Don Pablo nic nevzal… a ta částka taky nesouhlasí

3. 6. 2025 / Milan Čech

 

Připojte se v tiché meditaci při četbě tohoto textu k zaslouženému blahořečení tohoto světce, pro kterého byla služba národu vším, zatímco osobní a sobecká hlediska upozaďoval až na samou hranici sebezničení.

Autor tohoto textu chápe, že ne všichni mohli věnovat miliony korun na očištění svého mozku v rámci scientologické církve tak jako on. Logicky tak nemohou dosahovat jeho intelektuálních a morálních kvalit.

 Proto si raději společně zopakujme základní fakta o tomto pilíři čistoty v politice, která vám mohla uniknout, než se pustíme do depresivních sebezpytných úvah o tom, zda je demokracie bez Blažka vůbec ještě udržitelná.

Přezdívka Don Pablo znamená – dle učení autorovy neomylné scientologické církve – svatý Pavel.

 „Don“ totiž ve svahilštině s použitím moskevského dialektu znamená „svatý“, což samozřejmě ví každý, kdo absolvoval alespoň základní kurz náboženství, střelby a mučení na některém ze svatých míst širé a dobrotivé Rusy.

 Svahilštinou mluvil ostatně sám Ježíš, který podle slovenské vlády a skutečných historiků z VŠŽ pocházel ze Slovenska – a proto právě jeho rodnou svahilštinou se musíme u jmen svatých řídit především.

 Autoři přezdívky ale především odkazují na Blažkovu duchovní podobnost se svatým Pavlem, jehož reinkarnací – guru absolutní etické purity – bezpochyby byl a je.

Za svatého ho ostatně pokládá i samotný Bůh – tedy ten jediný pravý, pravoslavný, s trvalým pobytem v Chrámu ruských ozbrojených sil a KGB, oficiálně nazývaném Chrám Kristova vzkříšení, který se nachází v parku Patriot u městečka Kubinka v Odincovském rajónu Moskevské oblasti, přibližně 40 kilometrů západně od Moskvy.

 Paradoxně – ač Bůh z principu své podstaty vševědoucí – dozvěděl se o Blažkově oddanosti a svatosti teprve z hlášení soudruha Nejedlého, odeslaného z posvátného mobilu s fotografií dalšího světce – Vladimira Putina.

 Podle legendy se při stahování zašifrovaného hlášení samovolně rozsvítil samovar, zazněla hymna ze zlaté éry Stalina a zlaťáky se samy začaly sypat z kupole chrámu.

 Většinu – s pomocí boží – pochytal náhodně procházející Kirill, který s předstihem zavětřil svým třetím okem přicházející zlato.

 Pomocí biskupského žezla pak odháněl ostatní poutníky, protože svým duchovním zrakem správně rozpoznal, že by je bohatství zničilo – což jemu po náročném výcviku v KGB nehrozilo.

 A tak se obětoval. I Kirill na sebe umí brát tíhu světa jako svatý Pavel.

Nadpozemským důkazem svatosti Svatého Pavla je pak skutečnost, že – po vzoru samotného Boha – stvořil ze svého vlastního žebra v brněnské stoce budoucího premiéra této země, aby jeho stranu ochránil před požíráním rajských jablek, kterého by se jinak dopustili ti méně čistí členové jinak až nepříjemně neposkvrněné ODS.

 Nepopsaný fíkový list byl potřeba – a Don Pablo ho stvořil. Pro blaho celého lidstva.

 Minimálně do doby, než bude možné se otevřeně spojit s čistokrevnými oligarchy a vládnout bez fialových fíkových listů.

Dětství světce a jeho kázání v nonstopu:

Svatému Pavlovi se i pro tyto státní zásluhy klaní všichni – ať už ve svých funkcích, věznicích, nebo hřbitovech, kam si do urničky ke svému popelu vzali ty nejkřišťálověji nejčistší, v politice čistě nabyté majetky.

Svatý Pavel je totiž nejen „patronem spisovatelů náboženské literatury, katolických novinářů a komentátorů“, ale i obrácených hříšníků – ke kterým měl vždy blízko, i když sám byl světcem již od útlého mládí.

 Vyhlášené jsou příběhy o tom, jak i za brněnských tornád a bouří jako malý chlapeček kráčel temnými uličkami této zapadlé vísky a přesvědčoval tamní vyvrhele, aby se obrátili na mentální čistotu a morální kvality života – bez korupce a bez jakýchkoli kompromisů.

Bez deštníku, s pohledem upřeným k nebi a mírným úsměvem na rtech vstupoval do nočních nonstopů i mafiánských brlohů, kde místo svěcené vody cákaly panáky Fernetu – a kázal.

 Bez bázně. Bez účtenky. Pro dobro světa, na úkor svůj a své prázdné dětské pokladničky, kterou vždy rozdal těm nejubožejším, které na své pouti potkal.

Prorocké vize, LSD a apokalypsa:

Stejně jako byl svatý Pavel I. kolem roku 67 n. l. v Římě – podle tradice popraven stětím za vlády císaře Nerona – i svatý Pavel II. (známý pod civilním jménem Blažek) byl svými věrnými příznivci a tvůrci přezdívky rozpoznán jako mučedník budoucnosti.

V jednom ze svých náboženských vytržení – po požití těch nejkvalitnějších psychedelik (na balíčku stálo: kancl Pavel, Vaňková koks a LSD, zdraví Nejedlý) – v prorocké vizi zřetelně uviděli, že i on bude jednou nespravedlivě (politicky) popraven.

(Zajímavé je, že drogy pozřeli, přestože nápis na balíčku nedával smysl: pokud Vaňková, tak Pavla; pokud Pavel, pak Vaňek. Rovněž rozporné informace o tom, zda jsou látky poživatelné (zdravé), nebo naopak nejedlé, byly varující – ale velcí mystici, překonávající čas a trojrozměrný svět, vždy museli čelit strachu a výzvám.)

A naše země, zbavená tohoto svého nejsilnějšího morálního pilíře, se zřítí do apokalypsy chaosu bez pravidel a omerty.

Manželka, Háva a svatá redistribuce miliard a garant ruské spravedlnosti

Proč se tedy jedná o skutečnou svatost, a ne jen nějaký prázdný oslavný marketingový škvár, jakých je v politice před volbami plno?

Jednoduše proto, že svatý Pavel vždy skutečně myslel zejména na druhé – ubohé, trpící a znevýhodněné. Existuje o tom mnoho doložitelných záznamů, které budou po jeho smrti odeslány do Vatikánu, aby svatořečení mohlo proběhnout i de jure.

Například přihrával štědré exekuční zakázky nebohé živořící právničce, která – čistě náhodou, řízením osudu a karmické náklonnosti – byla také jeho manželkou. Což na jeho přidělení zakázek samozřejmě nemělo žádný vliv.

 Zatímco jiní politici by se této zjevné náhody zalekli, svatý Pavel naopak pevně stál na svém:

 „Není snad spravedlivé, aby i ten nejbližší měl přístup k veřejným zakázkám jako první?“

 Změnil tím běh morální filozofie i zadávacích řízení.

Stál dokonce na straně nebohého žebráka Hávy ve sporu Diag Human – protože i tento nenápadný miliardář měl právo konečně získat pár drobných miliard, aby na té své lavičce pod mostem mohl v klidu kontemplovat o nespravedlnosti světa bez obav o svou ekonomickou budoucnost.

Svatý Pavel nikdy nebral v úvahu, kolik má kdo peněz – řešil to, kolik by ještě mohl mít, a jak mu je může pomoci získat.

 Jako pomoc bližnímu, bez očekávání čehokoli zpět.

Někteří závistivci tomu říkají klientelismus, jiní zneužití moci, ale opravdový světec ví, že

 největší formou milosrdenství je přesun veřejných financí do soukromých rukou těch, kteří cítí, že mají pořád málo – a trpí tímto nelidskou bolestí.

Nešlo ale jen o peníze, světec se zastával dokonce i chudého a bezmocného ruského režimu, který byl dlouhodobě šikanován tím, že nesměl mučit každého, kdo se mu nelíbil.

 A tak mu svatý Pavel velkodušně vydal jednoho ruského podnikatele, který měl tu drzost nebýt tak čistý jako on sám – a tudíž mu byl z principu jeho čisté a nesoudící duše odporný.

Zatímco slabší povahy by váhaly, on s klidem svatého v očích podepsal výjezdní doložku do ruského kriminálu, kde se konečně mohly naplnit všechny hodnoty přátelské spolupráce mezi obdobně spravedlivými režimy, řízenými stejnými silami v pozadí.

