Sudetští Němci, Gaza a morální dilemata českého svědomí
7. 6. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
8 minut
V
evropských dějinách 20. století nenajdeme mnoho událostí, které by byly
tak nabité kolektivní bolestí, morálními dilematy a nejednoznačností
jako poválečný odsun Němců z Československa. A přesto, téměř 80 let
poté, co tři miliony sudetských Němců opustily své domovy ve stínu války
a kolektivní viny, je možné říci, že se něco mění. Vztahy mezi Čechy a
sudetskými Němci dospěly do nové fáze: fáze uznání, smíření a snad i
společné budoucnosti.
Na letošním Sudetoněmeckém sjezdu v Řezně zazněla česká hymna. Možná jen symbol, ale v politice i historii mají symboly váhu. A přestože předseda bavorské organizace sudetských Němců Steffen Hörtler hovořil o odsunu jako o „poválečném zločinu“, zároveň zdůraznil, že sudetští Němci chtějí být dnes garantem porozumění - právě v době, kdy se východ Evropy znovu stává místem války, tentokrát kvůli ruské agresi vůči Ukrajině. Sudetští Němci ocenili smíření s Čechy - Novinky
Je to gesto nejen politické, ale i lidské. Vyvolává otázku, kterou si evropské společnosti kladou znovu a znovu: jak žít s minulostí, která neodchází?
Události okolo sudetských Němců
nelze chápat bez připomenutí Mnichovské dohody z roku 1938. Z pohledu
většiny z Vás, Čechů, šlo o zradu - nejprve Západu, který přenechal zemi
Hitlerovi, a pak i části vlastního obyvatelstva, které se rychle
přihlásilo k Říši. Naopak pro mnoho sudetských Němců znamenal Mnichov
naději na vyvázání ze státu, ve kterém se necítili vítáni.
Odsun po válce byl kolektivním trestem - a jako každý kolektivní trest zasáhl i nevinné. Jak připomněla bavorská ministryně Ulrike Scharfová, Německo válku rozpoutalo, ale její konec způsobil oběti na všech stranách. Vyhnání přineslo smrt tisícům a utrpení statisícům.
Dnes však sudetští Němci už v naprosté většině neusilují o navrácení majetku. Tento posun, kodifikovaný odstraněním požadavku z jejich stanov, je klíčový. Symbolicky se tak otevřel prostor pro smíření, nikoliv pro soudní spory. Česká strana na to reagovala - například prostřednictvím festivalu Meeting Brno a jeho „Pouti smíření“, které se účastní i bývalí odpůrci a pamětníci z obou táborů.
Odsun po válce byl kolektivním trestem - a jako každý kolektivní trest zasáhl i nevinné. Jak připomněla bavorská ministryně Ulrike Scharfová, Německo válku rozpoutalo, ale její konec způsobil oběti na všech stranách. Vyhnání přineslo smrt tisícům a utrpení statisícům.
Dnes však sudetští Němci už v naprosté většině neusilují o navrácení majetku. Tento posun, kodifikovaný odstraněním požadavku z jejich stanov, je klíčový. Symbolicky se tak otevřel prostor pro smíření, nikoliv pro soudní spory. Česká strana na to reagovala - například prostřednictvím festivalu Meeting Brno a jeho „Pouti smíření“, které se účastní i bývalí odpůrci a pamětníci z obou táborů.
Sudetští
Němci nejsou výjimkou. V mnoha částech Evropy existují historické křivdy
spojené s etnickými přesuny a kolektivní vinou. Na Balkáně jsou rány
etnických čistek z 90. let ještě čerstvé. V Jižním Tyrolsku se podařilo
rakouské a italské obyvatelstvo přivést ke spolužití na základě
autonomie a vzájemného respektu.
