Třicet let od úmrtí Jana Čulíka seniora

30. 4. 2025 / Jan Čulík

čas čtení 26 minut
30751
Dnes je tomu třicet let, co dne 30. dubna 1995 zemřel ve věku necelých sedmdesáti let pražský anglista, překladatel a filozof dr. Jan Čulík senior. Narodil se před sto lety, 6. července 1925.

Jan Čulík byl především vynikajícím překladatelem románů Grahama Greena, s nímž se také osobně setkal při jeho návštěvě Prahy v roce 1969. Podepsal dr. Čulíkovi při tom jeho překlad Greenova románu Konec dobrodružství, který vyšel v katolickém nakladatelství tehdy nazývaném "Lidová demokracie" (dnes je to Vyšehrad). Rok 1969 bylo období, kdy liberalizace Pražského jara nebyla ještě v Československu potlačena, a tak Greene do knihy vepsal "S nadějemi roku 1969."

Kromě toho, že byl Graham Greene jedním z nejvýznamnějších britských spisovatelů dvacátého století, byl to také britský špion, a bylo o něm známo, že cestuje do zemí, které jsou z mezinárodně-politického hlediska zajímavé. Proto se během jeho návštěvy v Praze šířily - nepodložené - zvěsti, že možná  Greene přijel proto, že ví něco o možném dalším překvapivém vývoji v Československu. Ty se zjevně nesplnily.


Dovoluji si při příležitosti třicátého výročí úmrtí mého otce níže znovu publikovat nekrology, které jsem po jeho smrti vydal v britském deníku Independent a odvysílal ve Svobodné Evropě, píše Jan Čulík junior. Zároveň také zveřejňuju vzpomínku českého diplomata Milana Jakobce, jehož jsme oba, já i můj otec, kdysi dávno učili angličtinu,. Ale než k tomu dojde, ještě dvě fotografie a ještě jedna věc:

Založené ve výtisku českého překladu Konce dobrodružství od mého otce z roku 1959 v jeho pražské knihovně jsou ještě dva kousky papíru. Na tomto jednom je Greenovou rukou psaná adresa jeho londýnského literárního agenta:


Druhý kus papíru je možná zajímavější. Je na něm část dobové recenze knihy Konec dobrodružství od Luboše Dobrovského, posléze známého a oslavovaného disidenta. Jenže Luboš Dobrovský tu knihu ze stalinského hlediska naprosto ztrhal:

"Konec dobrodružství je kniha nedobrá. Greene se nás pokouší na stránkách svého románu přesvědčit, že bez Boha, bez víry v něho, nenalezneme štěstí na tomto světě. Skryt za maskou cynismu, aby "JEHO" dobrota tím více vynikla, vypráví Greene příběh dvou konvertitů.
(...) Až sem to alespoň není nevkusné. (...) Musím však říci, že jsem dávno nečetl nechutnější scénu než je spor Bendrixe, Henryho Milese, kněze a Richarda o to, má-li být Sára pohřbena světsky či církevně. (...)"


Nechci tady nutně osobně příliš útočit na Luboše Dobrovského, také už dnes mrtvého.  Jen je možná rozumné připomenout, že mnozí oslavovaní disidenti měli stalinskou minulost. Mám v Praze někde ještě dopis od Luboše Dobrovského z Literárních novin mému otci, odmítající vydat mu v těchto novinách článek, protože není dostatečně leninský.

Vzpomínky a nekrology:

Jan Čulík junior v rozhlasové stanici Svobodná Evropa:

V neděli 30. dubna zemřel v Praze ve věku devětašedesáti let dr. Jan Čulík, anglista, učitel, překladatel, autor. Nad jeho životem a dílem se v následujícím příspěvku zamýšlí jeho syn, náš britský korespondent.

