O týrání a zabíjení malých dětí

7. 12. 2021

Moderátorka z BBC: Je v naší společnosti něco narušeno v moderních rodinných strukturách, nebo zde vždy existovala takováto temnota? Je to seznam hanby. Zabité malé děti. Victoria Climbie, Daniel Pelka, nemluvně P., Peter Connolly a nyní tu máme šestiletého Arthura Labinjo-Hughese, a to ani není vyčerpávající seznam. Jsou to jen některá jména, která jsou na tomto strašlivém seznamu hanby. Pokud pracujete v oblasti služeb pro děti, budu ráda, když se mi dnes odpoledne ozvete. Proč se to děje? Je to otázka financování? Dohled nad získáváním kvalifikace pro sociální služby, v čem je problém a jak ho vyřešit, pokud máte nějaké zkušenosti s takovými věcmi, o kterých mluvíme, zavolejte nám ještě dnes. Toto je téma, o kterém dnes chcete mluvit nejvíce, a není to nijak překvapivý případ. Je to prostě tak hluboce šokující.

Je případ Arthura Labinjo nový? Co se z něj můžeme dozvědět? Proč se o tom stále bavíme?

Co se z toho můžeme naučit, pojďme si promluvit s Emmou, není to vaše pravé jméno, Emma, ale jste někdo, kdo má důvěrné znalosti o tom, jak probíhá sociální práce, a vítejte v tomto pořadu. Děkuji vám, že jste zavolala. A řekněte mi především, jak reagujete, když otevřete noviny nebo zapnete rádio a vidíte tu tvář nebo slyšíte ten hlas. Co to s vámi udělá?

Emma: Jsem ráda, že už nejsem sociální pracovnice. Jsem bývalá sociální pracovnice. Odešla jsem z této profese před pěti lety, vyhořelá a rozčarovaná službami pro děti, protože nevyhovují svému účelu. Byla jsem frustrována neschopností chránit děti, takže odpovídám na vaši otázku. Co to se mnou udělalo? Nepřekvapilo mě, že v tomto dlouhém seznamu budou vždy děti, které nejsou chráněny. A těch problémů je vícero a mohla bych zabrat všechny hodiny vašeho pořadu, než bych vysvětlila, co se děje a jak nedostatečné jsou státní zdroje.

Rodiče jsou velmi, velmi zkušení v utajování toho, co se děje, a služby pro děti jsou stále velmi zaměřené na rodiče. Většina sociálních pracovníků, kteří jsou dobří, je zaměřena na děti. Ti odcházejí, v systému se prostě tak nedá pracovat. Problém je, že máte vedoucí pracovníky, kteří jsou nezkušení. Sami nejsou dostatečně dlouho sociálními pracovníky. Nejsou zaměřeni na dítě, jsou spíše orientováni na kariéru a také mají cíle, které musejí plnit. A vládne jim počítačový systém, takže se v tom děti ztrácejí. Sociální pracovník se může cítit velmi, velmi osamělý. Protože nejste chráněni ani podporováni svými vedoucími a často mohou být vaši vedoucí vašimi největšími nepřáteli. Oni tu práci totiž nedělají.

Moderátorka: Ale když říkáte, že sociální práce není zaměřená na děti, že je zaměřená na rodiče, co tím přesně myslíte?

Emma: Vy jste sociální pracovník pro děti. Jste tu od toho, abyste zjistili, co se s nimi děje, a zabránili riziku existenční újmy, a také, pokud jsou v nouzi, abyste se pokusili tyto potřeby zajistit. Ale pokud rodič něco skrývá, ví, že dítě týrá, nebo se jen obává, že bude vláčen po soudech, začne si na sociální pracovníky stěžovat. A pak je to velmi těžké.

Moderátorka: Můžete mi popsat, co jste dělala? Takovou věc, která vás semlela, jak víte od chvíle, kdy jste zaklepala na ty dveře, co se za nimi děje. A řeknete, podívejte, mám strach o to dítě v čísle 13, a co se pak stane? Co uděláte?

