Femonacionalismus v Evropě: Jak krajní pravice vydává xenofobii za svobodu

14. 8. 2024

Kolín nad Rýnem, Německo. Silvestr 2015. Několik desítek žen je sexuálně napadeno, okradeno a zastrašeno davem mužů arabského a severoafrického původu. Vyšetřování odhalilo, že mezi obviněnými je několik uprchlíků, kteří se do země dostali v rámci politiky otevřených dveří Angely Merkelové. Tato epizoda vyvolala vlnu hněvu a donutila vládu zpřísnit azylová pravidla, což je akce, na které vydělaly extrémně pravicové strany po celé Evropě, aby ospravedlnily své odmítání imigrantů, kteří se stali obětními beránky sexismu a násilí na ženách na kontinentu.

O deset let později důsledky této události stále rezonují v evropské politice. Dnes, kdy extremistické formace získávají větší podporu, a tedy i větší moc (v EU už utvořila šest vlád), se v zemích, jako je Francie, Itálie, Nizozemsko a Španělsko už šíří strategie využívání feminismu k prosazování xenofobní politiky. Tento fenomén je známý jako femonacionalismus, což je termín, který vyvinula italská socioložka Sara R. Farrisová v knize In the Name of Women's Rights: The Rise of Femonationalism (2017). Farris vysvětluje, že tento koncept se od té doby rozvinul, protože krajně pravicové strany jsou "stále chytřejší".

"[Krajní pravice] velmi dobře chápe, že posílení postavení žen je téma, které tu zůstane, a že z této bitvy není cesty zpět. A tím, že to akceptují, se snaží prezentovat jako modernější a umírněnější strany, které hájí naše práva," řekla profesorka na Goldsmiths University of London prostřednictvím videohovoru.

Příkladů je mnoho. Ve Španělsku Vox tvrdí, že nebude "spoluviníkem loupeží, mačetových útoků nebo znásilnění", které by podle názoru formace znamenala distribuce nezletilých bez doprovodu přicházejících na Kanárské ostrovy. V Itálii se Giorgia Meloniová dostala k moci v roce 2022 s kampaní zaměřenou na odmítání přistěhovalců, během níž sdílela video znásilnění ženy žadatelem o azyl. V Německu Alternativa pro Německo (AfD) šířila teorii velké výměny a navrhovala podporu vyšší porodnosti mezi německými ženami.

Vzestup těchto diskursů vyvrcholil v červenci, kdy Národní sdružení (RN) snilo o vytvoření vlády ve Francii. Marine Le Penová, která je vůdkyní RN od roku 2011, prosazuje hlubokou obrodu od doby, kdy vystřídala svého otce Jeana-Marieho, který byl ze strany vyloučen poté, co učinil popíračská prohlášení o holokaustu. Rebranding zahrnuje to, že se prezentuje jako "feministka, která není nepřátelská vůči mužům" a která podporuje potrat jako ústavní právo. Čísla podpořila její přístup: RN vyhrála volby do Evropského parlamentu s velkým náskokem. Nicméně cordon sanitaire in extremis zleva a ze středu odsunul RN v červencových parlamentních volbách na třetí místo.

Podle Farrisové mají postavy jako Le Penová "oportunistický a zcela instrumentální přístup k feministickým ideálům". "Když se podíváte na to, jak často mluví o genderových otázkách, je to vždy proto, aby vyhlásili svou protiimigrační a protiislámskou politiku." Socioložka zdůrazňuje, že femonacionalismus nelze pochopit bez odmítání islámu krajní pravicí. Například v Nizozemsku zvítězil loni v listopadu ve volbách ultrapravicový Geert Wilders s iniciativami sahajícími od zavírání mešit a islámských škol až po zákaz tisku a distribuce Koránu. Mezitím Le Penová zašla tak daleko, že hovořila o "talibanizaci" Francie, tváří v tvář případu pouličního násilí.

Francouzská socioložka Charlène Calderarová uvádí, že navzdory tomu, že se tyto formace chlubí tím, že ženy brání, ty druhé končí mezi hlavními oběťmi. Ve Francii lze laïcité – náboženskou neutralitu státu – vyložit jako omezení pro muslimské ženy, tvrdí tato odbornice: "Používá se argument, že opatření, jako je zákaz celoobličejového závoje, jsou přijímána na jejich obranu a proti údajně sexistickým náboženstvím. [Vůdci] říkají, že je chtějí emancipovat, ale výsledkem je vyloučení muslimských žen z různých sfér, jako je škola a práce."

Tyto případy se však neomezují pouze na náboženství. Italská ultrapravice nedávno využila kontroverze kolem boxerského zápasu na olympijských hrách mezi Angelou Cariniovou a Imane Khelifovou k zesílení svého diskurzu. Meloniová požadovala "férovou soutěž", zatímco vicepremiér Matteo Salvini přiživoval hoax, že Alžířanka Khelifová je trans boxer a že soutěžit proti "ženě (italské Carini)" je "nepřijatelné šílenství". Podle Calderarové, jak dodává po telefonu, je mylné označovat extremistické strany za "osvoboditele" žen.

Ženská tvář

Popularita těchto formací je doprovázena obnovou image, která často staví do popředí ženu. Národní sdružení tak učinilo s Le Penovou; Bratři Itálie s Meloniovou a AfD s Alicí Weidelovou. Italský historik Steven Forti telefonicky poukazuje na to, že tyto postavy samy sebe vykreslují jako paralelní alternativu k "feminismu, který samy považují za radikální nebo extrémní", tedy progresivní nebo levicový.

Případ Weidelové, spolupředsedkyně AfD, je docela ilustrativní: Je to otevřeně homosexuální žena se dvěma adoptovanými dětmi, která stranu vynesla z postu naprostého vyvrhele na druhé místo v počtu voličských záměrů v evropských volbách, před třemi vládnoucími stranami (sociálními demokraty, liberály a zelenými). Profil však "nenaznačuje, že by politika AfD vůči genderu, LGBTQI komunitě nebo migrantům byla měkčí," dodává Forti, autor knihy Krajní pravice 2.0. Co to je a jak s tím bojovat (2021).

Čistá tvář krajní pravice se zdá být jen přeludem nebo politickou strategií. AfD se stále nezbavila nacistické minulosti: Její lídr kandidátky pro volby do Evropského parlamentu byl vyloučen za apologetické výroky o SS a v Německu kolem něj panuje přísný sanitární kordon. Dalším příkladem je Meloniová, která se podle Fortiho "v mezinárodní politice prezentuje jako umírněně konzervativní a velmi pragmatická", ale nedokázala potlačit radikální postoje členů své strany. Kromě toho její vláda prosazuje ultrakonzervativní agendu, pokud jde o potraty a tradiční rodinu.

Vox je zase "trochu zaostalejší," zdůrazňuje Forti. Ačkoliv protiimigrační diskurz je již léta pilířem jejího programu, krajně pravicové straně Santiaga Abascala se nepodařilo získat podporu žen ve Španělsku tak, jako se to podařilo Le Penové nebo Meloniové. Abascal porušil vládní pakty s konzervativní Lidovou stranou kvůli rozdělování nezletilých migrantů, které obvinil z odpovědnosti za "mačetové útoky" a "znásilnění", což je myšlenka, která je ozvěnou útoků v Kolíně nad Rýnem v roce 2015 a která v Evropě stále rezonuje.

Zdroj v angličtině: ZDE