[pásek]

Můj otec byl příslušníkem té generace, které se ještě na poslední chvíli dostalo vysoce kvalitního, takzvaného klasického vzdělání, jaké produkovala školská  tradice první republiky. Bohužel ji však tato školská  tradice naprosto nepřipravila na politické pohromy, k nimž došlo, když se ve střední Evropě dostaly k moci totalitní režimy.

Dr. Jan Čulík studoval nejprve na pražském Jiráskově gymnáziu. Odtud byl za nacistické okupace s celou třídou vyloučen 'ze všech středních škol v protektorátu', protože se na školním záchodě objevil nápis 'Hitler je vůl'. Učil se pak kovářem, pracoval jako pomocný dělník, ale nakonec mu bylo dovoleno v roce 1944 odmaturovat na pražském Akademickém gymnáziu.

Po roce 1945 studoval anglistiku a latinu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studium dokončil doktorskou prací o paradoxu v moderní anglické literatuře, práce však nebyla v roce 1949 na filozofické fakultě přijata s odůvodněním, že 'neobsahuje žádné citáty z Lenina ani Stalina'. Otec nebyl ochoten text práce měnit a doktorát za ni obdržel až o dvacet let později, v roce 1969.

Rodina byla postižena komunistickým útlakem. Otce, kterému zemřela matka, když mu byly pouhé dva měsíce, vychovaly dvě tety a tehdy známý středoškolský učitel katolického náboženství, P. Antonín Čulík, tajemník pražského arcibiskupa Josefa Berana. Po komunistickém převratu byl Antonín Čulík zatčen a ve vězení na Mírově strávil 9 let. Druhým blízkým příbuzným mého otce, který se stal obětí totalitního komunistického režimu, byl otcův švagr, katolický intelektuál dr. Rudolf Voříšek, vydavatel revue Řád. 1. listopadu 1953 zemřel ve vězení.

Otec se se svým akademickým vzděláním a odporem ke komunistické ideologii po převratu naprosto neuplatnil v povolání, pro které studoval a v oborech, pro něž měl talent. Do konce 60. let pracoval jako úředník v jednom podniku zahraničního obchodu, pak jako technický překladatel v jednom výzkumném ústavu.

Od poloviny padesátých let překládal můj otec především moderní anglickou literaturu: Grahama Greena, Evelyna Waugha, G.K. Chestertona, Williama Goldinga a mnohé další autory. Tajným bestsellerem se koncem šedesátých let stala kniha amerického novináře Jima Bishopa Den, kdy zemřel Kristus.

Celkem otec přeložil čtyři díla Grahama Greena. S Greenem si také během let vyměnil několik dopisů a v roce 1969 se s ním setkal v Praze. Životní dílo a filozofie tohoto velkého anglického katolického autora mého otce fascinovaly: ve vývoji jeho názorů na katolictví viděl těsné paralely s vývojem svých vlastních názorů. Loni na podzim vydal můj otec rozsáhlou monografii Graham Greene, básník trapnosti, 'literárně filozofické zkoumání jednoho z posledních existencialistů', kde jeho dílo zasazuje do širšího teologického a filozofického kontextu'.

Dlouhá léta otec vyučoval v Praze v mnoha jazykových kursech angličtině. Angličtinu považoval za nástroj svobody, jehož pomocí je možno se vymknout izolaci a ideologické manipulaci.

V mládí otec studoval také hudbu. Vrátil se k ní, když mu bylo přes padesát. Koncem sedmdesátých let nastudoval a nacvičil nejvýznamnější varhanní díla Johanna Sebastiana Bacha. Pořádal tehdy v Praze občasné varhanní koncerty pro zájemce. V listopadu 1983 však ohluchl. Od té doby se věnoval velmi intenzívně překládání a psaní. Od druhé poloviny osmdesátých let, odkdy měl k dispozici počítač, práci doslova chrlil. Na objednávku nakladatele Alexandra Tomského přeložil otec koncem osmdesátých let, ještě za komunismu, rozsáhlé Dějiny dvacátého století od britského historika Paula Johnsona. Disky s překladem jsem posílal poštou z Prahy do Glasgowa (komunistická poštovní kontrola zjevně netušila, že na disku je čtyři sta stránek textu). Celkem přeložil otec do češtiny více než 30 knih. V rukopise zůstává  praktická  příručka pro překladatele, kterou napsal v posledních měsících, protože mu silně vadil úpadek české překladatelské kultury a úrovně českého jazyka od demokratické revoluce v roce 1989.