Dnešní mladí
Češi často o sudetských Němcích ví jen málo - a většinou to, co jim
předali rodiče nebo školní osnovy. Pro starší generace je to však stále
živé téma. Pro některé je to trauma Mnichova, pro jiné trauma odsunu. V
české společnosti přetrvává jisté napětí, pokud se téma otevře příliš
emotivně: „Proč bychom se měli omlouvat, když jsme byli obětí?“
Na německé straně přetrvává podobné dilema: mezi uznáním viny za nacismus a pocitem, že mnozí sudetští Němci byli po válce znovu obětmi. Mezi těmito dvěma historickými „pravdami“ je třeba hledat prostor pro vzájemné uznání bolesti.
Na německé straně přetrvává podobné dilema: mezi uznáním viny za nacismus a pocitem, že mnozí sudetští Němci byli po válce znovu obětmi. Mezi těmito dvěma historickými „pravdami“ je třeba hledat prostor pro vzájemné uznání bolesti.
Vztah české
společnosti k sudetským Němcům je zkouškou historické empatie. Ale
zároveň, jak se ukazuje v souvislosti s válkou v Gaze po útocích Hamásu
ze 7. října 2023, je to také zrcadlo morální selektivity. To, jak česká
veřejnost často chápe kolektivní odpovědnost Palestinců za zločiny
Hamásu, odhaluje hlubší vzorec - jistý typ historické citové logiky,
který není nový. Už jednou se totiž podobný postoj promítl do
poválečného odsunu tří milionů Němců z Československa.
Když
Steffen Hörtler, představitel sudetských Němců, v Řezně označil
poválečný odsun za „poválečný zločin“, narazil na neuralgický bod. Ať už
se jeho slova hodnotí jakkoli, jedna věc je zřejmá: v české veřejnosti
dodnes přetrvává přesvědčení, že kolektivní trest po válce byl
pochopitelný - ne snad spravedlivý, ale historicky nutný.
A právě zde se rodí nepříjemná paralela. V české debatě o Izraeli a Palestině, zejména po brutálních útocích Hamásu, se často opakuje obdobná logika: „Když patříš ke kolektivu, který vyprodukoval vrahy, nemáš nárok na soucit.“ To, co bylo po roce 1945 adresováno Němcům jako celku, se dnes podobně vztahuje na Palestince - včetně těch, kteří Hamás nevolili, nenesou odpovědnost, a přesto čelí bombardování, kolektivnímu hladovění a zkáze.
Zde nejde o přímé přirovnání mezi situací v Sudetech a Gaze - jejich historické, politické a geografické souvislosti jsou zcela odlišné. Ale emoční struktura české veřejné debaty nese jisté podobnosti: přesvědčení, že spravedlnost může mít kolektivní povahu, že utrpení nevinných je kolaterální cena za vyšší princip.
A právě zde se rodí nepříjemná paralela. V české debatě o Izraeli a Palestině, zejména po brutálních útocích Hamásu, se často opakuje obdobná logika: „Když patříš ke kolektivu, který vyprodukoval vrahy, nemáš nárok na soucit.“ To, co bylo po roce 1945 adresováno Němcům jako celku, se dnes podobně vztahuje na Palestince - včetně těch, kteří Hamás nevolili, nenesou odpovědnost, a přesto čelí bombardování, kolektivnímu hladovění a zkáze.
Zde nejde o přímé přirovnání mezi situací v Sudetech a Gaze - jejich historické, politické a geografické souvislosti jsou zcela odlišné. Ale emoční struktura české veřejné debaty nese jisté podobnosti: přesvědčení, že spravedlnost může mít kolektivní povahu, že utrpení nevinných je kolaterální cena za vyšší princip.
Vztah
české společnosti k sudetským Němcům prošel vývojem. Dnes již málokdo
otevřeně slaví odsun, ale stále panuje hluboká zdrženlivost k
jakémukoliv přímému aktu omluvy či nápravy. Historie se nahlíží
prizmatem zranění - zradě Mnichova, okupaci, kolaboraci. To vše jsou
reálné historické zkušenosti. Ale otázka zůstává: do jaké míry
ospravedlňují trest bez individuálního rozlišování?
