Jak se vlastně Hitler stal politikem

8. 3. 2024 / Boris Cvek

 

V Německu před koncem války probíhaly velké stávky. Stála za nimi tzv. nezávislá sociální demokracie, zatímco ta většinová sociální demokracie do nich byla spíše zatažena proti své vůli. Tak jako tak spojení představy zrádného Ž/žida a socialisty se nacionalistům přímo nabízelo. Židobolševik vrazil Německu kudlu do zad. Hitler vlastně nikdy nic ze svých tezí nevymyslel. Jen si to vzal z toho, co už široce kolovalo a bylo velmi populární.

Nenávist k levici (a katolické církvi) měl Hitler už před válkou, ve Vídni, nacionalistické sklony ještě dříve. Ale v Bavorsku po válce se to neuvěřitelně zkoncentrovalo. Samozřejmě šlo o důsledek tamních revolučních událostí, které brutálně potlačila armáda ve spojení s Freikorps. Spojení Ž/žida a bolševika bylo součástí kontrarevoluční propagandy.

A právě v rámci této propagandy se Hitler našel. Pro něj samotného to byl obrovský objev. O co šlo? Nechal se jednou unést svým řečněním a viděl, jak to na lidi působí. Nadšení posluchačů neznalo mezí a dodávalo mu sílu, o niž dříve netušil. Pochopil, že to je jeho budoucnost, konečně se vymaní ze všech příkoří a frustrací. Jeho rétorických schopností si všimli i v armádě a podporovali ho. Hitler propadl rétorickým cvičením v nenávisti k tzv. židovské rase (židovská rasa existuje asi tak jako čarodějnice, je to naprostá a úplná fantasmagorie). Nicméně nezastával tzv. emocionální antisemitismus, mířící k pogromům, ale tzv. racionální směr, mířící ke zbavení občanství všech lidí se židovským původem.

Zde se také setkal s teorií, i když jeho armádní nadřízený zrovna tento bod odmítal jako nesmysl, že kapitalismus vymyslela židovská rasa, aby vykořisťovala slušné, pracovité lidi. To je příčina všech těch burz, lichvářských úroků a spekulací. Tedy rasový žid jako bolševik a tentýž žid jako kapitalista. Žádný problém a rozpor.

V rámci kontrarevolučních snah armády se Hitler dostal do prostředí malé skupinky lidí, která si říkala Německá dělnická strana (DAP). Byl si vědom její bezvýznamnosti. Jedna z mnoha krajně nacionalistických skupin. Dokonce v tomto případě nebyl v osobě vůdce této skupinky ani zájem dělat veřejnou politiku. Hitler pochopil, že tady je jeho příležitost a během pár měsíců v druhé polovině roku 1919 a pak v dalších měsících tu stranu prakticky ovládl. Jeho projevy poslouchalo stále více lidí a začala jeho cesta k politickému vrcholu. To už z armády odešel, nikdy během svého vzestupu ale v tomto prostředí neztratil podporu a kontakty.

Když se podíváme na program DAP (brzy přeměněné na NSDAP), na jehož formulaci se na začátku roku 1919 Hitler podílel, najdeme tam známé priority krajně nacionalistického prostředí. První bod: sjednocení etnických Němců v jednom státě. Druhý bod: odmítnutí Versailleské smlouvy (kterou Hitler a nacionalisté považovali za akt nesmírného ponížení a zrady). Třetí bod: návrat německých kolonií. Čtvrtý a pátý bod: zbavení těch, kdo mají židovský původ, občanství, aby se k nim přistupovalo jako k cizincům. Šestý bod: zákaz židovské imigrace. Další body zmíněné v knize obsahují znárodňování, zákaz bezpracného zisku, pozemkovou reformu, konfiskace zisků učiněných za války atd.

Tedy když si to shrneme: Hitler nikdy nechtěl být politikem, stal se jím náhodou. Hnal ho pocit frustrace a bezvýchodnosti vlastního života. K tomu, aby se dostal z úzkých, použil svůj nově a náhodně objevený talent dostávat lidi svým řečněním na svou stranu. Obsahově k tomu využil dávno známých a rozšířených klišé z prostředí nacionalistické pravice. Nepřipojil se k žádné velké politické straně, ale vytvořil takovou stranu ze zprvu malé, bezvýznamné skupinky, která neměla ani politické ambice. A to všechno mohl zažít a dokázat jenom s podporou armádního oddělení propagandy, jehož cílem bylo zabránit socialistické revoluci a v němž nikoho zřejmě ani ve snu nenapadlo, co vlastně dělají (Michel Foucault jednou řekl velmi výstižně: lidé často vědí, co chtějí, občas taky vědí, co dělají, ale nikdy nevědí, co jejich dělání způsobí).

Další kapitola Ullrichovy knihy po těchto událostech, o nichž jsem právě psal, má výmluvný název: král Mnichova. Frustrovaná nula bez budoucnosti se najednou stává politickým lídrem, za nímž jdou masy. Z toho je ovšem také více zřejmá jedna věc, totiž že situace ve společnosti a dobové sensibilitě byla přesně taková, aby umožnila rozvinout právě Hitlerův specifický talent (zdá se jasné, že jeho rétorický styl i politický génius by nemohl sklízet úspěch univerzálně v každé době, v každém prostředí). Klíčem k německé tragédii je společnost a její doba, i když Ullrich situaci podává tak, že nebýt Hitlera k ničemu tak strašnému, co se pak stalo, by nedošlo. A podle něj, což se mi zdá velmi důležité, bylo možné Hitlera několikrát během jeho vzestupu zastavit. Nebyla to žádná dějinná nutnost, spíše naopak děsivá souhra náhod, neuvěřitelných náhod.