Nejstarší kino

13. 6. 2022 / Soňa Svobodová

čas čtení 15 minut

O tom, že v Paláci Lucerna, který se nalézá ve Vodičkově ulici, sídlí jedno z nejstarších pražských kin vůbec, ví hezká řádka starousedlíků, ale již málokdo tuší, že tato stavba byla zcela první železobetonovou stavbou v Praze, kterou postavil v letech 1913–17 architekt Václav Havel za spolupráce inženýra Stanislava Bechyně. A už opravdu jenom ti historie znalí, ví, že ve zdejším, čtvrtém patře bydlela se svou rodinou a v prvním patře současně provozovala jeden z nejvyhlášenějších a nejvyhledávanějších módních salonů té doby, excelentní módní návrhářka Hana Podolská, které se také přezdívalo „česká Coco Chanel“. Svou knihu s názvem: Kdo šije u Podolské?, jí zasvětila známá česká spisovatelka, držitelka mnoha autorských prestižních ocenění, Lucie Hlavinková.

Paní Hlavinková, jaká byla ta vaše zcela prvotní myšlenka, která vás přiměla, vytvořit tuto velmi zajímavou a čtivě psanou knihu o této módní ikoně období první republiky a protektorátu?

 


O Haně Podolské mluvila moje babička, pro její generaci byly šaty od Podolské synonymem vybraného vkusu a elegance, nedostižným ideálem. Před několika lety jsem pak četla zajímavý článek o paní Podolské, zaujal mě především vztah s Martou Gottwaldovou, která si u ní ve snaze „být za dámu“ nechávala šít stejné šaty jako Hana Benešová. V hlavě mi pak začal klíčit příběh zasazený do těžké doby 50. let, kdy tyto dvě ženy, tvořící protiklad, ilustrují tehdejší poměry.

A právě o Martě Gottwaldové se traduje, že měla u Podolské i svou vlastní figurínu, co je na tom pravdy?

Ano, to je pravda! Aby se nemusela obtěžovat do salonu, šilo se podle figuríny a na zkoušky jezdily švadleny za ní na Hrad. Pro zaměstnance byla ta figurína požehnáním, protože jinak by před každou návštěvou Marty Gottwaldové proběhla bezpečnostní kontrola a vyklizení prostor, což by chod salonu hodně narušovalo.

To tedy ano...

Jak dlouho jste pracovala na sběru podkladů k této knize?

Více než půl roku, ale dohledávala jsem prameny ještě i během psaní. Měla jsem velké štěstí, že jsem mohla promluvit také s pamětnicí, paní Lisou Mikovou. Studovala totiž v Rotterově škole kurz módního návrhářství a paní Podolská tam externě vyučovala ve snaze najít nové talenty. Od paní Mikové jsem se pak dozvěděla o vřelé, srdečné povaze Hany Podolské, ale také o jejích nárocích na skutečně precizní práci takzvaně z první ruky.

O Haně Podolské je známo, že se začala učit švadlenou ve svých pouhých čtrnácti letech v krejčovství Anežky Fišerové, odkud prý odešla i přesto, že disponovala velkým talentem, ale přesto se tomuto řemeslu dokázala vyučit?

Hana Podolská se vyučila roku 1900, složila tovaryšskou zkoušku. Pak začala chodit po domácnostech a šila dámské a dětské oblečení. Myslím, že při svých ambicích a úžasném talentu už tenkrát chtěla být vlastní paní, neřídila se obvyklými postupy.

Takže se dá říci, že disponovala i velkým kusem odvahy na tu dobu, v níž žila?

Ano, myslím, že paní Podolská je inspirací pro ženy i v dnešní době. Já ji opravdu upřímně obdivuji.

Tak to nejste sama...

Svou profesní kariéru zahájila v roce 1905, kdy si otevřela malou dílnu v Nuslích. A za devět let, tedy přesněji v roce 1914 si otevřela svůj ateliér a módní salon v Paláci Lucerna, který prý byl zařízen po vzoru francouzských a londýnských módních domů?

Ano, za těch devět let se velice vzmohla, staré prostory už nestačily. V novém domě měla i byt, kde s rodinou bydlela.

V jejím podnikání jí velmi podporoval její manžel, který byl pro ní dalo by se říci velmi silnou životní oporou. Je to tak, že?

Myslím, že jejich vztah byl velice silný a na tu dobu opravdu moderní. Viktor Podolský podporoval kariéru své ženy, vždy jí stál po boku, mohla se o něj opřít. Musela to být obrovská rána, když v pouhých 44 letech tragicky zemřel. (zabil ho náboj v hlavni pušky, kterou čistil). Přes tuto ztrátu se paní Podolská dostala silou své vůle, pomohla jí její práce a vědomí, že se musí postarat o dva syny.

Po této tragické události začínal každý její pracovní den kolem páté hodiny ranní a trval až do pozdních večerních hodin. To tedy měla ohromnou výdrž?

To tedy ano. Je jasné, že když člověk dělá práci, která ho baví, na hodiny nehledí, ale tohle je opravdu téměř nadlidský výkon!