Emma: No, vy jdete dovnitř, pokud pracujete na tom, čemu se říká počáteční posouzení, což je to, co udělali s tímto dítětem, takže součástí vaší kompetence je, že máte s dítětem mluvit sama a já jsem pracovala s dětmi, kterým bylo deset nebo jedenáct let, a matka stále nemohla pochopit, že moje role, moje pracovní odpovědnost je mluvit s jejím  dítětem sama.

Chci říct, že tohle je tak ústředním bodem všech případů, téměř všech případů, které se dostaly do vážného přezkumu. Není zajištěn přístup k dítěti bez rodičů a bylo do něj příliš zasahováno. A byly tam, víte, modřiny zakryté čokoládou, vzpomínám si, že v tomto otřesném případu to byla jedna z věcí, o které by si člověk myslel, že kdybyste měli to dítě samo v pokoji, tak byste měli čas si ty věci uvědomit. Ale ono to nějaký čas trvá. Chce to čas, abyste si vybudovali důvěru toho dítěte, a můžete to udělat s pomocí školy. Já jsem to udělala s pomocí školy a pak matky a oni věděli, že když podají stížnost na sociální pracovnici, tak dostanou jinou sociální pracovnici a celé to bude běžet úplně znovu. A brzy jsem měla novou vedoucí. A ta naslouchala rodičům , ale já jsem tam půl roku chodila ve svém volném čase, pomáhala jsem dětem s matematikou, budovala jsem si důvěru. A moje vedoucí mě neposlouchala.

Moderátorka: Normálně to neděláme, děláme to, jen když je k tomu dobrý důvod, ale my víme, kdo jste. Ve vysílání udělujeme anonymitu jen ze zjevných důvodů . Zůstaňte s námi, Emmo.

Dennisi, také vám zde poskytujeme určitou anonymitu, protože jste policista ve výslužbě. Dennisi, pracoval jste na vyšetřování dětí. Můžete nám říct, jakou práci jste dělal? Pak to, co říká Emma. Připadá vám to pravdivé?

Dennis: V podstatě jsem policista ve výslužbě a nějakou dobu jsem pracoval v týmu pro vyšetřování zneužívání dětí nebo v týmu K, ale to už je velmi dávno. V současné době a pravděpodobně i v souvislosti s tím, že jsem sem přišel, pracuji posledních deset let pro organizaci, která zprostředkovává rodinné skupinové konference, které vznikají na základě doporučení od sociálních služeb pro děti. Za posledních deset let jsem spolupracoval s dvanácti různými místními úřady doslova po celé zemi, takže to jsou mé zkušenosti, které se týkají ochrany dětí.

Takže byste viděli a zažili hrozné věci. Ale Arthur to dítě, o kterém mluvíme, se nikdy nedostalo na úroveň ochrany dětí. Protože proběhlo prvotní posouzení a oni řekli, že u tohoto dítěte nejsou žádné problémy. Pochybuji, že se do toho policie vůbec zapojila.

Předchozí volající řekla vše. Stručně řečeno, sociální služby pro děti na celostátní úrovni. Řekl bych, že jsou absolutně nedostatečné. Je třeba sociální služby pro děti od základu přepracovat a provést vyšetřování a restrukturalizaci.

Na celostátní úrovni je třeba investovat čas, peníze a zdroje. V oblasti sociálních služeb pro děti si myslím, že nejdůležitější je, aby byl prozkoumán individuální status sociálních pracovníků a aby byla uznána neuvěřitelně obtížná práce, kterou většina sociálních pracovníků v první linii vykonává.

