Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Z extrému do extrému

10. 10. 2023 / Soňa Svobodová

čas čtení 13 minut

Třicátého listopadu tomu bude již osm let, co v Paříži proběhla 21. konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN O změně klimatu, která je známa také pod zkratkou COP 21 (21st Conference of the Parties) nebo ještě více srozumitelněji, jako mezinárodní klimatická konference, na níž 196 zemí schválilo návrh na udržení oteplování výrazně pod dvěma stupni Celsia s výhledem přiblížit se k 1,5 stupni. Když se ale podíváme na současné počasí, jak stále přechází z extrému do extrému, tak má člověk pocit, jako by vše zůstalo jen na papíru, a jak se říká „skutek utek“. Proto jsem oslovila Mgr. Alexandra Ače Ph.D z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd, jenž patří mezi přední odborníky na klimatické změny. A také je znám tím, že se nebojí otevřeně hovořit o tom, co lidstvo může v průběhu, dejme tomu třiceti let očekávat od klimatických změn pokud nepromění svou hloupost v moudrost.

Pane Ači, když sledujete to současné počasí, ty tropické teploty, požáry, hurikány, záplavy atd., nemáte také ten pocit, že „skutek utek“?

Není to jen pocit, je to skutečnost. Zatím co v Evropě emise skleníkových plynů klesají, podle globální prognózy pro letošní rok budou emise oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů opět rekordní. Pokud by svět následoval závazky z Paříže, globální emise skleníkových plynů by už měly rychle klesat a do roku 2030 by měly být na poloviční úrovni oproti dnešku. Místo toho hrozí, že už letos možná dosáhneme hranice oteplení o 1,5 °C, a příští rok bude téměř určitě ještě teplejší. Nyní se zdá, že i omezení oteplení do 2 °C bude téměř nedosažitelná meta.

Co je tedy potřeba udělat, abychom se přiblížili těm stanoveným cílům?

Abychom se alespoň přiblížili cílům stanoveným v Paříží, je potřeba přijímat systematická a globálně koordinovaná řešení. Místo toho jdeme opačným směrem, a komunikace mezi globálními velmocemi je na bodu mrazu s rizikem další eskalace válečných konfliktů. Tímhle způsobem udržitelnější budoucnost opravdu nevytvoříme.

To máte pravdu. Čím si ale vysvětlujete to, že nejen ta světová, nýbrž i ta česká společnost je ke klimatickým změnám tak laxní i přesto, že s nimi přichází jak změny bezpečnostní, socioekonomické, tak i ty finanční?

Je to nejspíše otázka spíše pro psychology nebo evoluční biology, ale z mé zkušenosti lidé – alespoň ne nevýznamná skupina – nyní už změnu klimatu vnímají a považují ji za problém, ale nevidí reálné možnosti, jak aktivně přispět k řešení. Na druhou stranu i relativně méně závažné společenské problémy dokáží vyvolat silnou poptávku po řešeních (například pandemie covidu). Změna klimatu je zrádná v tom, že jde opravdu o dlouhodobý problém trvající staletí, a potenciální řešení nepřináší viditelné výsledky, alespoň ne v dostatečně krátkém čase.

Řada problémů již prokazatelně související se zhoršujícími se klimatickými podmínkami v různých částech světa, například migrace ze (sub)tropických oblastí, není širší společností vnímána jako důsledek našeho konzumního způsobu života. Přijímání efektivních řešení nepřispívá ani rostoucí propast mezi pracující třídou – která nemá prostor pro řešení jiných, než vlastních problémů - a třidou bohatých, kteří mají disproporční vliv na zákonodárce a legislativu a také disproporčně přispívají k oteplování. Většina lidí očekává, že změnu klimatu bude řešit vláda, ta má však svázané ruce vlivem majitelů korporací, kteří progresi buď úplně zastavují, nebo v nejlepším případě významně brzdí.

Ale to ještě není zcela vše. V důsledku věčné lidské nenasytnosti po penězích dochází i k odlesňování naší planety (Amazonie, Borneo, Madagaskar, Indonésie, Zambie), což je kromě toho konzumního způsobu života další a velmi závažný problém, který přispívá k jejímu oteplování. Dá se to ještě zastavit?