Svou úplně první módní přehlídku uspořádala v roce 1919. Měla někdy také možnost předvést své modely i v zahraničí?

Od roku 1937 se salon Podolská snažil expandovat do zahraničí – Švédska, Norska, Anglie a Holandska. Nebylo to vůbec lehké, konkurence byla obrovská a zásadní byla znalost místních trhů, což zpočátku nebyla silná stránka salonu. Jak by nakonec paní Podolská uspěla se nedozvíme, snahy překazil počátek druhé světové války.

Také jako jedna z prvních zaměstnávala i své vlastní manekýnky, které dělila na typy – elegantní, sportovní, mladistvé a mnoho dalších. Opravdu tak činila?

Tady opět paní Podolská předběhla svoji dobu – snažila se o různorodost, aby všechny typy zákaznic našly modelku, se kterou se mohou ztotožnit. Dokonce zaměstnávala i starší ženu, aby zákaznice vyššího věku mohly vidět, co by jim slušelo. Velmi moderní přístup!

Jednou z těchto manekýnek byla i Adina Mandlová, která ale od ní přešla do salonu Rosenbaum. Z jakého důvodu tak učinila?

Bylo tomu naopak – Adina Mandlová byla nejprve manekýnou u Rosenbauma, pak se teprve stala herečkou. Následně začala šít u Podolské (ovšem na salon Rosenbaum) určitě nezanevřela. Podolská byla vyhlášena zejména pro své kostýmy. Rosenbaum zase pro večerní šaty.

Podolská byla nejen zručná švadlena, talentovaná kreslířka a návrhářka, ale také prý ráda experimentovala se střihy, materiály i trendy?

Řekla bych spíše, že uměla vystihnout nejnovější módní trendy ještě dříve, než se dostaly do Československa. Byla prostě vždy o krok napřed.

Paříž té doby platila za světové centrum módy. Měla Hana Podolská také možnost zavítat pro inspiraci i na nějaké módní přehlídky přímo do tohoto velkoměsta nad Seinou?

Jezdila pravidelně, aby byla pořád ve víru dění. Traduje se, že její šikovná kreslířka, Heda Vlková vždy, když se objevil nějaký zajímavý model, odběhla na záchod a z hlavy rychle nakreslila siluetu, protože na přehlídkách se nesmělo fotit. Paní Podolská jezdila do zahraničí pracovně velmi často i se svými syny, o to absurdnější bylo, že po roce 1948 byl syn Viktor zatčen v Rakousku jen za to, že vycestoval.

Z dnešního pohledu je to opravdu nepochopitelné, že se něco takového mohlo v té době dít…

Není žádným tajemstvím, že oblékala manželky politiků, továrníků, divadelní i filmové herečky jako byly Hana Benešová, Marie Baťová, Růžena Nasková, Jarmila Novotná, Růžena Šlémrová, Lída Baarová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Adina Mandlová či automobilová závodnice Eliška Junková nebo žena Karla Čapka, Olga Scheinpflugová, takže se vlastně z jejího salonu stal oblíbený dámský klub, dá-li se to tak říci?

Ano, paní Podolská se snažila z každé návštěvy zákaznice udělat společenskou událost. K tomu přispívala i její družná povaha, zákaznice se u ní cítily dobře, mnohé se staly dokonce jejími přítelkyněmi, protože měla velmi osobní přístup. Její syn také vzpomínal, že k ní lepší pražské rodiny posílaly své dcerušky, aby jim dávala lekce odívání a elegance.

Po kterém ze svých rodičů Hana Podolská vlastně tyto tvůrčí geny módní elegance podědila?

Její otec, František Vošahlík byl architekt, po něm zřejmě zdědila výtvarný talent.

Vzhledem k tomu, že jeden zakázkový model vznikal i půl roku, svědčí to o velké preciznosti paní Podolské?

Tím byl salon vyhlášený. Oděvy měly velký podíl ruční práce a paní Podolská osobně dohlížela na naprosto perfektní kvalitu bez kompromisů. Modely byly drahé, ale za svoje peníze dostaly zákaznice kvalitu a nadčasový design. Mnohé šaty a kostýmy v soukromých nebo muzejních sbírkách vydržely bez jakýchkoliv oprav. Na křtu mé knihy Kdo šije u Podolské jsem měla na ukázku půjčený právě kostým ze soukromé sbírky a klidně bychom si ho mohly obléci i dnes!

Ano, v tom s vámi plně souhlasím, neboť jsem si nikdy nenechala ujít ani jednu výstavu v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu, která byla vždy zasvěcena dílu paní Podolské a musím přiznat, že bych také chtěla nosit kostýmy od této excelentní návrhářky...Jen mi vždy přišlo líto, že nemám kouzelný prsten, abych mohla nakouknout do její doby a ateliéru…

Co jí přimělo opustit vyhlášený Palác Lucernu a přestěhovat svůj módní salon do paláce Adria na Jungmannově náměstí?

Salon se neustále rozrůstal, opět prostory nestačily. Navíc to byla velice prestižní adresa, v okolí byly ty nejvyhlášenější módní podniky.

Ano. Poblíž sídlili i dva věhlasní fotografové té doby, jako byli František Drtikol a ateliér Langhans, s nimiž její salon spolupracoval, ale kromě toho také spolupracovala i s filmem, neboť vytvořila veškeré kostýmy pro film Kristián, který natočil režisér Martin Frič v roce 1939, ale to určitě nebylo vše?

Kristián je nejznámější, ale její modely hrály i v dalších filmech – Rukavička, Slečna matinka, Zlatá Kateřina a Katakomby, kde byla průkopnici tzv. product placementu – krabice s výrazným nápisem Modelový dům Hanna Podolská, je v popředí několika záběrů docela dlouho. Všechny tyhle filmy jsem ze studijních důvodů shlédla, a jen mě mrzelo, že nejsou barevné. Paní Podolská navrhovala i kostýmy pro divadlo.

Přesně tak. Jedním z nich je i velkolepá černá sametová krinolína s velkým množstvím korálků a flitrů s drahokamy osázenou výšivkou, kterou vytvořila pro operní pěvkyni Jarmilu Novotnou v roce 1927 pro roli Violetty v novém nastudování Verdiho opery La Traviata. Operní diva s ní byla natolik spokojená, že se v ní představila na několika evropských i amerických operních scénách, což pro paní Podolskou muselo být velmi povzbuzující..?

Ten kostým je opravdu úchvatný, bez nadsázky umělecké dílo. Jednou se málem ztratil na železnici, ale naštěstí přetrval dodnes a bývá často vystavován.

Ale to není zcela vše. Další kostýmy navrhla pro Marii Brožovou ve Wildově hře Vějíř lady Windermerové v pražském Komorním divadle, takže vlastně i v tomto předběhla Rosenbauma, že?

Paní Podolská byla všestranně nadaná, ke vší své práci v salonu se ještě věnovala dokonce i publikační činnosti, přispívala do módních časopisů a byla jednou ze zakladatelek významné profesní organizace pražských krejčí – Pražská moda.

To tedy klobouk dolů...

Ale v roce 1948 došlo ke znárodnění a včlenění jejího podniku do podniku Oděvní tvorba, v němž zůstala jako prodavačka. To pro ní muselo být velmi těžké a smutné období?

Myslím, že si to nikdo neumíme představit. Její celoživotní dílo, její vášeň a láska jí byla odebrána. Hrozná představa! Přesto přes všechny životní nesnáze a ztráty si uchovala optimismus a svoji vřelou povahu. Byla to opravdu silná žena.

Takových je na světě málo...

Tato vaše kniha, o jedné z nejvýznamnějších tvůrkyň předválečné československé módy, se mezi čtenáři těší velkému zájmu. Dokonce vyšla i jako audiokniha, kterou skvěle namluvil známý český herec Michal Isteník. Vybrala jste si ho sama?

Spíš si Michal Isteník vybral mě. Založil totiž s divadelním kolegou Jakubem Uličníkem nahrávací firmu a Kdo šije u Podolské byla jejich první audiokniha a rovnou získala nominaci na Audioknihu roku! Z toho jsem měla velkou radost, nominaci si zasloužila, je skvěle namluvená, s hudebním doprovodem Lukáše Janoty. Michal Isteník navíc bude kmotrem mé nové knihy. Pravda nebyla k dostání, protože Kdo šije u Podolské se mu moc líbilo, říkal, že několikrát musel přemáhat dojetí, moc mě to potěšilo.

Na svém spisovatelském kontě máte kromě již těchto dvou zmíněných knih v předchozí otázce i další knihy pro dospělé čtenáře, z nichž vybírám Apatykář či Sestry Foxovy. Jaký další zajímavý námět leží na vašem psacím stole nyní?

Teď právě začínám psát příběh o největší záhadě StB, která nikdy nebyla vyřešena, ale podrobnosti si zatím nechám pro sebe, jsem opravdu teprve na začátku.

Takže se můžeme opět těšit na zajímavé čtení...

Jste také majitelkou fenky československého vlčáka, které jste dala jméno Mia a ona se zároveň stala nejen vaším milovaným mazlíčkem, ale i vaší tvůrčí inspirací, neboť díky ní, jste vytvořila pěknou řádku knih pro děti s názvem Projekt pes, který má několik pokračování, takže předpokládám, že budou stále navazovat nové a nové díly?

Mia je skutečně mojí velkou inspirací, protože díky jejím lumpárnám vznikl Projekt pes, stačilo je jen dát dohromady s příběhem chlapce, který si přeje psa a rodiče mu ho nechtějí dovolit. Celkem má tři díly. Další zvířecí inspirací mi byla naše kočka, protože v pětidílné sérii Sesterstvo se objevuje britská modrá jako kouzelná kočka Fabiola, prožívající s trojicí holek jedno dobrodružství za druhým. Děti a zvířata patří k sobě, ve všech mých knihách jsou vždycky nerozlučně spolu. Další díly těchto sérií nechystám, je čas zase na něco nového.

Děkuji za rozhovor.



0
Vytisknout
5176

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2022