Právě v tomto kontextu je zajímavé sledovat, jak rychle se česká veřejnost identifikovala s Izraelem jako obětí útoku, a jak ochotně přijala jeho kolektivní odvetu vůči obyvatelům Gazy. Podpora Izraele v českém diskurzu často přechází v bezvýhradné ospravedlňování jeho akcí, přestože OSN, Amnesty International i Human Rights Watch upozorňují na rozsah civilního utrpení.
To, co chybí, je schopnost rozlišování. Stejně jako v poválečných letech chybělo uplatnění zásady individuální viny. Nacista byl každý Němec. Terorista je každý Palestinec.
Právě v tomto kontextu je zajímavé sledovat, jak rychle se česká veřejnost identifikovala s Izraelem jako obětí útoku, a jak ochotně přijala jeho kolektivní odvetu vůči obyvatelům Gazy. Podpora Izraele v českém diskurzu často přechází v bezvýhradné ospravedlňování jeho akcí, přestože OSN, Amnesty International i Human Rights Watch upozorňují na rozsah civilního utrpení.
To, co chybí, je schopnost rozlišování. Stejně jako v poválečných letech chybělo uplatnění zásady individuální viny. Nacista byl každý Němec. Terorista je každý Palestinec.
Evropská
identita je do velké míry postavena na zvládnutí paměti - schopnosti
učit se z historie nejen to, co nám vyhovuje, ale i to, co bolí. A právě
v tom český diskurz často selhává.
Empatie pro oběti nacismu je samozřejmá - ale empatie pro sudetské ženy a děti umírající v pochodech smrti v roce 1945? Už méně. Podobně silná solidarita s Izraelem zcela zastíní oběti v Gaze, včetně dětí, novinářů, lékařů. Je to paměť, která je selektivní. A selektivní paměť je nebezpečná - může být zbraní, nikoliv mostem.
Empatie pro oběti nacismu je samozřejmá - ale empatie pro sudetské ženy a děti umírající v pochodech smrti v roce 1945? Už méně. Podobně silná solidarita s Izraelem zcela zastíní oběti v Gaze, včetně dětí, novinářů, lékařů. Je to paměť, která je selektivní. A selektivní paměť je nebezpečná - může být zbraní, nikoliv mostem.
Vztah Čechů a sudetských Němců
by mohl být školou empatie. Vždyť obě strany prožily zkušenost ztráty,
vykořenění, a také kolektivního nálepkování. Festival Meeting Brno,
smířlivé gesto v podobě vynechání požadavků na majetek, a možnost
příštího sudetoněmeckého sjezdu v Brně - to vše jsou kroky správným
směrem.
Ale opravdové smíření nezačne, dokud si česká společnost nepřipustí, že spravedlnost není totéž co msta. A že nelze věčně chápat paměť jako morální štít, ale jako výzvu k porozumění: i tehdy, když je to nepohodlné.
Ale opravdové smíření nezačne, dokud si česká společnost nepřipustí, že spravedlnost není totéž co msta. A že nelze věčně chápat paměť jako morální štít, ale jako výzvu k porozumění: i tehdy, když je to nepohodlné.
Pozn. JČ: Musím se tady jako šéfredaktor Britských listů výrazně odlišit od těch Čechů, kteří nepovažují tzv. "odsun" Němců po druhé světové válce za zločin. Ano, naprosto jasně to byl zločin, protože aplikovat kolektivní vinu prostě nelze, stejně jako v případě Gazy. A co je důležité, poválečná deportace Němců zlikvidovala multikulturní ráz Československa, což je vždycky chyba (jak mi vadilo, že Praha byla za komunismu čistě jednonárodnostní, teď už se to naštědtí v Praze zlepšilo, ne ale mimo Prahu) a deportace německého obyvatelstva po druhé světové válce brutálně posunula Československo do Stalinovy náruče.
614
Diskuse