Smrt obestřená záhadou

13. 10. 2021 / Soňa Svobodová

 

Bylo mně svěřeno zcela ojedinělé svědectví – unikátní nahrávka zpravodajského důstojníka a zkušeného kriminalisty Vilibalda Hofmanna, který se svým týmem jako první dorazil na místo činu a měl tam za úkol mimo jiné dohlížet na bezvládné tělo Jana Masaryka. V té době jsem již měla nashromážděno i ověřeno mnoho dalších důležitých podkladů a závažných souvislostí… odtud podtitul knihy Nová odhalení odkrývají pochybná „fakta“ a odsouvají staré „pravdy“.

Vilibald Hofmann:

Hovoříte několika světovými jazyky. Měla jste možnost některého z nich využít při sběru archivních podkladů pro svou knihu, v níž odkrýváte velké množství nejasností a protichůdných svědectví?

Znalost cizích jazyků mně pomáhá v každém výzkumu, ať už jde o vyhledávání státně-bezpečnostních protokolů či jiných dokumentů v němčině, angličtině nebo francouzštině v rámci nezákonných provokací typu „Kámen“, nebo v zahraničí publikovaných svědectví. K případu Jana Masaryka existuje značné množství textů v angličtině a je pozoruhodné sledovat, jak to které svědectví bylo záměrně manipulováno či zpochybňováno podle toho, jak se kdo snažil hájit oficiální verzi komunistického ministerstva vnitra. Prokletím této kauzy totiž je, že i vážené osobnosti, které by za jiných okolností nelhaly, poskytovaly ještě donedávna v různé míře zavádějící i smyšlená svědectví, která bohužel přispěla k tomu, že dodnes nevíme, jak se ministrovo tělo na dlažbě ocitlo. Je alarmující, že naše úřady s důkazy ze zahraničí vůbec nepracují. Jinak by státní zástupce nemohl páté kolo vyšetřování, ukončené v březnu 2021, hájit před veřejností pomocí nepravdivého argumentu, že „žádné další zranění, třeba na hlavě, Jan Masaryk neměl“. Přece existují snímky zahraničních zpravodajů včetně svědectví publikovaného 13. března 1948 v New York Herald Tribune o viditelném otoku na pravém spánku. Důvodem byla více než dvoucentimetrová tržná rána, kterou se Státní bezpečnost snažila marně maskovat. Zmínka o ní nechybí ani v pitevním protokolu. Kladu si tedy otázku, je za tím lajdáctví, hloupost nebo záměr?

A která z těchto tří variant, vám připadá z pohledu vašeho dosavadního pátrání jako nejpravděpodobnější?

Verdikt posledního šetření bohužel ukazuje na kombinaci lajdáctví, hlouposti, vypočítavosti i zneužití pravomoci veřejného činitele. Chtěla bych věřit, že záměrem nebylo oživit tendence ze starých pořádků a veřejnosti opět poplést hlavu verzemi sebevražedného činu a nešťastné náhody právě na úkor úkladné vraždy. Přirozeně by za ní musely být předchůdkyně ruských tajných služeb, jak vyplývalo z mnoha závažných indicií, a jak naznačoval i Vilibald Hofmann, který byl přesvědčen o Masarykově násilné smrti.

Jak se vám podařilo získat zmíněné unikátní svědectví kriminalisty Vilibalda Hofmanna, který dohlížel na místo činu, a na jehož doložení jste svou knihu postavila?

Bylo to díky Jiřímu Padevětovi, který rodinu Hofmannovy sestřenice na mě odkázal už ve svém prvním dopise. O existenci magnetofonového pásku jsem tedy věděla již od dubna 2019, ale teprve 20. července jsme se konečně s panem Jindřichem Grulichem, manželem Hofmannovy sestřenice, sešli u něj doma v Karviné, kde mi vše přehrál. Okamžitě mi došlo, že je to unikátní důkaz, staronový objev s velmi silným příběhem. Vyšetřovatel Jan Havel z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu totiž pana Grulicha podvedl již roce 1996, když předanou nahrávku před veřejností a historiky záměrně zatajil. I mně tak bylo jasné, že musím všechny své kroky zaznamenávat včetně toho, jak jsem se k nahrávce dostala. Po kontaktování veřejnoprávního média jsem však na svou částečnou důvěřivost doplatila i já. Po podání našeho podnětu 14. září 2019 a nečekaném zahájení vyšetřování byli čtenáři zpravodajského webu www.irozhlas.cz, v rozporu s etickým kodexem, nepravdivě informováni, že nahrávku „objevil Český rozhlas plus“. Nebýt mé knihy, veřejnost by v této účelově reklamní hře byla ponechána dodnes. Jak si vysvětlit, že ještě v červnu 2020 byla tímto směrem na stejném zdroji zmanipulována dokonce i zpráva České tiskové kanceláře, která informovala o našem rokování a uveřejnění celé nahrávky v Senátu Parlamentu České republiky.