Uvedu příklad: podle mých informací v současné době národní směrnice určují, že sociální pracovník by neměl mít ve své pracovní náplni více než 18 dětí. Pravidelně pracuji se sociálními pracovníky, kteří mají ve své pracovní náplni nadměrný počet 30 dětí. To je naprosto nezvládnutelné, zejména pokud pracujete s rodinami, jejichž děti podléhají státní ochraně dětí. Chci říct, že to je naprosto nezvládnutelná pracovní zátěž. Většina sociálních pracovníků, víte, je placena za práci na 37 a půl hodiny, 40 hodin týdně. Většina sociálních pracovníků však dnes pracuje 60 až 70 hodin týdně. A tím se jim daří jen se problému dotknout, absolutně nemají čas na to jej vyřešit.

Naprosto souhlasím s informacemi od předchozí volající, o konfliktu mezi vedením sociálních služeb a sociálními pracovníky v první linii.

A abych byl upřímný, pochybuji, že někdo z vašich posluchačů, kteří nepracují v tomto odvětví ochrany dětí, má skutečně představu o obtížích, jakým denně čelí sociální pracovníci v první linii. Pracují s těmi nejnáročnějšími rodinami, jaké si lze představit, které jsou téměř vždy nepřátelské vůči jednotlivým sociálním pracovníkům a kolektivně vůči místním orgánům. Setkal jsem se s rodinami, které sociální pracovníky fyzicky napadaly.

Sociální pracovníci v první linii pracují s rodinami, které jsou často zapleteny do domácího násilí, zneužívání drog a alkoholu, a co je podle mě nejdůležitější, sociálním pracovníkům, a to jak individuálním, tak kolektivním, se nikdy nedostane žádného uznání za dobře odvedenou práci.

Moderátorka: Nevím, jestli jste slyšel dnes pořad Today, Dennisi, ale dělala jsem rozhovor s anonymním sociálním pracovníkem, který říkal, že sociální pracovníci a sociální práce nejsou nikde ve filmech, knihách ani nikde jinde zobrazeni pozitivně, což je hluboce deprimující, když je to vlastně předvoj, který chodí do těžkých domácností a zachraňuje ty nejzranitelnější děti.

Na telefonu je Daphne Hardwickeová ze Swindonu.

Daphne: Pracovala jsem 25 let jako zdravotní sestra navštěvující malé děti v domácnostech. V jedné konkrétní ordinaci jsem pracovala 25 let, dokud jsem neodešla do důchodu. Nyní bychom se považovali za součást týmu primární zdravotní péče, takže bych velmi úzce spolupracovala s rodinnými lékaři, porodními asistentkami, obvodními sestrami, sociálními pracovníky. Vzpomínám si na svůj poslední případ, že jsem měla asi 300 rodin, 3-4 stovky rodin. S těmi jsem se teď pravidelně setkávala, protože zdravotní návštěvy jsou proaktivní služba. Nebylo žádné stigma, že vás navštěvuje zdravotnice, takže za tu dobu musíte rodiny velmi dobře znát. Znala jsen rodiny, které fungovaly. Dobře jsme znali ty, které možná potřebovaly hodně další podpory. Poznaly vás a plně vám důvěřovaly, když měly problém, který se vás týkal. Mohli jste si pak promluvit se členy svého týmu, se svými sociálními pracovníky, se kterými jste spolupracovali, a sdílet s nimi své obavy a oni pak mohli v průběhu let převzít roli. I když se to změnilo, vím, že se to změnilo během mé praxe. Dospěla jsem ke konci svého profesního života, kdy bych s radostí pracovala dál, ale tehdy jsem byla konfrontována s vedoucím, který neustále zpochybňoval mé pracovní postupy a nakonec mě zkritizoval, doslova: “Myslím, že vaše nároky jsou příliš vysoké.”

Moderátorka: Proboha? Vždyť to vlastně znamená, “Musíte snížit svou úroveň."  Můžu jen něco dodat? Myslím tím, že z vás obou se zdá, že říkáte, že manažeři jsou zcela odtrženi od procesů, kterým sociální pracovníci čelí každý den. Odkud tedy manažeři přicházejí? Nevycházejí z okruhu práce, kterou děláte vy?