Celý život se otec intenzívně zabýval nezodpovězenými a nezodpověditelnými filozofickými a teologickými otázkami: Kdo jsme? Odkud přicházíme? Proč jsme na světě? Existuje Bůh? Jaký je a co po nás chce? Co se stane po smrti? Od roku 1989 vydal překlady několika anglických a amerických titulů, často doplněné s vlastními původními esejemi, které se snaží odpovědět na tyto otázky. Dr. Jan Čulík také po sobě zanechal pozoruhodnou literární pozůstalost: asi dvacet zápisníků, v nichž nad těmito otázkami uvažuje a od začátku osmdesátých let průběžně až do letošního dubna komentuje politický vývoj v Československu a v České republice.

Neustále, po celý život, nade vše, zdůrazňoval dr. Jan Čulík potřebu otevřenosti a osobní integrity, škodlivost ideologií a veškerých uzavřených myšlenkových systémů.

Cituji závěrem z jeho zápisků, obsahujících jeho vlastní úvahy i výroky myslitelů, které považoval za klíčové:

Pojem Boha je nad lidské chápání. Přinejmenším asi tak - ale nekonečně víc - jako Bachovy Braniborské koncerty přesahují chápání švába. Bůh není bytost člověku podobná  a nemá  jeho vlastnosti: nehněvá  se, nežárlí a nežádá  zadostiučinění a usmiřování v podobě celopalů a vykupitelských obětí. Podstatou budoucího náboženství - jeho obrysy se objevují už dnes - bude asi vědomí, že nejsme na tomto světě CELÍ. Je tu jen část naší bytosti, jakoby na zkušené, aby se pak spojila se svým hlavním Já, po němž toužíme, a které na nás čeká, dokud se nezdokonalíme, aby se s námi definitivně spojilo.

Duch svatý - Paraklétos - je naše vyšší já, animus, které zná  mnohem víc než my. Mlčíme-li a netlumíme-li jeho hlas vlastním žvaněním, dovíme se věci.

Člověk nesmí nikdy vložit odpovědnost za svůj život do rukou někoho jiného. Viz Kafkovo podobenství o dveřníkovi, kde má každý do Zákona, to je k naplnění života, svůj zvláštní vchod; nelze tam vejít ani ve dvou, tím méně kolektivně, jak si představují různá  náboženství nebo totalitní politické strany.

Člověk nemá být nikdy pro druhého prostředkem, nýbrž cílem.

Tím, že se dám do cechu ševců, neznamená, že umím vyrábět dobré boty. Tím, že vystuduji teologii a stanu se duchovním, neznamená, že mám patent na výklad života a jeho záhad, jako je například existence zla. Pokud to někdo vůbec trochu dokáže, jsou to lidé Bohem nadaní a povolaní, bez ohledu na doktoráty, úřední licence a společenské instituce.

Lidským údělem je pravdu hledat a objevovat. Ale vždy jen částečně. Důležité při tom hledání je jít správným směrem, tj. od imanence k transcendenci, v úsilí o pravdu přesahovat sama sebe. Ten směr je každému člověku alespoň v základních obrysech dán: rodí se se 'smyslem pro pravdu', ale musí ho rozvíjet, ne tlumit a likvidovat, což znamená  duchovní smrt.Utrpení je dvojznačný pojem. Instinktivně 
se mu všechno živé vyhýbá, a přesto je nejúčinnějším nástrojem pokroku. Utrpení je zřejmě něco jiného, než jak je chápeme a jak se nám jeví. Kdyby bylo zlem, je Bůh sadista. Ale on je podle všeho milujícím 'sadistou', jehož motivy nechápeme.

