Vyhráli jsme… jen v hokeji, zatímco skutečné problémy hnijí dále bez řešení

27. 5. 2024 / Boris Cvek

Pokud jde o Hegera, ten jen přizvukoval. Zajímavé bylo sledovat snad jen to, jak se kroutí, když byl konfrontován s nenávistným vystoupením pana Matoviče, kterého nedokázal jako svého šéfa vyhodit z vlády. Matovič je opravdu katastrofa. A svého času to byl přece on, kdo jasně vyhrál volby jako demokratická alternativa k Ficovi. Reálně je ale pro demokracii horší než sám Fico. A na jeho příkladu můžeme otevřít hlavní téma debaty: krizi politických a společenských elit.

Nejvýraznější postavou ve studiu byl bez překvapení pan Topolánek. Občas si užíval své typické plácání a provokování. Matovič prý nikdy neměl v politice být. Topolánek by se do politiky naopak asi klidně vrátil, ale prý by musel mít podporu ve volbách přes 50 procent. Prý by si Babiš a Fiala měli dát pusu a najít to, co společnost sjednocuje, ukázat cestu dopředu. Obojí je dost nerealistické (ODS si možná dá s ANO pusu, ale jinými ústy a s jiným směřováním, než by chtěl pan Topolánek).

Jako realitu naopak živě popisoval beznadějnou situaci, ve které náš stát je, dokonce došel až k něčemu, co lze snad nazvat nadávání na české vysoké školství. Mluvil o žebříčcích, o tom, že ve vládě jsou samí akademici, kteří si svůj rybník nevypustí. Ale mluvil také o dotační ekonomice, o drogové závislosti lidí na okamžité spotřebě a nutnosti probudit se z tohoto marasmu, což prý bude velmi bolestné.

Mnohem střízlivější byl pan Rusnok. Připomeňme, že v současnosti pracuje pro rodinu Kellnerových, asi nejbohatší lidi v Česku. O to překvapivější bylo jeho prohlášení, že je třeba postupovat krok po kroku od nejpalčivějšího problému, a tím je podle něj problém, že byly sníženy daně bohatým. A představte si, že Topolánek souhlasil. Ten pravičák Topolánek byl pro. Jen polohlasem.

Rusnok naopak u tohoto tématu mluvil s jasnou naléhavostí a setrvalostí. Vracel se k němu. Zejména šlo o téma snížení daní během rušení superhrubé mzdy. Ale tématem bylo i danění nejbohatších. Tam varoval nikoli před tím, že nám v důsledku danění bohatí utečou, že dojde k těm či oněm fatálním škodám na ekonomice, ale před tím, že pro záchranu rozpočtu danění bohatých nebude stačit, bude třeba více zdanit i střední třídu.

Jenže jak bylo z celé diskuse jasné, v Česku vlastně – dokud se nezačnou Fiala s Babišem líbat – nelze nic rozumného prosadit. Topolánek využíval mnoho námětů k vyvolání beznaděje. Např. se rozohňoval nad tím, jak mnoho máme obcí a jak snadné by bylo tohle napravit. Technicky ovšem, ne politicky. Nic není možné. Když data České televize ukázala, že jasná většina obyvatel chce zeštíhlení státu a vyhazování úředníků, Topolánek reagoval tím, že to chtějí jen potud, pokud se nebude týkat jich.

Navíc je jasné, a bylo to zmíněno hned na začátku pořadu, že politici sami mají vliv na to, co lidé chtějí a myslí, a že v tom politici selhávají. Ostatně téměř každý politik u nás mluví o tzv. národních zájmech. Co to vlastně je? Není to jen floskule, jak manipulovat lidi, aby se vůbec nezajímali o skutečné problémy této společnosti?

Jistě bychom na tom byli lépe, a říkejme si tomu třeba národní zájmy nebo suverenita, kdybychom měli moderní, fungující ekonomiku a hodně peněz na veřejné služby, jako jsou zdravotnictví nebo vzdělání, jistě by bylo dobré, kdyby naše vědecké instituce produkovaly špičkové inovace a ne jen balast (ostatně máme tu mnoho vědců s patenty a stálo by za to se podívat na to, jak ty patenty vydělávají… třeba patenty na léky proti rakovině, kterých může mít průměrný vědec v tomto oboru třeba i pět nebo deset, takže by vyléčil vlastně už celý svět). Jenže chceme to opravdu?

Co bych snad označil za trochu osvěžující stránku nedělní sešlosti v Otázkách V. Moravce, je marné hledání nějaké tzv. středoevropské nebo postkomunistické identity. Topolánek se pouštěl až k Trianonu a k carskému Rusku, Rusnok zmínil gramotné dělníky v českých zemích, kteří už v 19. století vytvářeli společnost jiného typu, než byla ta uherská.

Oba se ale vyhýbali tématu podobnosti těchto zemí, tedy Česka, Slovenska, Polska, Maďarska, v jejich postkomunistickém dědictví. Oba nicméně připustili, že nás západní Evropa může vnímat jako jakýsi postkomunistický skanzen. Rusnok apeloval na to, že bychom měli být více sebevědomí, protože jsme přece jen dosáhli nějakých úspěchů: jsme prý středně vyspělá ekonomika, která se už dokáže podobat jihoevropským zemím. No, nevím. Podle posledních zpráv, které jsem zaznamenal, mají prý ve Španělsku mnohem modernější železniční síť, takže se to od nich snad začneme učit. Kéž by to byla pravda, tedy s tím učením.

Možná by stálo za to také zmínit, že pan Rusnok se nebojí o demokracii v Česku, ba nakonec ani na Slovensku. Na Slovensku mu dává naději to, že Fico není prý tak schopný jako Orbán. V Česku sází na politický systém a na instituce, jako jsou Ústavní soud a ČNB. Tak třeba přece jen máme nějakou naději, že to tu neskončí jako v Rusku, resp. že neskončíme přímo v Rusku.