O Janu Masarykovi je známo, že po komunistickém převratu v roce 1948 odmítl jako jediný nekomunistický ministr Gottwaldovy vlády rezignovat. Myslíte si, že to byl hlavní důvod pro jeho odstranění z politiky, a života?

Mohl to být jeden z motivů, ale myslím, že si svou účast v nové vládě na poslední chvíli rozmyslel. Právě to ho stálo život. Svědectví k tomu se však rozcházejí. A co hůř, závažným způsobem se liší svědectví jen od jednoho z klíčových svědků, který vždy platil za zkušeného znalce mezinárodních vztahů. Arnošt Heidrich, generální sekretář Ministerstva zahraničních věcí, již v roce 1951, krátce po odchodu do exilu, nechal v USA publikovat svědectví, že Masaryk se rozhodl spáchat sebevraždu po vzoru svého blízkého přítele a bývalého ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny. Toto navíc časově pomýlené líčení ale už tehdy nedávalo smysl, jelikož Drtina se nezabil a Heidrich to samozřejmě věděl, jenže to zatajil. Drtina byl tak polámaný a ponížený, že ve skutečnosti právě toto muselo Masaryka od podobného úmyslu jedině odradit. V roce 1958 Heidrich nečekaně připustil, „že sovětští agenti byli ministru Masarykovi při jeho zamýšleném seskoku z okna vydatně nápomocni“. Ovšem ve stejném roce poskytl svědectví, že místo skoku z okna se ministr chystal si raději podřezat žíly, což už je naprosto nevěrohodné. Nejen Masarykův osobní lékař věděl, že jestli se syn zakladatele našeho státu, T.G.M., něčeho bál, pak to byla fyzická bolest. V roce 1967 Heidrich opět bez jakýchkoli pochybností v soukromém dopise „dosvědčil“, že mu Jan Masaryk svoji smrt předem popsal i vysvětlil. Po hlubokých úvahách se prý rozhodl „vlastní dobrovolnou smrtí vyburcovat svět a zejména Západ k poznání hrozivého nebezpečí, kterým i pro něj je komunismus a Sovětský svaz“. Ale chtěl by Jan Masaryk provést takový čin v potrhaném pyžamu?

Jak je možné, že měl na sobě potrhané pyžamo?

Důvodem mohla být složitá manipulace s Masarykovým tělem ještě nahoře v bytě. Jeho kabátek měl několik knoflíků utržených. Spodní část pyžama byla podle pradleny a žehlířky Marie Hniličkové roztržena v rozkroku mimo šev a pokálena na lícní straně. Navíc z dostupných fotografií je zřetelné, že byla přetržena šňůrka od krátkých kalhot. Už toto vyvrací závěr posledního posudku, tedy že se ministr na římse, otočen ke zdi, přidržoval oběma rukama, pak se silně odrazil a kontrolovaně skočil na nohy. Je sice nechutné zabývat se takovými detaily, ale pochybuji, že šňůrka praskla dopadem na chodidla. Pokud mám pravdu, musel by se ministr odrazit jen jednou rukou a druhou přidržovat příslušný díl pyžama, ale v tom případě by pád vypadal opět jinak, než dokládá počítačový výpočet.

Nebo někomu vadilo, že chtěl emigrovat do Ameriky, tudíž by byla jeho emigrace pro tehdejší režim jistým nebezpečím?