Samozřejmě, žijeme v globalizovaném světě, kdy o investicích, těžbě, transportu, a nakonec i spotřebě rozhodují globální kapitálové toky. Odlesňování v tropických oblastech má svoje lokální a globální příčiny a řešení. Například odchod Bolsonarovy administrativy úspěšně snížil míru odlesňování v Amazonii. Jestli trend přetrvá, ukáže čas, nicméně pokud vlády přijímají účinná opatření a vymáhají dodržování zákonů, může se situace zlepšit.

Samozřejmě, pokud jsme v situaci, kdy globální populace (ač zpomalujícím tempem) roste, a roste i naše kolektivní spotřeba, musí nevyhnutně růst i náš negativní vliv na ekosystémy a přírodu obecně. Vědecké studie se shodují, že tropické lesy jsou pod extrémním kombinovaným tlakem odlesňování a změny klimatických podmínek, a bod nevratných změn není příliš vzdálený, ale leží v horizontu několika let. Pokud máme dosáhnout udržitelnosti, je nutné snížit odlesňování v tropických oblastech na zlomek současné rychlosti. Úspěchy jsou zatím minimální a částkové.

Smutné je však i to, že ani jeden politik, ať již z těch světových či českých, se nepozastaví nad tím, že v důsledku nesmyslných válek a nesmyslných válečných konfliktů, se používáním nejrůznějších zbraní a raket všichni zúčastnění podílejí na ničení klimatu, což je opravdu neomluvitelné. Co říkáte?

Samozřejmě, že je to smutné. Bohužel žijeme ve světě plném neustálé válečné propagandy, a mnoho lidí, místo toho, aby podporovalo všechny způsoby jak dospět k ukončení válečných konfliktů, tyto války spíše podporuje. Korporace profitující ze zbrojení jsou propojené na bezpečnostní služby a média, a samozřejmě politiky, takže normální člověk nevidí jinou možnost řešení problémů, než navyšování výdajů na zbrojení.

Žijeme ve světě, kde „obranný“ průmysl navyšuje veřejný rozpočet, a další sektory ekonomiky musí „konsolidovat“. Pokud budeme mít systém, kdy úzká skupina lidí profituje z nejrůznějších krizí (válek, pandemie, ale nakonec i klimatické krize), nebude existovat motivace těmto krizím předcházet, ale spíše je „řešit“ k ultimátní škodě pro všechny, disproporčně však krize nejvíce dopadají na ty nejzranitelnější, což jsou obvykle ti, kteří k nim přispívají jen minimálně.

Ale nezdá se vám, že o všech těch - lidech, kteří volají po zastavení válek se v médiích hovoří, jako o zločincích a dezinformátorech?

Žijeme také ve světě plném cenzury, a názory prosazující demilitarizaci a deeskalaci válečných konfliktů jsou potlačovány jako „dezinformace“ či „konspirace“ sloužící zájmům „nepřátelských států“. Lidé, kteří zveřejnili válečné zločiny spřízněných režimů (USA), jsou ve vězení určeném pro teroristy (Julian Assange) a svoboda tisku prakticky neexistuje. Jak pak můžeme doufat v úspěšné ukončení válek?

A když k tomu ještě připočteme rozšiřování a nárůst nejen letecké, ale i automobilové dopravy, tak mi to připadá jako by ani žádná klimatická krize nebyla, anebo všichni v tomto zúčastnění, touží po vlastním usmažení?

Ano, tak to vypadá. Krize může být pouze v případě, pokud si ji jako společnost připustíme. Představme si, že by v průběhu pandemie covid média o situaci informovala pouze sporadicky, mimo hlavní vysílací čas, navíc rozporuplně, někteří „experti“ by jakékoliv opatření v zásadě zpochybňovali, poukazovalo by se na výhody spojené s pandemií, atd. Jak by potom asi ty opatření proti šíření pandemie vypadaly? Přibližně v takové situaci jsme v souvislosti s klimatem, a tato situace trvá už několik dekád a neustále se zhoršuje.

A i přesto, co nám počasí předvádí, je mezi námi stále mnoho těch, kteří vědeckým faktům nevěří. Co byste jim vzkázal?

