Haaretz: Neexistují pro americkou podporu Izraele žádné červené čáry?
1. 1. 2024
7. října byl ohavný zločin. Ale kolik Gazanů musí zemřít, kolik izraelských ministrů musí podporovat etnické čistky, kolik selhání musí Netanjahu popřít - aby USA přehodnotily svou nemorální, bezpodmínečnou podporu zvrácené války vedené izraelskou vládou? ptá se David Rothkopf
Zřejmě zabití 20 000 Palestinců, zranění dalších 50 000, vysídlení dvou milionů lidí a vládnoucí koalice, jejíž součástí jsou vysocí představitelé, kteří aktivně podporují etnické čistky, zdaleka nestačí k tomu, aby Amerika snížila nebo pozastavila svou podporu izraelské vládě.
Stanovení nesplnitelných vojenských cílů, jako je "vymýcení" Hamásu, neschopnost dosáhnout dobrého pokroku směrem k rozumnějším cílům, jako je odstranění jeho vedení a zvýšení bezpečnosti Izraele, a přitom všem lhaní nebo klamání o vlastních chybách izraelské vlády a slibování války, která bude trvat ještě mnoho měsíců, zjevně není dost daleko na to, abychom řekli: ne, musíme přestat poskytovat zbraně a peníze a politickou prestiž na podporu tohoto již neúspěšného úsilí v Gaze.
Je naše pouto s Izraelem tak velké, že je, možná jako jediné ze všech našich přátelství a partnerství na světě, bezpodmínečné? Je náš pocit, že trauma, které Izrael utrpěl 7. října, bylo tak strašné, že nás nutí akceptovat jeho činy v důsledku těchto teroristických útoků bez ohledu na množství dalšího nevinného utrpení, které způsobí, bez ohledu na množstvíkrve a zkaženosti, která z nich může vytéct?
Je toužebný ideál židovské domoviny tak důležitý vzhledem k tomu, že takový stát může opakovaně a bez následků porušovat nejzákladnější lidská práva Palestinců, kteří žijí v hranicích, jež kontroluje Izrael?
To jsou velmi těžké a znepokojivé otázky, které jsou o to složitější, že události si nyní žádají, abychom se nad nimi zamysleli.
Možná se k jejich zodpovězení přiblížíme nebo alespoň začneme vlastními silami vysvětlovat své vlastní chování, pokud se podíváme do budoucnosti. Jakkoli hrozné bylo to, co se v Gaze odehrálo v posledních dvou a půl měsících, zdá se, že budeme muset uvažovat o ještě větších hrůzách, abychom pronikli do podstaty a do mezí naší podpory Izraele - nikoli idealizovaného Izraele minulých nadějí a snů, hrdinství či úspěchů, ale toho, který se rozhodl učinit Benjamina Netanjahua a stále radikálnější bandu extremistů svou vládou na posledních dvacet let.
Co když bude Izrael pokračovat v boji a ignorovat výzvy Bidenovy administrativy k ukončení konfliktu?
Co když bude Izrael pokračovat v boji s bezohlednou neúctou k životům nevinných a mrtvých a utrpení bude přibývat? Přestaneme, až bude 25 000 mrtvých? Až bude vyhlazeno 30 000 lidí? Až jich bude 50 000? Kolik mrtvých dětí je třeba, abychom přehodnotili svou politiku?
Nelze popřít, že 1 200 životů ztracených 7. října představuje největší tragédii v dějinách Izraele a jeden z nejodpornějších zločinů, jakých se kdy jakákoli teroristická skupina dopustila. Brzy překročíme dvacetinásobek počtu obětí mezi obyvateli Gazy. Stačí to? Třicetinásobek? Kolik gazanských žen a dětí nahradí srdcervoucí ztráty svých izraelských protějšků?
Možná můžeme použít jiný metr. Možná bychom měli být čistě pragmatičtí. Kolik Gazanů musí zemřít, aby byl Izrael bezpečnější? Války už tu byly. Náklady na ně byly také vysoké. Je však zřejmé, že nezajistily větší bezpečnost Izraele ani neoslabily extremistické elementy v Hamásu. Bylo chybou minulosti, že Izrael nezašel dostatečně daleko? Nezabíjel dostatečně mnoho lidí? Přestal příliš brzy? Jak tentokrát poznáme, že to udělali správně?