Daphne: No, ta konkrétní manažerka v sociálně zdravotní oblasti, kterou jsem měla, pokud vím, měla jen malou nebo vůbec žádnou klinickou zkušenost, takže neměla žádné znalosti o tom, co tato role obnáší. Protože fluktuace je tak velká, že je velmi málo sociálních pracovníků, kteří se stanou manažery, a tak se stanou manažery, když nemají žádné zkušenosti, a jsou to ti, kteří dělají kariéru. Obětují své zásady, aby tu práci dostali.

Moderátorka: Ale řekla jste jednu věc, která mě opravdu znepokojila. Říkala jste, že počítačový systém znamená, že se v něm ztrácejí děti. Co to přesně znamená?

Daphne: No, zabírá to sociálním pracovníkům spoustu času. Je tam spousta a spousta formulářů. Můžete napsat stejné informace o dítěti do pěti různých formulářů a můžete je do jisté míry zkopírovat, ale na totéž se vás to bude ptát trochu jinými otázkami, takže tím maříte čas. Systém není dostatečně funkční, abyste mohli jasně signalizovat, že máte o dítě opravdu obavy. Prostě to není dostatečně přísné, a mohu souhlasím s tím, co řekla Emma. Musela jsem skrývat své obavy z osudu dítěte, to, že jsme všichni měli obavy, včetně školy a zdravotní sestry, a vedoucí mi řekla, že mým úkolem je neutralizovat obavy ostatních odborníků. Já jsem jí ale řekla, že jejich obavy plně sdílím.

Peter: No, je tomu už 35 let, co jsem pracoval na obecním sídlišti v Oldhamu jako tamější farář a za pět let, co jsem tam byl, jsme tam pohřbili devět dětí a čtyři z těchto dětí zemřely za velmi znepokojivých okolností a chtěl bych říct, že jako multidisciplinární tým, a to byly sociální služby, zdravotní návštěvníci, dětská společnost, policie, na tom sídlišti nám bylo skutečně umožněno udělat ty nejneuvěřitelnější věci, a mohu říci jen slova chvály. Chci říct, vím, že je to už 35 let, ale mohu říct jen slova chvály na tehdejšího ředitele sociálních služeb v Oldhamu, našeho místního manažera, na naše místní sociální pracovníky. Byli naprosto ohromní. Byli naprosto oddaní rodinám, kterým sloužili, a mnoha našim zdravotním návštěvníkům. Mimochodem, to byly manželky vikářů. Mluvili jsme spolu a setkávali jsme se spolu a věděli jsme, kde jsou červené vlajky, varovné signály.

Moderátorka: Jenny píše: Často brečím při zprávách, ale teď jsem po velmi dlouhé době viděla a slyšela Arthura, jak prosí, aby mu někdo dal najíst. Ten hlas mě pronásleduje. Nemůžu ho dostat z hlavy. základní potřeba odepřená šestiletému dítěti v této zemi, které je odkázáno na péči dospělých, jak se to mohlo znovu stát? Kde je v tom všem naše komunita, ptá se Jenny. Tato rodina nežila na izolovaném místě. Kdyby bývaly sociální služby dostaly mnoho varování od lidí žijících v jejich blízkosti, bývaly by jednaly jinak. Co na to říkáte, Petere? Možná si musíme položit otázku, co to znamená být člověkem, co to znamená být společenstvím, protože zdraví každé společnosti se samozřejmě do značné míry měří tím, jak milujeme ty nejslabší a jak pomáháme těm nejslabším v naší společnosti. A strašlivý příběh o Arthurovi je toho samozřejmě vnějším a viditelným projevem. Jsou ti lidé, kteří ho zabili, opravdu zosobněním zla? Jste ještě farář?

Peter: Ano, jsem arciděkan. A velmi nerad bych používal podobné výroky. Myslím, že to, co opravdu musíme udělat, je důkladně prozkoumat původ těchto lidí a to, jak se vlastně stali takovými, jací jsou. Myslím, že to musíme udělat. Musíme si uvědomit, že v každém z nás je Matka Tereza. Ale je v nás také Adolf Hitler. Všichni jsme do značné míry směsí a jsme formováni svými životními zkušenostmi. A proto to musíme dělat správně od samého začátku.

