navždy.
V srpnu 2014, během posledních fází další války v Gaze, došlo v severní Gaze k strašlivé explozi. Zabila našeho italského videožurnalistu Simone Camilliho, spolu s překladatelem Ali Shehdou Abu Afashem a čtyřmi členy pyrotechnické jednotky Hamásu, kteří si nemoudře pohrávali s nevybuchlou izraelskou municí. Další kolega, fotograf AP Hatem Moussa, byl při výbuchu vážně zraněn a přišel o nohu.
Oba tyto incidenty byly tragické nehody, ale ani jeden z nich nebyl případem, kdy by Izrael někoho zavraždil. Domnívám se, že v současném prostředí by se tato nuance – která je v těchto incidentech ve skutečnosti obrovským rozdílem – mohla ztratit.
Izrael, na rozdíl od Ruska Vladimira Putina, nevraždí novináře za to, že jsou novináři. Na základě let rozhovorů s vojáky a veliteli, z mé vlastní zkušenosti a z rozhovorů s vojáky aktivními v současné válce mohu načrtnout čtyři scénáře, které vysvětlují většinu těchto úmrtí.
Prvním je částečná lhostejnost: operace probíhá, lokace je cílená a přítomnost média v blízkosti nezpomaluje prst na spoušti tak, jak by měla. Druhým je zlotřilý voják, který nerespektuje pravidla nebo si nechává diktovat akci hněvem. Třetím je tragická chybná identifikace novináře, o němž se předpokládá, že je operativcem Hamásu, ať už proto, že se Hamás začlenil mezi civilisty, nebo proto, že voják byl veden k přesvědčení, že kamera a novinářský plášť jsou převlek.
Čtvrtým a možná nejvíce znepokojujícím je, když Izrael uznává něčí novinářskou roli, ale rozhodne se, že je irelevantní, pokud je tato osoba považována za terč z jiných důvodů. Zdá se, že to byl případ Anase al-Sharifa, novináře Al-Džazíry, který byl zabit po měsících vyhrožování a sledování. "Důkazy", které Izrael poskytl o vazbách na Hamás, byly ošuntělé, odkazovaly na minulost a nedokázaly přesvědčit. Zdálo se, že úředníci si neuvědomují nebo jsou lhostejní k tomu, jak hrozně to vypadá otevřeně útočit na reportéra, zvláště na tak prominentního ve vysílání.
Teoreticky jsou všechny čtyři scénáře odsouzeníhodné. Liší se však od představy záměrné, systematické politiky zaměřování se na novináře a jejich vyhlazování. Izrael, přes všechny své nedostatky, je stále státem s vládou zákona. Premiér je před soudem, občané mohou svobodně protestovat a armáda není imunní vůči kontrole. To nezbavuje Izrael zodpovědnosti ani nezmírňuje hrůzu z těchto čísel – ale mělo by to zmírnit závěr.
Mezinárodní novináři nebyli schopni vstoupit do Gazy nezávisle od začátku války, což přidává další důležitou vrstvu složitosti. Zprávy, které vidíme, pocházejí od Palestinců v terénu, z nichž mnozí pracují pro mezinárodní média s obrovským rizikem. Někteří jsou mimořádní profesionálové. Vím to, protože jsem je najal a pracoval s nimi.
Gaza však není svobodným prostředím. Hamás kontroluje veřejný prostor a prosazuje svou vůli. Novináři nemohou vždy mluvit svobodně. Někteří lidé mohou cítit tlak, aby se drželi zpátky v kritickém zpravodajství, které Hamás nemusí ocenit. Izrael tvrdí, že někteří z nich jsou propagandisté nebo dokonce operativci. Nezavrhuji to šmahem, i když vím, že je to někdy samoúčelné tvrzení. Situace je zapeklitá a pravda je prchavá.
Ve vystoupení na CBC tento týden jsem vysvětlil, že Izrael se nezaměřuje na novináře, aby zabránil tomu, aby pravda vyšla najevo, ale "to, co se však vyvinulo, je určitá bezcitnost – lehký prst na spoušti zrozený ze zoufalství po tak dlouhém boji s Hamásem, který se odmítá vzdát".
Odpovědnost za délku této války, nejdelší v historii Izraele, leží z velké části na bedrech premiéra Benjamina Netanjahua. Jsem tvrdým kritikem Netanjahua a jeho vedení této války. Domnívám se, že se neřídí ani tak strategií, jako spíše vlastním politickým přežitím, což ho vede k cynickým a destruktivním rozhodnutím. V tomto smyslu se přibližuje karikatuře, kterou malují jeho kritici.
Ale Izrael jako celek není nakreslený padouch. Je to země čelící nepříteli, který se skrývá mezi civilisty, oslavuje mučednictví a vychovává mládež k džihádu. Hamás se už dlouho snaží proměnit utrpení Palestinců ve zbraň. To nezbavuje Izrael jeho možnosti volby, ale vysvětluje to některé souvislosti. Skutečnost je temnější, než si odpůrci Izraele uvědomují, jak už to u tragédií často bývá.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse