Pohádka o tom, jak se děti vždycky staraly o své rodiče

6. 12. 2021 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty

Rád uznám, že to pan Jurečka, budoucí ministr práce a sociálních věcí, šéf lidovců, myslí dobře, když chce, aby se děti staraly o své rodiče. Je to ovšem jedna z dalších iluzí z pohádek o minulosti (stejně jako představa „tradiční rodiny“ nebo představa pevně daných rolí lidí ve společnosti), když říká, že děti se „vždycky staraly o své rodiče“.

Péče o staré a nemocné byla po většinu dějin lidstva, a to i v těch nejvíce křesťanských érách, nesrovnatelně horší, než je dnes – lidé většinou byli v takové ekonomické a sociální situaci, že byli rádi, když přežili sami, často nemohli uchránit ani své děti, natož rodiče. Ten důvod, proč je dnes péče o staré a nemocné nesrovnatelně lepší než kdysi, není v tom, že by se dnes děti více staraly o své rodiče, ale v tom, že byla vytvořena systémová politika moderního státu jako služby pro občany… a kvůli tomu také existuje něco jako ministerstvo sociálních věcí.

Vezměme si třeba důchodový systém. To za starých křesťanských dob nebylo. Přišel s tím v roce 1889 německý kancléř Otto von Bismarck (bylo to několik let před encyklikou Rerum novarum, v níž katolická církev poprvé formulovala svou odpověď na vykořisťování pracujících mas – Marx to udělal už v roce 1848), protože chtěl vzít vítr z plachet socialistům. Víme, že důchody nevyplácejí rodičům jejich děti, ale vyplácí je stát. Jde o to, aby staří lidé měli důstojný život, a to bez ohledu na to, co je v rodinném životě postihne, zda mají děti, jaké s nimi mají vztahy, zda jejich děti jsou ekonomicky výkonné, zda jejich děti vůbec žijí atd. Asi jen šílenec by chtěl, aby důchody rodičům platily jejich děti. Platí je stát na základě solidárního principu (podobně jako zdravotnictví) a má to svou hlubokou logiku.

Moderní stát se snaží systematicky ulehčovat dětem péči o rodiče i děti. Pokud jde o staré rodiče, cílem je zajistit jejich nezávislost, samostatnost, mobilitu, kvalitu života, a to prostě proto, že na to mají právo jako občané, lidé, nikoli jako rodiče. Zároveň je naprosto jasné, že určité typy péče mohou být nad síly rodiny, např. péče o lidi s pokročilou Alzheimerovou nemocí. Není dobré vytahovat nějaké „vždycky“, tedy se vracet do dob, kdy neexistovala ani solidární zdravotní péče a starci umírali hlady kdesi na výměnku, protože nikdo neměl čas je nakrmit.

Ministr sociálních věcí by měl jasně mluvit o tom, že moderní stát musí intenzivně pomáhat všem lidem, kteří to potřebují, včetně rodičů s postiženými dětmi, na základě občanského principu – mají na to právo, protože jsou občany, protože jsou lidmi. Zejména český stát má v systémové sociální péči velké mezery, proto jakékoli vyvolávání představy o tom, že se děti „vždycky staraly o své rodiče“, je od budoucího ministra sociálních věcí absurdní a strašné.

Účinná sociální péče (včetně péče o matky s dětmi, aby měly kde bydlet, aby mohly chodit do práce – a aby tedy byla vyšší porodnost, což se nedaří „křesťanským zemím“, jako je Polsko nebo Itálie) není na rozdíl od teze „děti se vždycky staraly o své rodiče“ žádnou pohádkou, ale je realitou třeba ve skandinávských zemích EU. Skandinávské země nedosáhly své sociální vyspělosti na základě představ, že děti se mají starat o své rodiče, ale na základě moderního systémového přístupu, který pečuje o lidi jakožto lidi prostřednictvím veřejných institucí.

1
Vytisknout
6557

Diskuse

Obsah vydání | 8. 12. 2021