Moderátorka: Máme na telefonu profesora Pritcharda. Pokud mohu začít u vás z Bournemouthské univerzity, je to obor, který studujete? Profesor Pritchard.

Profesor Pritchard: Ano, ano. Posledních 30 let studuji úmrtí související s týráním dětí. Mnozí z vašich volajících se již zmínili o nedostatečných investicích do místní infrastruktury. Moji kolegové v první linii jsou tak vystresovaní, že doslova neustále řeší krizové a mimořádné situace.

Na druhou stranu, když se na to podíváme z širšího pohledu, když jsme na konci 60. a v 70. letech poprvé pochopili, že existuje týrání dětí, byla Británie čtvrtým nejhorším zabijákem dětí v západním světě. Nyní nedávno, v poslední studii, kterou jsme provedli v loňském roce, je to země s třetím nejnižším číslem. Nicméně jedním z problémů, velkým problémem, o kterém nikdo dosud nemluvil, je souvislost mezi dětskou chudobou a vraždami a úmrtím dětí.

Zrovna nedávno vydala OECD opožděnou zprávu o tomto riziku. Británie je druhou zemí s nejvyšší nerovností z 21 zemí západní Evropy. Co s tím také souvisí, je dětská úmrtnost. Takže  země jako Portugalsko a Řecko, které jsou ve skutečnosti chudší. mají nižší dětskou úmrtnost a to je velký problém. Nestudujeme pečlivě v širším smyslu dopad chudoby na rodiny.

Moderátorka: Pojďme si promluvit s Mary, není to vaše pravé jméno. Dobrý den, Mary. Co jste chtěla říct?

Mary: Měli jsme podobnou zkušenost jako toto dítě. Chtěla bych ho bývala obejmout a dát mu dobře najíst a spoustu lásky, ale to se nestalo a nevím, proč nikdo neposlouchal prarodiče, kteří protestovali. Dotklo se to našich srdcí, protože jsme měli podobnou zkušenost. S vlastním vnukem, který byl také nemocný. Trápení mu působil nevlastní otec. Musím kritizovat soudy, stejně tak rodinné soudy, protože samozřejmě jsou naprosto zahlcené případy a náš syn bojoval u soudu o opatrovnictví. Nakonec to postupně řešili tři různí soudci. Tři závěrečná slyšení. Nebyla tam žádná návaznost a nikomu se nechtělo studovat všechny materiály toho případu. Takže samozřejmě dali dítě matce a týrání pokračovalo a nakonec ta žena měla další dítě a náš šestiletý kluk viděl to dítě na gauči, jak se chystá spadnout na zem, tak se vrhl, aby se pokusil to dítě chytit, ale samozřejmě v šesti letech ho nechytil. Oba skončili na podlaze a přišel nevlastní otec a viděl, co se stalo, ale situaci nepochopil. Zvedl našeho vnuka a hodil ho přes celou místnost, a on narazil hlavou do nábytku takovou silou, že nemohl tři týdny jíst.

To už šel náš syn na policii a byla to policie, která řekla, no, musíte ho odtamtud dostat a teprve pak jsme dostali soudní zákaz pro tu matku a nevlastního otce, se k němu přibližovat, teprve když tam byly nějaké fyzické důkazy, tak někdo začal jednat. Nakonec sice syn vyhrál opatrovnictví, ale pak začal boj o děti. Ale to starší dítě v jedenácti letech mluvilo o sebevraždě. Museli jsme mu koupit fotbalový míč. Takový ten boxovací pytel. Abychom z něj dostali agresi, aby se z toho dostal. Toho druhého jsme z toho také dostali a později jsme se dozvěděli, že ho někdo držel  vysoko nad schodištěm hlavou dolů, držel ho za paty a všelijaké věci, které vyšly najevo, a od té doby trvá boj o rekonvalescenci těchto dvou chlapců.