Máte pravdu, ale i v tomto smyslu se svědectví rozcházejí. Například Masarykův osobní lékař, Oskar Klinger, po svém útěku z Československa dopodrobna popsal, že právě v brzkých ranních hodinách 10. března 1948 měli spolu odletět do Velké Británie. Klinger měl to ráno očekávat Janův telefonát, ale nedočkal se. Ať tak nebo tak, v tehdejším Sovětském svazu platilo černobílé vidění světa. Jan Masaryk byl z jejich pohledu nespolehlivým politikem, připomínajícím prvorepublikové pořádky. Na rozdíl od československých komunistů, kteří se z Masarykovy účasti v Gottwaldově vládě radovali, v Kremlu takové nadšení panovat nemohlo. Doneslo-li se našim zpravodajským službám řízeným z Moskvy, že Jan Masaryk se před slavnostním představením nové vlády chystá tajně zmizet, byl ministrův osud a tedy i život v jejich rukou. Byla-li jeho vražda předem naplánována, musela být provedena záměrně tak – včetně naaranžování falešných stop a zajištění potřebných svědectví – aby bylo možné ji prohlásit za sebevraždu. Právě proto se přímá svědectví diametrálně liší.

Svého času se také o tomto politikovi často psalo, že trpěl depresemi a měl sebevražedné sklony. Co je na tom pravdy?

Ano, čtenáři se o tom mohou dočíst v knize Pavla Kosatíka a Michala Koláře. Na každém šprochu pravdy trochu, ale jejich knihu bych nebrala jako důkazní materiál. Navíc v závěrečné kapitole této biografie se autoři opírají právě o Heidrichovo časově problematické a spíše účelově koncipované svědectví. Věřím, že Jan Masaryk mohl o ukončení svého života přemýšlet, ale kdyby se k tomu odhodlal, pak by vše probíhalo jinak. Napsal by dopis na rozloučenou a svůj odchod by naplánoval tak, aby měl jistotu, že se nezmrzačí a že jeho čin nebude vykládán, jak se komu bude hodit. Státní bezpečnost by nemusela jeho žaludek proplachovat a posílat ho k analýze až po šesti dnech. Na místě činu by nechala pracovat kriminálku, která by s jistotou určila, jak se ministr o život připravil. Ostatně i přísně tajné interní státně-bezpečnostní šetření z let 1950–1951 bylo ukončeno s jednoznačným verdiktem, „že Jan Masaryk nespáchal prostou sebevraždu“. Ve své první knize jsem doložila, jak návazné interní doporučení Masarykův případ řádně přešetřit bylo sabotováno.

Víte, také se mi zdá ale divné, proč by člověk, který plánuje svou svatbu a Jan Masaryk ji přece plánoval společně se spisovatelkou Marcií Davenportovou, kterou si chtěl vzít, páchal sebevraždu?

Nevím, jestli si Jan Masaryk chtěl svou americkou přítelkyni opravdu vzít, ale věřím svědectvím publikovaným v zahraničí, že měl obavy z nadcházejícího vývoje politické situace. Svoji přítelkyni proto krátce před svou smrtí požádal, aby co nejdříve odletěla do Velké Británie. Z tamních zdrojů víme, že se tam obrátila na několik významných osobností s tím, že Jan může být v nebezpečí života, a že prosí, zda by mu mohla být poskytnuta profesionální pomoc při jeho narychlo plánovaném odchodu ze země. Syn Masarykova přítele Sira Roberta Bruce Lockharta toto po otcově smrti dosvědčil. Proto bych ráda svoji knihu vydala v angličtině, abychom měli šanci se z naší důkazní nouze posunout dál, jen se mi nedaří získat potřebné finanční prostředky. Nezájem o vyřešení této tolik pro náš národ důležité události je mnohdy k pláči.

Čím si ten nezájem vysvětlujete?

Na to je těžké odpovědět. Každý má tolik jiných starostí, které se dnes jeví důležitější, a na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu už mi dávno vysvětlovali, že slovo „vyšetřování“ by v názvu nemělo být, že jde v podstatě již jen o dokumentaci. Místo nadšení, že je možno případ konečně řádně uchopit, jsem u vyšetřovatele Marka Suchánka v prosinci 2019 viděla jen únavu a nechuť se kauzou jakkoli hlouběji zabývat. Mezi vyšetřovatele, kteří se chtěli dopátrat pravdy, bych zařadila jen Jiřího Kotláře, než ho z případu po invazi v srpnu 1968 odvolali, a Ilju Pravdu, který vedl opravdové vyšetřování v letech 2001 až 2003.