Nikomu se nepodřizovat, nikoho neutlačovat, nezvětšovat bídu a zmatek světa.


* * *

Jan Čulík junior v britském deníku Independent, 7. května 1995:
 
https://www.independent.co.uk/news/people/obituary-jan-Čulík-1618648.html

OBITUARY : Jan Čulík

Jan Čulík ml.

Neděle 07. května 1995 23:02 BST

Jan Čulík se narodil ještě v době, kdy mohl těžit z všestranného, „klasického“ vzdělání v tradici meziválečné demokratické Československé republiky. Toto vzdělání však nedokázalo příslušníky jeho generace připravit na politická kataklyzmata, která měla Československo postihnout od roku 1939, a zanechalo je v následujících totalitních desetiletích často spíše v izolaci.

Poté, co nakonec dokončil středoškolské vzdělání (počátkem čtyřicátých let byla celá třída vyloučena „ze všech středních škol v Protektorátu Boehmen a Maehren“, protože na školním záchodě byl objeven nápis „Hitler je vůl“), studoval Čulík od roku 1945 angličtinu a latinu na Karlově univerzitě v Praze, kde ho učil skotský básník Edwin Muir. Čulíkova doktorská práce na téma „Paradox v moderní anglické literatuře“ nebyla v roce 1949, rok po komunistickém převratu v Československu, přijata, protože „neobsahovala žádné citáty Lenina a Stalina“. Nakonec mu byl doktorát udělen v roce 1969.

Od roku 1949 pracoval Čulík po dvě desetiletí jako úředník ve státním podniku zahraničního obchodu, později jako technický překladatel. Jeho katolický původ a odmítání kompromisů s komunistickou ideologií mu znemožnily najít vhodnější zaměstnání. V padesátých letech byli dva jeho blízcí příbuzní uvězněni komunistickými úřady. Jeho strýc, katolický kněz Antonín Čulík, který ho vychovával, tajemník tehdejšího pražského arcibiskupa, strávil ve vězení devět let; jeho švagr, katolický intelektuál a redaktor Dr. Rudolf Voříšek, přišel v roce 1953 ve vězení o život.

Od konce padesátých let, poté, co stalinistické sevření Československa poněkud povolilo, překládal Jan Čulík do češtiny moderní anglickou literaturu: díla Evelyna Waugha, G. K. Chestertona, Williama Goldinga, Grahama Greena a dalších autorů. Celkem přeložil více než 30 anglických a amerických titulů a své překlady často doprovázel vlastními eseji.

Na objednávku českého emigrantského nakladatelství v Londýně přeložil Čulík ještě před pádem komunismu devítisetstránkové Dějiny moderního světa (1983) Paula Johnsona jako protipól komunistického pohledu na dějiny. Počítačové disky byly posílány z Prahy do Británie poštou. Kniha vyšla v Praze krátce po demokratické revoluci v roce 1989 a vyvolala živou diskusi. Po mnoho let Čulík také vyučoval v Praze angličtinu. V angličtině viděl nástroj svobody, prostředek, jak se vyhnout izolaci a manipulaci.

Jan Čulík cítil zvláštní blízkost ke Grahamu Greenovi, v jehož osobním filozofickém a náboženském vývoji od relativně ortodoxního katolicismu k volné, individuální křesťanské víře viděl úzkou paralelu s vývojem svých vlastních názorů. Přeložil čtyři Greeneova díla, v průběhu let si s ním vyměňoval dopisy a v roce 1969 se s ním setkal v Praze.

V roce 1994 vydal Čulík u nás rozsáhlou studii o Greeneově díle Graham Greene: básník trapnosti, „literárně-filozofickou analýzu“, která se od studií Normana Sherryho a Michaela Sheldena liší především tím, že Greeneovo dílo vztahuje k různým křesťanským (většinou novoplatónským) myslitelům a zasazuje je do širšího filozofického kontextu.

