28. 3. 2024 / Matěj Metelec
Do čela jej navíc nominovalo jen čtrnáct z jedenatřiceti svazů, silné výhrady ke Středulovi vyjádřili zejména představitelé školských a zdravotnických odborů. Nedůvěru k němu navíc po nešťastné eskapádě s prezidentskou kandidaturou chová stále také nemalá část členské základy. Někteří mu nemohou zapomenout, že se namísto odborům věnoval snaze dostat se na Hrad, jiným vadí zase to, že z kandidatury vycouval těsně před prvním kolem, a ještě podpořil pravicovou ekonomku Danuši Nerudovou, další mají problém s tím, jak a kým byla jeho kampaň financována.
Aby toho nebylo málo, pod Středulovým vedením se odborům příliš nedaří ani být významnou společenskou silou, kterou byly v době protestů proti Nečasově vládě. Doby, kdy dokázaly dostat do ulic deseti tisíce lidí jsou podle všeho pryč. Nesrovnatelně lépe v této disciplíně dokážou uspět aspirující političtí podnikatelé. Odbory jsou možná částí české společnosti stále vnímány poněkud absurdně a nespravedlivě jako relikt minulého režimu. Na druhou stranu, v mnoha směrech jejich fungování poněkud předpotopní je, i když s komunistickou diktaturou to souvisí jen částečně. Nedostatek schopnosti správě vyhodnotit situaci a rychle reagovat vedl mimo jiné k tomu, že protestní potenciál, který kroky současné vlády nepochybně v české společnosti rozdmýchávaly, si nechaly odbory ukrást obskurními populisty.
Pokud lze v něčem pozorovat dědictví „komunismu“, pak spočívá v jisté pohodlnosti, potřebě dělat věci stále stejně, a chybějící tradici neústupnosti ve vyjednávání, která byla daná jejich pasivní rolí v diktatuře. Ostatně i loňská listopadová stávka, které se zúčastnili podle odhadů až milion zaměstnanců ze stovek firem, trvala pouze hodinu. Pravda, stávky omezené na pár hodin patří k české tradici, dvouhodinová byla i generální stávka v listopadu 1989. V kontextu stávkových bojů, které jsou vedeny v jiných evropských zemích, třeba například nedávno německými strojvůdci, a které trvají dny, působí však naše české stávkování poněkud umolousaně.
Ani nový předseda ČMKOS by nebyl zárukou, že se v našem odborovém životě něco zásadně změní. Sotva lze ale počítat, že toho dosáhne ten staronový. Josef Středula vede ČMKOS už od roku 2014. To z něj dělá nejdéle úřadujícího šéfa odborů – Richard Falbr i Milan Štech je vedli „pouze“ osm let. Po deseti letech ve funkci by bylo i bez oné rozpačité mezihry, kterou představovala prezidentská kandidatura, možná na čase zvážit předání štafety. Zádrhel je v tom dvojí. Jednak na rozdíl od zmíněných dvou předchůdců nemá Středula kam jít – není tu ČSSD a jeho voliči garantované křeslo v Senátu coby důstojný „vejminek“ pro hlavu odborů. A druhý, možná závažnější problém: odbory očividně nedokážou vygenerovat osobnost, která by Středulu nahradila. Možná se tím však samy noří hlouběji do slepé uličky.
Diskuse