Kniha je také plná fotografií. Domníváte se, že během vyšetřování mohlo dojít i k jejich manipulaci?

Ano, právě tato skutečnost je hlavním poselstvím Hofmannova svědectví. Autenticitu fotografií rozporoval už před prokurátorem v dubnu 1968, a nejen on! Tam pochopil, že není vůle věřit faktům, a proto o několik dní později, v soukromí na Ostravsku, souhlasil se zaznamenáním svého jednadvacetiminutového svědectví. Díky tomu známe celý průběh ranního šetření. Jeho úkolem nebylo vyšetřovat, nýbrž hledat údajnou závěť. Když prokurátor 30. dubna 1968 vytáhl dvě fotografie, do té doby přísně utajované, Hofmann odvětil: „To není původní snímek, to už je nebožtík upraven k fotografování“. Ale kdy mohly takové snímky vzniknout? Ráno, až druhý den po pitvě? Hofmann si tehdy před prokurátorem lehl na koberec a udělal rekonstrukci, jak tělo leželo, na pravém boku a samozřejmě všelijak pokroucené. K mrtvole totiž přistoupil zároveň s policejním lékařem Josefem Teplým, teprve pak odkryli pokrývku a bylo provedeno ohledání. Generální prokuratura pod vedením Jiřího Kotláře dala Hofmannovi později, i díky dalším svědectvím, za pravdu a ve svých záznamech uzavřela: „Masaryk na kamennou dlažbu se zhroutil na bok, přičemž horní polovina těla byla přetočena tak, že hrudí a tváří směřoval k zemi“. Toto všechno ovšem vyšetřovatel ÚDV Marek Suchánek ignoroval. Policie dnes žádná přímá svědectví nebere v úvahu a zuby nehty se drží zmanipulovaných fotografií, jako že jde o polohu po dopadu, že tělo bylo prý jen „mírně na boku“. Nevšimli si ani toho, že – na rozdíl od detailní fotografie roztříštěných vnitřních stran chodidel – na všech fotografiích s celým Masarykovým tělem vždy chybí nebo je zaretušováno zranění na pravém chodidle. A už vůbec nesedí poloha těla na fotografii, kde je zachycena pokrývka. Ovšem aby Masarykova sebevražda skokem z palácové římsy mohla být opět ve hře, udělaly naše úřady ze zkušeného kriminalisty hlupáka, který nevěděl, že se při ohledání s tělem hýbalo, i když u toho stál! Aby jediný posudek předem účelově vybraného znalce mohl znít alespoň trochu věrohodně, bylo zapotřebí i před ním zatajit právě ono zranění na pravém spánku. Jak ubohý ministr k této tržné ráně s obří podlitinou přišel, když podle policie i znalce dopadl na nohy a pak postupně na záda? A vůbec, nemohla to být rána smrtelná, nebo přinejmenším osudová ještě z vnitřních prostor bytu?

To by nasvědčovalo tomu, že se Jan Masaryk pral – bránil?

Ano. Myslím, že právě toto celá desetiletí policií utajované zranění je toho důkazem. Byt byl ve velkém nepořádku a narychlo byl uklízen, než donesli tělo na nosítkách a položili na postel. Podle několika svědectví měl ministr za nehty bílou omítku z bytu. Zranění na hlavě mohlo být zlomovým momentem, kdy Jan Masaryk mohl ztratit vědomí. Nedokážu si představit, že by v takovém stavu byl ještě schopen přelézt parapet a chodit ve tmě a v tichosti po vlhké venkovní zdi – navíc aniž by zanechal jedinou stopu v nánosu sazí, a to jak na parapetu, tak na římse. Chodidla nebyla zašpiněná, zato na břiše byly oděrky, které ale mohly vzniknout právě při manipulaci s tělem.

Ve své knize vyslovujete své hypotézy a domněnky, které dávají smysl, ale přesto nekončí zřejmým poznáním pravdy. Myslíte si, že tato kauza týkající se smrti Jana Masaryka bude někdy objasněna?

