Zelená energie a český průmysl

20. 9. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty
V nedělních Otázkách V. Moravce jsem poslouchal především zástupce průmyslu pana Radka Špicara. Tématem byla energetika. Zaujalo mne, že podle pana Špicara český průmysl výrazně investuje do obnovitelných zdrojů a naráží při tom na zbytečné překážky dané úřady a legislativou. Pan Špicar v tomhle apeloval na vládu, aby průmyslu pomohla. Je zvláštní a výmluvné slyšet, jak zástupce průmyslu volá po rozvoji obnovitelných zdrojů, ačkoli čeští „experti“ tak často a tak rádi říkají, že tudy cesta nevede.

Samozřejmě jsem nemohl přeslechnout důraz, který průmysl klade na jadernou energetiku, ba dokonce šokující, extrémní příklad, který pan Špicar použil pro ilustraci zeleného provozu jedné ocelárny: taková ocelárna by v případě kompletního přechodu na zelený vodík prý potřebovala výkon celého Temelína. Samozřejmě jeden Temelín pro jednu ocelárnu je zcela mimo realitu, osobně moc nevěřím ani tomu, že se podaří dostavba Dukovan – a i kdyby se podařila, bude to za několik desítek let, kdy mohou být už zcela jiné technologie výroby elektřiny.

Pan Špicar vládu moc nechválil, zmiňoval to, že průmysl vládě dal konkrétní návrhy pro využití tzv. dočasného krizového rámce už v květnu, ale vláda nekonala – začíná prý konat až nyní. Velké firmy prý jsou reakcí vlády na energetickou krizi velmi zklamány a samy hledají stát po státu Unie nějaký vzorový příklad, jak by vláda měla jednat. Pamatuji si velmi dobře důrazné slovo „musí“, které pan Špicar použil, když mluvil o tom, že vláda musí prosadit v Unii prodloužení dočasného krizového rámce na celý příští rok.

Zajímalo by mne, proč vláda od května nekonala, ačkoli dostala jasné návrhy ze strany průmyslu na využití krizového rámce. Zatím jsem nenarazil nikde na žádné vysvětlení nebo analýzu, ačkoli pan Špicar tohle zdůrazňuje v poslední době často.

Pokud jde o obnovitelné zdroje, je šokující, že český průmysl přes obrovský zájem, který o tyto zdroje má, nemá šanci je plně rozvíjet z důvodu selhání státu. Myslím, že místo v Česku zcela běžného mudrování o „zelené ideologii“, která prý zničila Německo, bychom měli dát českým podnikům prostor pro takový přechod na obnovitelné zdroje, jaký uznají za vhodný, hlavně aby proběhl co nejrychleji – a pak, až se to stane, můžeme udělat bilanci, zda se v naší energetice něco zásadního změnilo.

S obnovitelnou energií je to stejný paradox jako s eurem: český průmysl ho chce, dokonce některé velké podniky fakticky na euro přecházejí, nicméně veřejná debata zamrzla na úrovni jakéhosi mudrování o suverenitě, vlastní měnové politice atd. O suverenitě se také pořád dokola mluví i v souvislosti s energetikou, dělá to zejména premiér Fiala. Británie dováží elektřinu z Francie nebo Belgie, dokonce se nedávno napojila kabelem za půldruhé miliardy eur na Norsko, odkud bere elektřinu taky (malé Norsko vyváží obrovská kvanta elektřiny taky do jiných zemí, včetně Německa, nicméně výrazné sucho změnilo dramaticky situaci i tam, ceny rostly výrazně nahoru už před válkou na Ukrajině).

Budoucnost bude zřejmě patřit nějakému unijnímu řešení výroby elektrické energie a zrovna dnešní zkušenost s francouzskými jadernými zdroji, které jsou z velké části dočasně vyřazeny z provozu, což udělalo z největšího vývozce energie v Unii čistého dovozce, není pro budoucnost jaderné energie moc povzbuzující.

Jedním jsem si ale jistý: budoucnost energetiky není v českých rukou, půjde si bez ohledu na české brblání svou cestou. Skandinávské země, Japonsko, USA, Británie, Německo nemají žádný důvod poslouchat český diskurz. My bychom měli ale aspoň umožnit českým firmám, aby mohly vývoj v předních světových ekonomikách a inovativních centrech následovat, pokud samy chtějí.

0
Vytisknout
4948

Diskuse

Obsah vydání | 22. 9. 2022