Co lze vzkázat lidem, kteří nevěří faktům? Ať si pustí nějaké záběry z nedávných rekordních záplav v Řecku nebo Libyi, při kterých zahynuli tisíce lidí, případně záběry z rekordních požárů v Kanadě nebo na Havaji. Nebo ať se podívají na časové snímky mizejících ledovců v Alpách, které ubývají stále rychleji. Pokud ani tohle nezmění jejich názor, že máme před sebou problém, který je potřeba řešit, pak už, obávám se, že to nedokáže nic.

Je tomu již devatenáct let, co jsme členy EU. Víte, kolik tun oxidu uhličitého za tu dobu Česko vypustilo?

Ano, dá se to poměrně dobře spočítat. Každý rok vychází tzv. Národní emisní inventarizační správa, která počítá bilanci emisí skleníkových plynů. Od roku 2004 vypustila ČR do ovzduší víc jak 2,5 miliardy tun ekvivalentu CO2, což vzhledem k podílu obyvatel na světové populaci (tj. 0,0012%) není zanedbatelné číslo. Oproti roku 1990 emise klesly téměř o 40 %, většina tohoto poklesu však nesouvisela s cílenou klimatickou politikou, ale spíše s přirozenou restrukturalizací těžkého průmyslu po rozpadu Sovětského svazu. Čím více emise klesají, tím je tento pokles náročnější jak technologicky, tak i společensky. Některé emise, například související s obživou lidí, nelze nikdy zcela eliminovat.

A jak to v současné době vypadá s dolní a horní hranicí oteplení?

Jak již bylo zmíněno, existuje víc jak 50% riziko, že překročíme hranici oteplení o 1,5°C oproti období 1850-1900. Jde o první limit teploty Pařížské klimatické dohody. Průměrná teplota na Severní polokouli v těchto dnech dokonce přesahuje hranici 2°C. Víme, že příští rok bude ještě teplejší, protože bude vrcholit vliv jevu El Nino, který dočasně zvyšuje globální teplotu. Poté, tj. V roce 2025 bude teplota nižší, nicméně není jasné, o kolik. Skutečnost je taková, že za poslední 3 roky je rychlost oteplování nejvyšší v historii spolehlivých měření. Pokud výrazně neklesne, a nic tomu nenasvědčuje, že by se tak stalo, tak pokles oteplení pod hranici 1,5°C bude pouze krátkodobý. Po překročení hranice 1,5°C nám zbývá přibližně 10 let, nanejvíc však 15 let současných emisí, a trvale překročíme i hranici oteplení o 2°C. Horní hranice oteplení se určuje těžko, protože s každým dalším oteplením se do hry přidávají zesilující zpětně-vazebné mechanizmy, které posunují konečnou hranici oteplení ještě o něco výše. Pokud bychom nakonec dosáhli klimatické neutrality v příštích dekádách, myslím, že budeme potřebovat hodně štěstí, aby konečné oteplení nakonec nepřesáhlo úroveň 3°C.

Před nedávnem, jsem v jednom diskuzním pořadu zaslechla názor, že v důsledku klimatických změn bude z Česka do třiceti let písečná poušť. Myslíte, že se naplní?

To je samozřejmě hodně extrémní prognóza, přičemž si ani nemyslím, že toto je či měla by být pointa celé diskuze. Za závažnější skutečnost považuji tu, že proces klimatické krize zrychluje, opatření jsou nedostatečná, a směřujeme do stavu neslučitelného se současnou globalizovanou civilizací. Jestli by bylo cokoliv alespoň trochu připomínající „poušť“ v roce 2030, 2050, nebo 2070 v našich podmínkách, již dávno předtím nebudeme schopni fungovat jako spořádaná společnost. Již nyní jsme v procesu usychání lesních porostů, zvýšeného rizika lesních požárů, rostoucích škod následkem extrémního počasí, zvýšeného rizika neúrody nebo nadúrody, systematického poklesu podzemních vod, klesající kvality vody v rybnících a přehradách. Není potřeba mluvit o „poušti“, jako motivaci k tomu, abychom něco začali dělat.

Děkuji za rozhovor.