Moderátorka: Můžu se zeptat? Tedy, skoro se bojím položit tu otázku, ale váš vnuk, je už v pořádku? Je teď naživu a je stále v pořádku?

Mary: Je. On přežil, protože v tu chvíli si úřady uvědomily, že existuje problém, a dostaly ty děti je ven. Ale nejhorší nálezy předtím byly ignorovány. Škola to prostě ignorovala. Nikdo nechtěl říct, co se děje, ani nijak zasáhnout.

Moderátorka: Jak to napravíme? Co s tím jako společnost uděláme?

Mary: No když Boris Johnson teď řekl, že se to už nikdy nesmí opakovat, tak se směju. Skutečně? Nemyslím si, že je to nutně otázka peněz, ale myslím si, že lidé musejí jednat, když vidí, že jsou problémy.

Moderátorka: Dobře, Mary, děkuji. Na telefonu máme Isabellu. Máme tu ještě někoho, kdo chce zůstat v anonymitě. Jste sociální pracovnice, ano? Slyšeli jsme, že sociální pracovníci se musí pohybovat v hrozném prostředí. Jaké jsou vaše zkušenosti z práce a jak se můžeme těmto situacím vyhnout, Isabello.

Isabella: No, já funguju od roku 1988. V současné době se v sociální práci děje to, že se odkláníme od řešení rizik a přecházíme k jakémusi sběru dat. Jsme sociální pracovníci, kteří chodí spát ve dvě hodiny ráno, protože musí  dokončit psaní hodnocení. Dochází také k omezování průběžného vzdělávání.

Moderátorka: Když vejdete do bytu, co jako první hledáte? Někteří lidé se ptají, podívejte, lidé říkají, že by se na to mělo dát více peněz, ale pokud přijdete do nějakého bytu a máte podezření, že je dítě týráno, okamžitě zavoláte policii. Takže když vejdete do bytua podíváte se na dítě, co hledáte a co by spustilo varovné signály, abyste rozhodla, tohle dítě musí okamžitě pryč?

Isabella: Museli jsme odebrat čtyři děti z velmi bohaté rodiny. Byly velmi tiché. Byly naprosto bílé v obličeji, odkrvené, byly velmi podvyživené. Matka měla problémy s alkoholem a závislostmi, kvůli kterým opustila rodinný dům, a jednoho večera, když jsem ji šla navštívit s policistou, měli k večeři kukuřičné lupínky. K večeři měli kukuřičné lupínky a mléko. Jejich matka se opíjela a hádala se s třináctiletým synem. Takže jsme zavolali další policisty, ale protože ta rodina byla bohatá, policie řekla, že by to měli kontrolovat jen sousedé, a odešla. Když jsem případ dostala já, dala jsem všechna udání dohromady a svolala jsem případovou konferenci. Pak jsme zahájili soudní řízení a děti byly odebrány rodičům. Protože sledujeme prahové hodnoty. Jdete do rodiny. Je tam dítě, které nerozkvétá. Tříleté děti, ale jsou drobné, nenavazují oční kontakt. Vypadají velmi slabě. Kontakt mezi matkou a dítětem neexistuje. V domě panuje chaos. Matka nemá žádné peníze. Máma nemá nic. Víte, že máma vyrostla v děcáku jako v případě dítěte P a v podstatě neměla schopnost zajistit nebo zabezpečit své vlastní dítě. A člověk, jako jsem já, který pochází ze staré školy, se vrátí do práce a bude se zasazovat o to, aby byly podniknuty právní kroky. Matce toto dítě dobrovolně odebrat podle § 20 zákona o dětech, musíme dokončit posouzení o rodičovské způsobilosti matky a rozhodnout, zda si toto dítě ponecháme.

Moderátorka: Vy vy jste otevřela velmi zajímavé dveře, otevřela jste tak trochu soudní řízení. Francesca je tady. Právník.

