Obsese s Madeleine McCann: národní tragédie, nebo projev rasové zaujatosti?

7. 6. 2025 / Fabiano Golgo

Osmnáct let po zmizení Madeleine McCann v Portugalsku pokračuje pátrání – tišší, unavené a očividně bez výsledků. Když vyšetřovatelé opět zabalili radarové skenery a forenzní sady v Praia da Luz, jedna věc zůstává jasná a děsivá: zmizení Madeleine McCann je pravděpodobně nejobsáhleji mediálně pokrytý případ zmizelého dítěte v novodobé britské historii. Zatímco turisty lákají selfie u apartmánu v Ocean Clubu a Netflix rozpitvává příběh do dokumentárních sérií, vznáší se nemilosrdná otázka – proč právě toto dítě? Proč právě tento případ? A co nám tato fixace říká o tom, čích životů si jako společnost skutečně vážíme?  ‘Every parent’s nightmare’: after 18 years, was this the final search for Madeleine McCann? | Madeleine McCann | The Guardian

 
Výraz „Missing White Girl Syndrome“ (syndrom zmizelé bílé dívky), použitý novinářkou Gwen Ifill, označuje disproporci v tom, jak média pokrývají případy zmizelých osob – zejména tehdy, jde-li o mladé, půvabné bílé dívky z nižší střední nebo střední třídy. Případ Madeleine McCann, bohužel, splňuje všechny tyto kritéria.

Bývalý šéf vyšetřování vražd u Londýnské Metropolitní policie Simon Foy se k tomu nepřímo vyjádřil: „Je to   blonďatá holčička, střední třída, dovolená, noční můra každého rodiče.“ Ale znamená to, že dívky tmavé pleti z dělnických či migrantských rodin nepředstavují stejnou noční můru pro své rodiče? Nebo jen jejich příběhy nejsou pro trh dostatečně „přitažlivé“?

Vezměme si případ Ruth Waring – 16leté černošské dívky, která zmizela v Birminghamu v roce 2007, tedy ve stejném roce jako Madeleine. Její případ se dostal stěží do regionálních novin. Nebo Charlene Downes, bílé dívky z dělnické třídy, která zmizela v Blackpoolu v roce 2003 při  podezření na vtažení do sítě sexuálního vykořisťování. Pouze krátký zájem médií – a pak ticho.

Znepokojující je i případ Samanthy Orobator, 14leté dívky britsko-nigerijského původu, která zmizela v roce 2008 a která se ani jednou neobjevila v hlavních zpravodajských relacích. Žádný mediální humbuk. Žádná mezinárodní pomoc. Žádné pátrání za pomoci stamilionových rozpočtů.

Organizace Missing People UK uvádí, že v Británii se každý rok nahlásí na 70 000 zmizelých dětí. Z toho značná část případů se týká dětí z etnických menšin. Ale jen málo z nich získá mediální prostor – a už vůbec ne ve formě dokumentárních sérií nebo národních vyšetřování.

Co udělalo z případu Madeleine McCann takový magnet pro média? Je zde představa dokonalé rodiny, ideální dovolené a náhlé ztráty nevinnosti. Ale příběhy nevznikají samy – jsou tvořeny kulturními očekáváními, rasistickými předsudky a editoriálními rozhodnutími o tom, co „se prodá“. Ve mnohém případ Madeleine připomíná tragickou telenovelu, opakovanou donekonečna bez nových důkazů. Turisté dnes navštěvují Praia da Luz ne z úcty, ale kvůli vlastní účasti na „živém krimi-příběhu“. Někteří dokonce večeří tam, kde naposledy jedli McCannovi – jako pozorovatelé makabrózní atrakce.

Mezitím rodiny zmizelých černošských a hnědých dívek prosí o pozornost. Organizují hledání, rozvěšují letáky, posílají výzvy na sociální sítě – většinou bez pomoci. Bez světla reflektorů zůstávají tyto případy nevyřešeny a zapomenuty.

Toto vše není kritika McCannových. Jejich bolest je skutečná a hrozná. Každé zmizelé dítě si zaslouží být nalezeno. Každý rodič si zaslouží odpovědi. Ale spravedlnost v demokratické společnosti nemůže být vybíravá. Nemůže záležet na barvě pleti, společenském statusu nebo marketingové přitažlivosti.

Takže když končí další bezvýsledná kapitola v případu Madeleine McCann, neměli bychom se ptát jen „co se jí stalo“, ale i „co se děje s těmi ostatními“ – s Ruth, Samanthou, Charlene – které jsme už zapomněli, nebo jsme je vlastně nikdy nepoznali.

Chceme-li věřit, že na každém dítěti záleží, pak to musí odrážet i náš mediální zájem. Zmizení je zmizení. Ale pozornost? Tam začíná nespravedlnost.