Věřím, že pravda vyjde najevo, ale netroufám si odhadnout, kdy se tak stane. Na úředních místech zájem o skutečnou pravdu nevidím. Vkládám naději do příštích generací, ale i teď stále ještě existují možnosti, jak se pravdě přiblížit. Jsem přesvědčená, že kromě uveřejnění anglického překladu mé knihy by mnohé napověděla exhumace těla Jana Masaryka. Poškození kostry po dopadu by mohlo vyloučit jednu z variant, tedy jestli ministr padal živý, v bezvědomí nebo již mrtvý. Skákající člověk by nepadal z takové výše s napnutými koleny. Navíc i malé dítě při pohledu na fotografie pozná, že nešlo o symetrický pád na obě paty zároveň, jak opět mylně obhajuje státní zástupce. Jen pravá pata je vysunuta směrem dozadu, a právě proto se tělo po dopadu překroutilo na pravý bok. A nezapomeňme ani na svědectví, která upozorňovala na podivnou dírku za pravým uchem. Doktor Teplý zemřel za podezřelých okolností právě proto, že popsal, jak byl donucen k podání falešné zprávy. Je to věrohodné svědectví o nekrvácejícím těle ministra, ale i o začouzené střelné ráně za uchem, o podlitinách po celém těle, o kotnících rozmlácených něčím jako kladivo. Již v roce 1951 bylo díky deníku The New York Times zprostředkováno veřejnosti, ale bohužel i v roce 1968 existovala cílená snaha toto svědectví znevěrohodnit, i když jako střelivo byly používány právě staré „pravdy“ a pochybná „fakta“. Hofmannovo svědectví je toho důkazem a vybízí dál k řádnému vyšetřování i k celkové rekonstrukci, která v pravém slova smyslu nebyla nikdy provedena!

A co, se zatím podle vás z vašeho odborného pohledu na danou věc může skrývat, že tato rekonstrukce nebyla nikdy provedena?

Bylo by to jistě náročné a musely by být zohledňovány různé varianty pádu či sofistikovaného vyhazování těla pachateli s velkou silou. Vyšetřovatel, který by se do toho pustil, by musel mít celý případ důkladně prostudován, a to se patrně nikomu nechce. Myslím, že policie se na jedné straně snaží úřednicky držet dostupných fotografií, ale na druhé straně jim stejně moc nevěří. To samé platí pro náčrtek s vyobrazením místa dopadu těla, který existuje od roku 1968, ale pouze v kopii a navíc pochází údajně až z 11. března 1948. Nevěrohodný je rovněž pitevní protokol profesora Františka Hájka, který byl sepsán po projevu ministra vnitra Václava Noska. Ten už ve 14 hodin odpoledne popsal, jak a proč oblíbený ministr spáchal sebevraždu skokem z okna. Nevím, kdo by si troufl napsat do pitevního protokolu cokoli jiného. Navíc pitva byla provedena bez soudního příkazu, bez přítomnosti doktora Teplého, bez přítomnosti Masarykova osobního lékaře, zato pod dohledem příslušníků tajné policie. A pak je tu nemilý fakt, že Vilibald Hofmann, stejně jako americká novinářka Claire Sterlingová, která mluvila s řadou svědků v roce 1968 a o celém pátrání sepsala knihu, tvrdil, že tělo Jana Masaryka leželo po dopadu hlavou ke zdi. Jindřich Grulich to však od svého příbuzného slyšel jen jednou, a to státnímu zástupci nestačilo.

Ve svých knihách, které jste doposud vydala, a z nichž vybírám Kámen, Tři muži proti totalitě, Falešné hranice, se zabýváte především výzkumem a dokumentací zločinů komunismu. Jaký byl ten hlavní důvod, který vás přiměl zabývat se těmito tématy?

Často zmiňuji, jak jsem pátrala, proč komunisté chtěli mého dědečka Otu Tulačku, dnes příslušníka třetího odboje, pověsit. Kromě toho mě velmi mrzelo, že komunistickou stranu volí i mladí lidé, kteří nemají ty správné znalosti či prožitky, čeho je tato strana schopná, pokud dostane absolutní moc. Také jsem se mylně domnívala, že historikové již vše vybádali a že zločiny minulého režimu byly alespoň zadokumentovány. Bohužel oběti postupně odcházejí, ale třeba zločiny typu akce „Kámen“ zůstávají nepromlčené i nepotrestané. Jejich odhalování a důkladnému výzkumu se nikdo nevěnoval a s tím jsem se nemohla smířit.