Francesca: Rozhodně. Jsem právník v oblasti ochrany dětí pro místní úřady, takže všechno, co říká Isabella, znám, ale myslím, že to není tak jednoduché, že by sociální pracovník podnikl návštěvu a uviděl něco špatného. A pak se vrátil na úřad a spustil právní proces. Obecně se děje to, že sociální pracovník bude muset projít hierarchií v sociálních službách pro děti, konzultovat věc s vedoucím týmu a vedoucím sociálních služeb. Někdy i se zástupcem ředitele nebo až ředitelem sociálních služeb pro děti, než získá povolení požádat o schůzku s právním oddělením ohledně právního plánování. A právě na této schůzce se pak budou posuzovat otázky hranice, kdy právníci řeknou, zda tato situace splňuje či nesplňuje míru újmy překračující hranici.

Moderátorka: Francesko, z těch všech schůzí se mi točí hlava, všechny zaberou nějaký čas a během té doby je to dítě stále v domácnosti, kde se o něj bojíte.

Francesca: Právě. Ne vždy je to tak jednoduché. Pokud se jedná o velmi zjevné a vážné zranění dítěte, pak policie okamžitě zasáhne, ale pokud se jedná o jiné problémy, které nemusí být nutně tak jasné, policie často nezasáhne a můžete ji požádat, aby přijela a provedla s vámi kontrolu sociálních poměrů v té rodině. Ale ne vždy se to stane.

Moderátorka: Přečtu vám tento text. Tedy, zrovna když mluvíte, mi to sem přišlo.:

"Nahlásili jsme na policii a sociálce násilnou situaci v naší ulici. Nakonec se to vyšetřilo, ale žádná opatření nebyla přijata. Mezitím jsme byli vystaveni strašlivé odvetě. Skončila jsem tak vyděšená, že jsem se bála vyjít z domu na ulici. Policii to nezajímalo. Udělala bych to znovu? Ne."

Francesca: A to je obrovský problém. Lidé se teď velmi bojí nahlásit věci, které by, řekla bych, před 10 - 20 lety možná nahlásili, ale kvůli možné pomstě se teď bojí.

Moderátorka: Julie, už nemáme moc času, ale řekněte co jste chtěla říct.

Julie: Patnáct let jsem pracovala jako sociální pracovnice v oblasti ochrany dětí. Nyní jsem poradce. Přešla jsem do poradenství. Vím, že se věci v rámci sociální práce změnily, a jedna z věcí, které slýchám od starých kolegů, je, že je příliš mnoho schůzí, málo času na to, aby se poznala i rodina. Často jsem pracovala až do devíti hodin večer. Abych pro ty děti, které jsem měla na starosti, udělala, co můžu. Mluvit s dítětem o samotě, to je naprostá nutnost. A to se dělalo vždycky, když jsem dělala sociální práci. Nevím, jestli se to teď dělá tak často, a taky si nejsem jista, že všichni v komunitě mají odpovědnost, když vidí, že se něco děje, zejména učitelé. Protože pokud je tam dítě školního věku nebo dítě v mateřské škole, učitelé mají o tom dítěti fantastický přehled ze dne na den a vidí u něj změny nebo vidí srovnatelné srovnatelné rozdíly u něj a u jiných dětí. Jedna z věcí, kterou jsem zjistila, když jsem byla sociální pracovnice, je že učitelé kontaktovali sociální služby velmi neradi, protože se obávali o svůj vztah s rodiči, takže je potřeba dát sociálním pracovníkům víc času na to, aby to analyhzovali do hloubky. netrvá to dlouho, ale aby si s tím dítětem promluvili, vyslechli si tu rodinu.

Moderátorka: Poslyšte, já jsem moc vděčná a moc se omlouvám těm lidem, kteří se dneska nedostali na řadu. Je to zásadní téma, samozřejmě jsme se sotva dotkli povrchu, a i když to říkám nerada, obávám se, že se k němu ještě vrátíme. Moc vám děkuji za pozornost. Příští týden se vrátíme do vysílání ve stejnou dobu. Mezitím vám přeji hezký víkend.