Možná bychom měli zvážit jiný soubor možných budoucích výsledků a zamyslet se nad tím, jak bychom na ně mohli reagovat. Někteří, až příliš mnozí, z izraelských představitelů navrhují, aby byli obyvatelé Gazy přesídleni, možná na Sinaj, možná do zemí Afriky a Latinské Ameriky. Spojené státy se proti tomu jednoznačně postavily. Pokud se to začne dít, je to ta červená čára, která přiměje USA přehodnotit svou podporu této izraelské vládě, každé izraelské vládě, která takovou politiku podporuje?
Američtí představitelé prohlásili, že Izrael nesmí Gazu nadále okupovat, kontrolovat, dokonce ani osidlovat. Zatímco někteří v Izraeli prohlásili, že to není záměrem země, jiní stojí na obou stranách problému, včetně premiéra Netanjahua. Je to červená linie?
Jsou červenou linií další kroky směřující k použití násilí a zastrašování za účelem zabrání půdy a založení nových židovských "osad" na Západním břehu Jordánu? Je to snaha zablokovat vytvoření legitimního alternativního palestinského mechanismu správy, možná stanovením nedosažitelných standardů pro cíl Bidenovy administrativy - reformovanou palestinskou samosprávu?
Jak velká škoda pro americké zájmy je příliš velká škoda? Spojení Spojených států s izraelskou vládou, která ignoruje rady Washingtonu a zároveň požaduje jeho podporu, je již na mezinárodní scéně přišlo draho.
Ztížilo to naše vztahy v regionu i se spojenci jinde. Posílilo vliv a vnímanou legitimitu nepřátel v zahraničí a politických oponentů doma. Brání to Bidenově administrativě v jejím úctyhodném a upřímném úsilí obrátit pozornost k problémům mnohem většího strategického významu, od Ukrajiny po Indopacifik.
Existuje červená linie? Existuje nějaká hranice? Existuje bod, kdy nám buď na naší morálce, nebo na našem morálním postavení záleží natolik, abychom si nejen kladli otázky, jako jsou ty výše uvedené, ale abychom se odvážili najít na ně odpovědi?
Stejně tak se musíme ptát, zda jsou tyto hranice jasně sdělovány vysokými představiteli USA při jejich četných návštěvách na vysoké úrovni v regionu? Při rozhovorech s nejvyššími představiteli mám dojem, že mají pocit, že se o těchto věcech vyjadřují. Výsledky však naznačují, že je zapotřebí důraznějšího vyjádření, že je třeba vymezit skutečné důsledky ignorování amerických pokynů a že naše vůle je uplatňovat musí být nezpochybnitelná.
Kdysi dávno, když byl Izrael vnímán nejen jako nezbytné útočiště pro světové židy, ale také jako zářivé světlo v regionu, které podporuje demokracii a inovace, bylo v životním zájmu Spojených států navázat s touto zemí zvláštní vztah. V kontextu studené války to mělo zásadní význam. Bylo to důležité ve světle toho, co jsme považovali za náš větší cíl ve světě.
Studená válka je dávno pryč. Mnoho amerických zájmů a priorit se změnilo. A dnešní izraelská vláda - nikoli její obyvatelé, ale vláda - zneužila důvěry, kterou jí projevili jak její občané, tak její přátelé, zejména Spojené státy.
Kolik škody si ještě může dovolit napáchat? Umožňují národy, kterým na sobě skutečně záleží, svým přátelům, aby bezohlednou politikou podkopávali jejich vlastní bezpečnost, ohrožovali jejich hodnoty, škodili sobě i všem, kdo je podporují, páchali zločiny, které porušují učení a hodnoty, jež měli kdysi napodobovat a ztělesňovat, páchali zločiny proti lidskosti?
Nedospěli jsme snad do bodu, kdy nejlepším způsobem, jak být přítelem Izraele, je říci "už ne"? Nepřekročili jsme už dávno tento bod?
Najít trvalé mírové a spravedlivé řešení války v Gaze bude obtížný a důležitý úkol. Stejně tak však bude zkouškou, kterou tato válka připravila americkým vůdcům a jejímu lidu. Už to není jen válka vedená v části světa, kterou nosíme mezi lidmi, na nichž nám záleží nebo by mělo záležet. Stala se důležitou morální zkouškou.
Na tom by mělo Američanům záležet, pokud nám záleží na tom, aby Amerika i nadále vedla. A mělo by na tom záležet i Izraelcům, kteří považují jádro našich zvláštních vztahů za více než pragmatické, ale naopak spojené se společnými aspiracemi a ideály.
Diskuse