Čulík tvrdí, že mezi názory Grahama Greena a názory německého existencialistického myslitele Karla Jasperse existuje úzká intuitivní paralela, i když Greene Jasperse, jehož překlady do češtiny jsou často velmi nesrozumitelné, možná nikdy nečetl. Greene, stejně jako Jaspers, viděl tento svět jako problematický a nedokonalý. Greene to demonstroval tím, že své hrdiny zkoušel tím, že je stavěl do extrémních situací; tlak extrémních situací vyvolával nejednoznačnost. Podle Čulíka pochybná povaha našeho světa odkazovala jak Greenovi, tak Jaspersovi na jiný svět.

Greene byl podle Čulíka básníkem selhání, který si uvědomoval, že selhání dodává našemu světu metafyzický rozměr. Greenovu systematickou, celoživotní neloajalitu a extrémní nezávislost interpretoval jako protest proti moci a odlidšťujícímu vlivu úspěchu.

Jan Čulík jnr

Jan Čulík, spisovatel, pedagog, překladatel: narozen 6. 7. 1925 v Praze, ženatý 1952 s Hanou Šedivou (dva synové, jedna dcera), zemřel 30. 4. 1995 v Praze.

* * *

Milan Jakobec: Anglista PhDr. Jan Čulík

PhDr. Jan Čulík starší byl jako biblický Job, stíhala ho jedna pohroma za druhou - ve dvou měsících mu zemřela matka, s celým Jiráskovým gymnáziem v Praze byl vyloučen ze studií na všech protektorátních školách, protože se na záchodku objevil nápis “Hitler je vůl”. Když konečně po válce dostudoval anglistiku a latinu na filozofické fakultě UK, komunisté mu díky jeho kádrovému posudku zatíženému rodinnou katolickou tradicí dali umístěnku do pohraničí - učit na jednotřídce. 

Studium dokončil doktorskou prací o paradoxu v moderní anglické literatuře, práce však nebyla v roce 1949 na filozofické fakultě přijata s odůvodněním, že „neobsahuje žádné citáty z Lenina ani Stalina“. 

Jan Čulík nebyl mužem kompromisu, citáty klasiků nedoplnil a doktorát za práci obdržel až o dvacet let později. Později se uchytil v podniku zahraničního obchodu Technoexport, kde mohl alespoň, vedle práce obyčejného referenta zahrnující překlady obchodních nabídek a smluv na dodávky cukrovarů a pivovarů, učit svůj milovaný anglický jazyk. 

Po vysoké škole jsem právě do Technoexportu nastoupil a PhDr. Čulík se stal mým prvním učitelem angličtiny. Byl typem učitele - intelektuála – nedřel s námi gramatiku (s tou mám dodnes problémy), ale s rozkoší s námi probíral filozofické otázky a kulturní dějiny Anglie. Soudružky z rozmnožovny, které dostatečně čile nereagovaly na jména jeho idolů G. K. Chestertona či Grahama Greena nebo projevily nějakou jinou, dle jeho soudu zásadní, neznalost, častoval sžíravými poznámkami typu: „Vy neznáte filosofa Karla Jasperse? Tak co tu vůbec děláte?” Po několika lekcích, kdy si protrpěly své, z jeho kurzů angličtiny odcházely. Některé plačky.

Jeho jazykový kroužek zakrátko připomínal spiklenecké centrum, zbyli jen ti prověření, jejichž kulturní zázemí i politické názory byly PhDr. Čulíkem uznány jako vyhovující. Kolovaly mezi námi samizdaty, knížky z Palach Pressu, které posílal z Glasgow jeho syn Jan, který se tam přiženil, i Čulíkovy překlady zakázaných autorů. Po mém odchodu z Technoexportu do Lorety, kdy jsem povýšil z právníka na strážného, jsme přesunuli naše spiklenecké centrum tam a scházeli se po večerech v loretánských ambitech a ve stínu loretánských varhan.