 Díky tomu si Rusko mohlo opět připomenout, jak krásně zní výkřiky pravdy ve vazební cele bez větrání, zatímco v rohu doutná popelník a zadržený konečně chápe význam slova „převýchova“.

Svatý Pavel pomáhal i nebožákům, kteří měli problémy dostat se v předraženém Brně k nějakému skromnému příbytku, kde by mohli konečně složit své bezdomovectvím zničené hlavy.

 Nezastavily ho přitom ani běžná pravidla o tom, že ministr spravedlnosti by neměl zasahovat do živých kauz a tahat informace ze spisů – protože jak jinak má světec projevit slitování, když ne právě v těch nejtěžších okamžicích pro nebohé vyšetřované?

Jak už jsme řekli – bez ohledu na počasí – šel dál, pro blaho všech.

 Ani déšť, ani vítr, ani pohled na vlastní popularitu v průzkumech ho nedokázaly zastavit.

I po přesunu do Prahy neúnavně vykonával svou misijní činnost v mafiánských restauracích, kde – mezi chody a přípitky – přesvědčoval ty, kteří nedosáhli jeho etické výše, aby se jím inspirovali a připojili se k boji za politickou čistotu.

 Ať už to byli advokáti, podnikatelé, bývalí estébáci nebo duchovní z moskevského chrámu spravedlnosti – každý mohl najít své místo po boku svatého Pavla,

 stačilo držet jazyk za zuby a znát heslo do zadního salonku.

Poslední obětí, kterou svatý Pavel položil na oltář své země – země, která je mu vším a kterou vždy nadřazoval nad své soukromé zájmy – bylo předání miliardy v bitcoinech státu, aby zajistil jeho další fungování v nelehkých podmínkách současného zkorumpovaného a zprofanovaného světa.

Zatímco zrádci republiky si dávají klíče ke kryptu do matrací nebo na Bahamy, Don Pablo je přinesl na ministerstvo v síťovce po babičce.

 Bez smluv, bez podezření, jen s čistotou v očích a pevnou vírou, že když stát něco potřebuje, má to pořídit na darknetu.

Dočkal se za tento přínos státu nějakého ocenění? NE!

Na tomto místě je tedy rovněž správné ukázat, jak zvrhlý a nespravedlivý je současný svět.

 Najdou se totiž tací, kteří tvrdí, že když si dokonce teflonový Pavel usmyslel bez breku a kopání odejít z politiky, muselo to být za takový balík, že ho do smrti neutratí ani jeho nejširší rodina

 (nejspíš ve všech svých dobročinných samaritánských projektech, jimiž bude i nadále pozdvihovat svět na svůj úkor – pozn. autora).

Konspirační blázni, vidící v každém jen nekonečnou temnotu, štěkají dokonce i na ty nejsvětější – na samy symboly čistoty – tedy i na tohoto světce – a obviňují ho, že miliarda pro stát z oněch dvanácti miliard na kryptopeněženkách drogového dealera –

 který si jistě také zaslouží vymanit se z nuzného života – nemusí být jedinou miliardou, která časem změní majitele.

Jsou i tací, kteří mu spílají, že se napakoval tak, jak se to od zlatých klausovských tunelářských dob nikomu v napravené a čisté ODS nepovedlo,

 a že zaprodal demokracii, soupeřící o přežití v nadcházejících volbách, za pár miliardových drobných do své osobní pokladničky –

 a je tedy Jidášem demokracie, který ji zaprodal skutečné temnotě.

Pozitivních ocenění Svatého Pavla je v této zkažené civilizaci pomálu.

 Jen občas někdo ocení, že na rozdíl od syslícího Babiše, který bude syslit a lhát v parlamentu pro další miliardy až do konce svých dní – i když je nikdy nebude moci utratit ani on, ani zahradník, co je jednou zdědí – dokázal Don Pablo tuto psychopatologii překonat s grácií sobě vlastní.

 A oddat se užívání majetku bez přímé politické moci.

A tak zatímco jiní zestárnou ve žvanírně mezi postavičkami plnícími rozkazy z onoho moskevského chrámu, vilka na Tahiti bude důstojnějším místem pro závěrečnou etapu života svatého muže, co zasvětil život společnosti.

V tropickém stínu, s koktejlem v ruce a VPN připojením ke své krypto peněžence, se další angažování ve prospěch státu povede nejlépe.