PhDr. Čulík vedle Anglie, angličtiny a řeckých filosofů miloval hudbu, zejména J. S. Bacha a skvěle hrál na varhany. Loretánské varhany, kde SE střídal s rockerem Filipem Topolem, byly pro něj jen přilepšením, protože jeho domovským kostelem byl evangelický Salvátor poblíž Staroměstského náměstí, pár kroků od Žatecké ulice, kde bydlel. Vzhledem k plodnosti J. S. Bacha se to zdá až neuvěřitelné, ale Jan Čulík v  kostele Salvátora nacvičil a natočil celé Bachovo varhanní dílo.

Při jeho Bachových fugách osamocený posluchač v setmělém kostele cítil bezhlavá těla dvaceti sedmi českých pánů popravených na Staroměstském náměstí, jak se drala z hrobů hledat své hlavy vystavené na výstrahu českým vzbouřencům na Mostecké věži. Bachovou neúnavnou aktivitou se sám zřejmě nakazil, protože vedle své varhanní posedlosti stále pracoval na dalších a dalších překladech románů Grahama Greena. S tímto velkým romanopiscem a životním dobrodruhem si čile dopisoval a při jeho pobytu v Praze se s ním dokonce setkal a navázal s ním přátelství. Není divu, že to byl právě on, kdo o něm napsal nejzasvěcenější knížku „Graham Greene: básník trapnosti“, která vyšla ve dvou vydáních.

Když odešel do důchodu a zbavil se konečně úřední otročiny, chtěl se věnovat již jen literatuře a svým varhanám. Chestertonovský paradox a greenovská životní absurdita ale slavily své žně i v jeho vlastním životě. Jan Čulík náhle, bez jakéhokoli předchozího varování ohluchl. Přestal slyšet téměř docela na jedno ucho, a z velké části i na to druhé. Jeho manželka byla lékařka, jezdil z vyšetření na vyšetření k nejlepším lékařům, a to dokonce i do Anglie, kde to zařídil syn Jan. Doktoři si ale nevěděli s jeho sluchem rady ani doma ani v Británii. 

Usoudil, že jeho ohluchnutí zřejmě není fyziologického, ale karmického původu a když nepomohli doktoři, zkusil to u léčitelů. Jednou jsem ho doprovázel k léčitelce Renatě Lopourové. Mezi ženami toužícími po otěhotnění jsme tam tvořili poněkud nesourodou dvojici. 

Jako vysoce racionální muž bral léčitele s jistou nedůvěrou, ale, i když mu příliš nepomohli, chtěl přijít “léčitelství a “zázračným vyléčením” a hlavně otázce karmických nemocí jako trestu za minulé životy na kloub. Jeho kritický antickými filosofy vytrénovaný mozek - jeho oblíbenou frází bylo dělat si svaly na mozku - se nespokojil s povrchními články v bulvárních časopisech, začal do hloubky studovat hermetickou literaturu pojednávající o těchto věcech. 

Nicméně vždy se řídil zásadou, že “Kdo hledá, nemůže přijmout žádnou nauku”. Ke svému pracovnímu překladu tehdy módní v Mnichově právě vydané knihy Thorwalda Dethlefsena “Život po životě”, jež tvrdí, že náhoda neexistuje, vše se řídí zákonem karmy, náš život je výslednicí našeho života předchozího a horoskopem jedince v okamžiku zrození, připsal červenou propiskou glosy, jež hezky vyjadřují nejen jeho kritický duch, ale také jeho humanistické prométheovské rebelství: 

“Toto je hrozná nauka, která vede k mravní lhostejnosti a životnímu zoufalství! Život se stává hrůzný a nesmyslný. On je stejně nesmyslný - komu hrajeme to divadlo a proč? Nikdo se nás neptal na souhlas! Ale tohle zavírá dveře před jakýmkoli pokusem HLEDAT, dopátrat se sebeslabšího smyslu. Proč je nám to odepřeno? Není to ponižující? Byli tu rebelové od Prométhea ke Camusovi, ale co jim to bylo platné? Toto je další systém k oblbení člověka (jako křesťanství a marxismus). Nemoc jako varování před porušováním psychického (astrálního) programu prostě neodpovídá zkušenosti. Kolik zdravých lumpů běhá po světě, kolik lidí umírá zbytečně (židé v koncentračních táborech). Na Dethlefsenově teorii je opravdu špatný TUHÝ FATALISMUS. Dobro a zlo je postaveno na roveň, což vede k amoralitě a mravní lhostejnosti. Neodporovat zlému, nepomáhat trpícím, nebojovat proti nemocem a jiným svinstvům, protože vše je naprogramováno a mohl by se tím porušit předem stanovený (svinský) řád! Podle mého je zlo spíše nedostatek rovnováhy, nahodilost, entropie. Dobro je v rovnováze, vyregulování a řádu.” 

Pustil se do Wilhelmova překladu čínské věštící metody I Ting, přeložil knihu britského badatele o pendulu, jež ukazovala na několik zcela neznámých rovin bytí, kde platily odlišné fyzikální zákony. Pomalu se dostával tajemství bytí na kobylku. Jeho překlady kolovaly v české hermetické komunitě díky kolegovi z Lorety astrologu Pavlu Turnovskému, z jehož skřínky jsme po večerech také přelouskali leckterou skvělou knihu.

Když již již nahlížel stvořiteli přes rameno do jeho čarovného kotle, žárlivý demiurg se ohnal a ukončil život svérázného a bohužel neznámého českého filozofa Jana Čulíka v rozkvětu jeho duchovních sil. Zůstalo po něm 30 přeložených knih vrcholných britských a amerických autorů. O tom, kolik by jich bylo, při jeho pověstné pracovitosti, kdyby nemusel celý život vytvářet technické překlady pro podnik zahraničního obchodu vyvážející cukrovary a pivovary, se můžeme jen dohadovat.

V rodinné tradici kritického nezávislého myšlení pokračuje ve své žurnalistické činnosti syn Jan Čulík ml. Také on je stavitelem mostů mezi britským a českým světem a také on je rebelem. Popuzuje české otce Kondelíky a rychlé zbohatlíky svými kritickými články o dění v české kotlině v jím vydávaných britských listech. Často v nich poměřuje českou realitu s britskými standardy, což se neodpouští. Žije v Glasgow, kde vyučuje na univerzitě bohemistiku. Je to nejvýznamnější pracoviště bohemistiky v Británii, alespoň podle počtu postgraduálních studentů.

Jan Čulík ml. se odstěhoval do Glasgowa ještě před koncem socialismu, v době svých studií na FF UK si vzal skotskou studentku animovaného filmu v Praze Lesley Keen. Jako produkční se podílel se na jejích prvních filmech.

O tom, jak je v Anglii umění ceněno, svědčí, že hned první film jeho manželky Lesley inspirovaný dílem  Paula Kleea “Take a Line for a Walk” (Vezmi čáru na procházku) jí přinesl uznání královny ve formě pozvání na královskou garden party. .Janu Čulíkovi ml. jsem zaslal můj medailon o jeho otci.  Z  jeho odpovědi jsem měl velkou radost. Napsal mi:

„Moje mladší dcera Hannah vyučuje latině a latinské kultuře jako profesorka na Bostonské univerzitě. [Nyní na University of Southern California, pozn. JČ] Otec se do ní převtělil, měl by z ní velkou radost (taky si z jeho pražské knihovny odvezla latinské klasiky.) Zemřel, když jí byly čtyři roky.“

Je skvělé, že intelektuální sémě Jan Čulíka, nedoceněného českého intelektuála doby, kdy v Čechách vládla „Biafra kultury“, vydává plody v díle jeho potomků.

0
Vytisknout
207

Diskuse

Obsah vydání | 30. 4. 2025